Baskytarista Pavel Jakub Ryba (44) má v Česku poněkud zvláštní pozici. Jeho alba se mohou pyšnit pochvalnými recenzemi v Americe, vydává je košická firma Hevhetia a jeho soubor Mind the Step vystoupil i v tak prestižním newyorském klubu jako je Knitting Factory. Na desce Morally Topless si s Rybou zahrál Mike Stern (recenze HARMONIE 4/2005), zatím poslední počin Smaller Wounds hostí Poláka Jozefa Skrzeka na moog a elektrické piano. Pavel Jakub Ryba koncem září zahájí podzimní sérii festivalu Jazz na Hradě.
„Já jsem svou první kytaru měl až v sedmnácti letech, a to jsem si ji sám vyrobil. Tak o rok později jsem začal doopravdy cvičit. Poslouchal jsem hlavně Jimiho Hendrixe. Nevěděl jsem vlastně ani, co to je, hlavně, že to bylo hodně nahlas. Šlo mi o pocitovou muziku, a tahle mi připadala hrozně volná a svobodná, necítil jsem v ní žádné zábrany. V osmnácti jsem šel do Lidové školy umění na kontrabas. Pan profesor Urban byl úžasný člověk – hráli jsme se symfoňákem Haydna a já jsem si u něj prosadil, že part budu hrát na baskytaru. Začal jsem poslouchat Weather Report, Zawinula a objevil jsem Jaca Pastoria.“
Možná, že ta bezpražcová basovka vás zajímala právě proto, že jste k ní přešel od kontrabasu. Ono je to ještě jednodušší: své první nástroje jsem si vyráběl sám, a prostě jsem na ně neuměl udělat pražce. Dokázal jsem vyrobit celý korpus a na krku jsem si udělal jakési zářezy, ale pražce jsem do nich usadit nedovedl. Tak proto ta bezpražcová baskytara.
To je docela pěkná historka. Kdy došlo na zakládání prvních kapel? Já jsem v podstatě začínal mezi samouky. Z mých prvních muzikantských kamarádů nikdo neměl žádnou školu, každý na to šel sám a po svém. A ke kapelám došlo, až když mi bylo tak jednadvacet. Byla to krásná doba: všichni jsme se měli rádi, v Kutné Hoře jsme se drželi pohromadě okolo Standy Diviše – u toho jsme zkoušeli – a naproti postával soudruh od estébé, který nás hlídal. Každý hned věděl, na čem je, což se dneska bohužel tak lehko nepozná.
Kolem roku 1983 jsem se seznámil s Janou Koubkovou a zahráli jsme si na parníku, to byl vlastně takový můj profesionální křest. Pak odcházel Jirka Veselý z Jazz Q Martina Kratochvíla a Jana Koubková mi zavolala, jestli bych nehrál místo něj. Dopadlo to dobře a Jazz Q byla pro mě první stálá profesionální kapela. Jazz Q se ale rozešel, jakmile Martin začal hrát s ostravským Borisem Urbánkem, a já jsem začal jezdit na popáč s Petrem Novákem. Vystupoval jsem i s Danem Fikejzem, s Marsyas, až tak do roku 1991, než přišel čas mé první vlastní skupiny.
To Fikejzovo Combo Franty Hromady byla ve své době docela zajímavá skupina. Mně se tam strašně líbilo, ty jeho věci zněly jakoby zappovsky. Jenže jsem tam přišel zrovna v období, kdy se program začal měnit, začaly převládat spíš popové písničky. Pak se objevil Nopp, což byl taky pop, i když trochu jiný. V jeho kapele jsem už 12 let a doprovázíme popové zpěváky. Pop music je pro mě něco jako ventil – když jezdím se zpěváky, nejsem nervózní ani nemám pocit nejistoty, je to přece jen jejich produkce. Pokud jedu sám se svou kapelou, musím všechno hlídat, o všechno se starat, a pak bývám nervózní.
Ale u Dana Fikejze jsem hlavně potkal saxofonistu Petra Venkrbce, což bylo rozhodující setkání: padli jsme si do ucha asi tak, jako měl Guma Kulhánek Kubíka. Prostě si s ním rozumím a výborně si spolu zahrajeme.
Z vašich jazzových desek je slyšet, že si se sólisty dovedete docela pěkně povyprávět. Myslím, že v syrovosti těch desek je znát, že si na nic nehrajeme. Vše je zaznamenáno live, nikde nejsou žádné dohrávky. Proto někde uslyšíte i chyby. Někdy tak působíme trochu ukecaně, ale stříhat se v tom skutečně nedá: jakmile bychom do takového záznamu sáhli, rozpadl by se nám pod rukama.
Album se Sternem jsme natočili nejdřív sami. Je to asi padesát minut, které po nás chtěl producent jako ukázku klubového hraní. Dali jsme pivo a do hodiny bylo vše hotovo. Nějaké postprodukční úpravy by vše jen zkazily. I u světových hráčů občas slyšíte krásné chyby. Ty tam ale musí zůstat, jinak vám ze záznamu vyprchá celý původní dojem. Tak to aspoň cítím dneska, zítra budu třeba hrát a nahrávat jinak.
Vaše první kapela začala někdy v devadesátých letech. V devadesátém prvním. Tam hrál Petr Venkrbec, Petr Malásek, Charly Blažek, Tomáš Brožek a Jirka Hlava na trumpetu. Měli jsme jednu zkoušku a nahráli a vydali desku. Ta vyšla v období, kdy nás Čechy ve světě ještě všude chtěli. Teď nás všichni považují za Ukrajince a na Západě je značně těžší se prosadit; myslí si, že jim bereme práci.
V devadesátých letech jsme objížděli festivaly a bylo to fajn. Pak jsem měl vlastně deset let pauzu, až roku 2001 jsem vydal album Yes, Yes, No, No. Na ně jsem si půjčil padesát tisíc a poslal je pak na recenzi do Ameriky. Paní Edelstein o té desce napsala moc pěkné věci a tím mi otevřela cestu do Ameriky a po Evropě, už ne v Česku. Mám dojem, že ve Státech i v Evropě se hodně dá na doporučení. Když jsem tamním pořadatelům posílal jen desku, vůbec se se mnou nebavili. Teprve když jsem přiložil pochvalnou recenzi, začali mít zájem.
Jak vlastně vypadá Knitting Factory, pro nás slavné newyorské středisko avantgardní muziky? Nejde o typicky jazzové prostředí. Jsou tam tři patra, v jednom je i malý divadelní sál, v jednom bar, kde se taky hraje, a hlavní scéna vypadá trochu jako tělocvična natřená na černo. Člověk by řekl, že na jazz to není, spíš pro nějaké firemní večírky. Ale v Knitting Faktory se hrálo dobře, hlavně jsme hráli opravdu pro Američany a ne pro krajany, kteří by tam přišli na Čechy.
Za oceán jsem jel s vyvalenýma očima. Říkal jsem si, jak všechny ty slavné kluby budou vypadat, a ony jsou přitom stejné jako všude jinde – občas zaplivaná špína, tu a tam rozlité pivo na podlaze. Člověk chodí po místech, kde hráli Gillespie nebo Pastorius, a ona je to třeba jen taková malá úzká nudle. V jednom z podobných klubů jsem se právě setkal s Mikem Sternem. Začali jsme se bavit o práci, ale trvalo nám ještě asi dva roky, než jsme si nahrávání s ním definitivně domluvili. Poslali jsme mu demo, které jsme pro něj speciálně připravili, noty, zkoordinovali termíny, a on pak přijel a na náš základ nám ve studiu nahrál sóla na tři písničky, které jsme pro něj napsali. Občas i něco doplnil jinam, třeba pod moje sólo. Nahrál nám vždycky tři verze, ale já jsem stejně vždycky vybral tu první, protože v ní přímo reagoval na hudbu, kterou slyšel. Pozdější verze už působily trochu vypočítaně. Všechno bylo fajn, ale příště bych už radši takovou záležitost dělal živě – to je docela jiný pocit.
Myslím, že důraz na ničím nekorigovanou muziku okamžiku je na vašich albech slyšet. Třeba i v duetech se Sarkou Dvořákem nebo se Skrzekem, vždycky jste si dobře rozuměli. Byla to taky dobrá a zajímavá spolupráce. Bohužel, se Skrzekem se už koncertování nedalo finančně utáhnout.
To je další otázka: jak vůbec tuhle muziku táhnete finančně? Své projekty si děláte prakticky sám? Vydavatele mám na Slovensku (Hevhetia – pozn. red. ), on si mě našel přes internet a naše muzika se mu líbila. Ale koncerty a turné si obstaráváme sami s Petrem Venkrbcem – on umí fantasticky anglicky, jeho manželka je Angličanka. Scházíme se takřka každý den a jde často o celodenní práci.
Nemůžeme čekat, až nám někdo zavolá. Nikdy nikdo nezavolá sám. Teď máme další americkou recenzi na naše nové CD, takže se pokoušíme dostat na nějaké větší festivaly, kde nám zaplatí. O peníze jde pochopitelně taky, potřebujete je, abyste měl pocit jistoty a zabezpečil rodinu. Ale hraní na větších akcích vám především dodá sebevědomí, je to jiný pocit než třeba v klubu.
Jak to vypadá s vaší připravovanou cestou do Japonska? Náš vydavatel tam prodává poměrně dost našich desek, takže bychom tam měli jet na podporu nového cédéčka. Ale je to hrozně složitá záležitost se sponzory a vším, co se kolem toho točí. Taky by mě zajímaly třeba Arabské emiráty, kde se taky hraje jazz. Spíš než západní Evropa mě opravdu baví země s docela jinou kulturou. Právě proto usiluji o takové Rumunsko, Ukrajinu, ale i Izrael. Přiznám se, že podobné státy mě dnes táhnou víc než Amerika. Hráli jsme hodně v Rusku a to prostředí je tam zajímavé. V Moskvě je například parádní klub, který si říká Le Club. Ale když jsem do něj zval naše posluchače z jiných koncertů, říkali mi, že tam nemůžou, protože by nezaplatili ani vstupné. Když jsme do klubu přišli, u stolků seděli papaláši kolem padesátky se zlatýma řetězama a dvacetiletýma manželkama, venku stály bavoráky a porsche a všechno, co k tomu patří. Byla to docela dobrá zkušenost. Ale na Ukrajině jsme například v Oděse hráli v sále filharmonie pro 1600 lidí. To bylo fajn.
Přemýšlel jste do budoucna o nějakých změnách v obsazení? Základ je pro mě pořád trio s basou, perkusemi a saxofonem, ale když jste s tím někde jednou dvakrát byl, tak už lidi chtějí něco nového. Mně by se docela líbila kytara s pianem, jenže je hrozně těžké najít někoho, kdo by měl cit pro volnější hudbu. Aby tam nebyl ten tvrdej, jednoznačnej akord, aby tam pořád zůstávalo něco otevřeného, nějaká cesta jinam.
U nás je spousta výborných muzikantů, ale zdá se mi, že ze škol dnes vycházejí až moc poučení. Já jsem možná z poslední generace, která se všechno musela učit sama. Učili jsme se poslechem, ale z toho pak pramenil i jiný přístup k hudbě. Přiznám se, že nezávidím dnešním mladým, kteří toho znají tolik, že potom hrají všichni skoro stejně nebo aspoň hodně podobně. Stane se, že sem přijede nějaká druhá liga ze Západu a lidi jsou nadšení, protože je slyšet, že opravdu něco umějí. Jenže už není slyšet, že tohle jich tam umí stovky. A když se u nás člověk nabízí na nějaký festival, tak první otázka je, jestli hrajeme s nějakým cizincem. Festivaly prostě chtějí být mezinárodní, ale mně takové otázky opravdu dost vadí.
Uvažujete o nějakém dalším zahraničním hostu? Uvažuji zatím o dvou lidech. První je britský trumpetista Bryan Corbett, který s námi už v září hraje po Česku.
A druhý host, se kterým se v současnosti domlouváme na CD, by měl být Hiram Bullock. Líbí se mi jeho období, kdy hrál někdy kolem roku 1985-1986 s Jacem Pastoriem, tam byla spousta spontánní muziky. Teď se mi zdá, že už je to hodně funky, což by se nám nehodilo. Takže ještě nevím, jestli se do toho projektu vůbec pustíme. Já si vůbec připadám jako Don Quijote, který se pořád proti něčemu rozjíždí s kopím, až najednou zjistí, že je mu sedmdesát. Ale zatím pořád ještě sním – sním o sálech, kde bych chtěl hrát, o muzikantech, které bych chtěl poznat. I v noci se mi o tom zdá, a když se probudím, zjišťuju, že vlastně sním i ve dne.
