Slovenský pianista Pavol Bodnár (48) – to byl pro posluchače po léta především citlivý a brilantní sideman. Minulý rok vydal album Ecce Jazz se svým all-stars teamem InterJAZZional Band a mnohým klesla čelist. Před námi byla najednou hudba minimálně evropské úrovně. Bodnár za něj i zaslouženě získal ocenění slovenské hudební akademie Aurel. Ecce Jazz je svědectvím o jeho lásce k slovenskému folklóru, latinskoamerické a vážné hudbě, a především plnokrevnou oslavou podstaty jazzu, kterou je radost, emoce a energie.
Čím si tě jazz získal?
Můj otec měl všelijaké desky s velice dobrými skladbami – Counta Basieho, Dukea Ellingtona, Václava Irmanova, Františka Krištofa Veselého a další. To mě fascinovalo. Snažil jsem se už jako dítě hrát jednu Basieho skladbu, najít všechny ty magické bluesové tóny. Ale souběžně jsem se věnoval i vážné hudbě.
Po základní škole následovala klasicky konzervatoř?
Ne úplně. Ve čtrnácti jsem se rozhodl pod vlivem rodičů, že půjdu na gymnázium – rodiče ze mne nechtěli mít muzikanta. Navzdory tomu jsem se v prvním ročníku gymnázia zkusil přihlásit na kompozici, ale nevzali mě. Na piano by mě vzali, ale já jsem nechtěl. Pak jsem po gymnáziu přece jen šel na konzervatoř – do třetího ročníku. Po něm jsem ale odešel, nezvládl jsem tamní „protijazzové“ tlaky.
Lidé, kteří umí jazz i vážnou hudbu na stejné úrovni, jsou spíše výjimky.
Není to lehké. Takový Wynton Marsalis to umí skloubit. Keith Jarrett po špatných recenzích na vážnou hudbu rezignoval. To je podle mne nesmysl – on to sice možná neinterpretoval podle představ klasiků, ale bylo to pěkné a dobré. A naopak, u některých hudebníků, kteří jsou spíše na vážnou hudbu, je to cítit, když hrají jazz.
Takže jsi se rozhodl, že vážná hudba ne a jazz ano. Co následovalo?
Studium biochemie, tu školu jsem i skončil. Tehdy jsem se seznámil s Matúšem Jakabčicem, který tehdy studoval matematicko-fyzikální fakultu. Dokonce jsme měli jazzovou kapelu. Zpíval Pavol Habera, ten se pak dal na pop. My tři jsme taky jediní z té sestavy, kteří u hudby vydrželi (smích).
Předpokládám, že profesi jsi moc neuplatnil.
Ale ano, chvíli po škole. Nemohl jsem se živit jako hudebník, nebylo kde hrát a nechtěl jsem jít hrát na západ s tanečními kapelami, i když příležitosti by byly.
Tehdy to bylo vážné dilema, jestli jít hrát ven, nebo se živit jak to jde a hudbu si ponechat jako srdcovou záležitost. Dlouholetí baroví hráči bývají velice dobří, ale taky často deformovaní. Hudbu berou čistě jako džob a relax pro ně znamená – nehrát, nevidět nástroj… Je to tak a je to škoda. Já jsem se tomu vždycky vyhýbal s jedinou výjimkou, před čtyřmi lety jsem vzal angažmá na lodi, to mně bylo už 44 let. V kapele hráli američtí hudebníci. Ale i tam jsem měl štěstí – byl tam dechař, který byl úplně fanatický muzikant, skladatel, aranžér; debatovali jsme o hudbě dlouhé hodiny, což bylo pro mne vzácné – doma o hudbě mluvím málokdy. A taky jsme hodně jamovali. To bylo v pohodě. Získal jsem tam známé a taky nadhled, přeladil jsem se na jiné věci. Po návratu domů jsem viděl mnohé věci jinak.
Vraťme se k tvé krátké kariéře biochemika. Jak ses od ní dostal zase k hudbě?
Pět let jsem pracoval na transfuziologii a hematologii v Rooseveltově nemocnici. Pak jsem dělal korepetitora v banskobystrické opeře. V roce 1992 jsem šel studovat na Berklee College Of Music do Bostonu kompozici a aranžování, a pak se zase vrátil do opery, což je asi zvláštní.
Dala ti škola v Bostonu něco přelomového, nebo ti jenom potvrdila tvůj směr?
Potvrdila mi, co jsem už uměl, ale taky mi pomohla lépe si to zformulovat. Udělal jsem si pořádek ve svých vědomostech. Předtím jsem dělal více pocitově. Takže ano – byl to pro mě veliký přínos.
Mám pocit, že vše důležité bylo v jazzu řečeno přibližně do konce 70. let. Když teď vydá nějaká jazzová celebrita album, může to být skvělé poslouchání, ale obávám se, že málokdy je to let do stratosféry třetí kosmickou. Obávám se, že jazz umírá. Jak je to podle tebe?
Taky mám pocit, že je to tak. Dneska je těžké lidi něčím zaujmout. No na druhé strané se mi zdá, že pod pojmem jazz začínám vidět čím dál tím víc spíše improvizační umění bez ohledu na původ zdrojů inspirace. Z tohoto hlediska je vlastně nezastupitelným zastřešovatelem všech žánrů.
Ale tvé album Ecce Jazz si mě získalo spontánním tahem, pestrostí a barevností. Dá se říci, že jsem ho poslouchal podobně dychtivě, jako kdysi, řekněme, Yes nebo Weather Report. Líbí se mi zvuková velkorysost a bohatá aranžmá. To album je myslím velice komunikativní, a přitom ani o píď nesnižuje velice vysoce nastavenou laťku.
Tak to je kompliment, díky. Já jsem se zbavil toho, že bych se chtěl profilovat jako čistokrevně mainstreamový pianista, dokonce někdy říkám položertem a polovážně, že já už se za jazzmana nepokládám. Uměl bych i intelektuálnější triový jazz, takový se mi líbil celý život. Hlavní důvod, proč jsem ho nedělal, je, že jsem si nenašel vhodnou rytmiku. Na Slovensku jsou schopní lidé, ale jsou příliš vytíženi a já nechci být ten desátý v pořadí. Trio musí spolu žít, je to dlouhodobá záležitost. Kdybych našel správnou rytmiku, nahrál bych triové album už dávno. No a když jsem neměl takovou možnost, tak jsem tohle album udělal opačně. Vymyslel jsem, co se dalo – včetně basových linek – a pak sehnal hudebníky, kteří to byli schopni ihned vstřebat, abychom se nezdržovali. Kdybych hrál s někým v triu deset let, moji hráči by nemuseli být jako individuality v tom nejvyšším levelu, tu úroveň by zajistila souhra.
Na Ecce Jazz si speciálně cením variací na lidové písně, protože folklórních parafrází je ve slovenském jazzu, žel, poskrovnu.
Mým cílem nebylo zpracovávat lidovku, ale zařadit ji do univerzální hudby, ve které je cítit můj background. A v tomto směru budu pokračovat.
Houslista Stano Palúch, který s tebou nahrával, byl lidovkař. Jak ses dostal k folklóru ty?
Od dětství jsem měl rád komponovanou slovenskou hudbu, kterou jsem hrál – Suchoně, Kadoše, Cikkera, ale i další slovanské skladatele – Šostakoviče, Borodina, Musorgského. Pak jsem se věnoval americké hudbě, a toto jsem upozadil. Až když jsem hrál na lodi s Američany, řekli mně při jam sessionu, že v mé hře slyší středoevropské melodie, jaké se v Americe nehrají. Já byl dost překvapen, protože jsem měl za to, že hraji regulérní jazz. Ale pak jsem si uvědomil, že tohle se nedá vykořenit. Začal jsem se intenzivně zajímat o folklór – slovenský, ale i balkánský, cikánský a podobně. Nyní objevuji vlastní kořeny a začleňuji je do hudby.
Jaké by mělo být tvé další CD?
Vzdálenější od mainstreamu, propracovanější, více pracující s folklórními zdroji.
Improvizující hudebník se vždycky pohybuje někde mezi dvěma mantinely – úplná racionální kontrola a totální spontánnost. Jak si vymezuješ prostor ty?
Studoval jsem i věci jako teoretické aspekty improvizace, možná pod vlivem školy. Pak jsem přišel na to, že to nemá velký smysl. Já si myslím, že když chce člověk improvizovat na téma, musí nejdříve to téma „sníst“, dokonale a ze všech stran ho znát. K tomu se dá dospět i dlouhodobým hraním skladby. Já jsem melodický improvizátor, improvizace na harmonii mi moc neříká. Když dělám mou skladbu, důkladně si promyslím cesty improvizace. Největší problém jazzmanů je, že používají takové nacvičené univerzální licky, kterými vyplňují prostor, když nemají nápad. Já se takovým postupům vyhýbám. Pro mě je improvizace variací na melodii, a proto si snažím improvizaci připravit. Při samotném hraní však racionální kontrolu vypnu.
Dá se hudbou na Slovensku uživit?
Když mluvíme o samotném hraní, nevím, protože učím na církevní konzervatoři, a dělám i korepetitora. Dává mi to jistý příjem a nemusím pak brát všechny kšefty jenom kvůli penězům. Když jsem se živil jenom hraním, byl to děs. Jinak je zajímavé, jak málo slovenských hudebníků učí. To je na Západě úplně běžné, že si hudebníci takto přivydělávají – i ti slavní. A vskutku nejde jen o peníze. Kontakt s mladými lidmi je velice tvořivý a inspirující. Jejich otázky vám pomáhají uvědomovat si základní věci, na které se v rutinní praxi často zapomíná. Tyhle zapomenuté základy jsou velice důležité pro správné chápání filozofie hudby.
Jaké nejhorší hraní jsi zažil?
Konkrétně ti neřeknu, ale nejhorší kombinace je malý klub v centru města, v pěší zóně, kde vlečeš dvě stě metrů pětačtyřicetikilový nástroj plus combo, stojan… a honorář je symbolický, majitel restaurace arogantní a pivo za šedesát korun. Tomu říkám muzikantské peklo.
Mně se zdá, že kdekoli na Slovensku jsou pro jazz lepší podmínky než v Bratislavě.
To je pravda. V Bratislavě to nějak nefunguje.
Jedním z tvých projektů je mezinárodní formace V4 Jazz. Jak se hraje v takové mezinárodní formaci?
Je to příležitostná skupina, zpěvák Gábor Winand je z Budapešti, z Prahy pochází kontrabasista Jaromír Honzák a z Varšavy kytarista Konrád Zemler. Na jedné straně nemáme čas soustředěně cvičit speciální repertoár, takže hrajeme standardy, ale myslím, že je to oživení a kořením jazzu je přece i spontánnost.
