Pianista Paweł Kaczmarczyk dosud v Česku vystoupil pouze jednou a za hranicemi rodného Polska zatím příliš známý není. Zato u našich severních sousedů se o něm mluví jako o velmi slibném talentu. V září vydal oceňovaný debut Audiofeeling, který v sólovém podání představí na letošním Mezinárodním festivalu jazzového piana v Praze (17. 11.).
Poprvé jsem Pawła Kaczmarczyka slyšel vloni na podzim v Krakově. Noční procházka za hudbou nakonec skončila ve věhlasném Jazzclubu U Muniaka, kde jsem narazil na mladého pianistu, který svým originálním hudebním projevem doslova vyrážel dech – Paweł Kaczmarczyk, 23 let, „nová naděje polského jazzu“. Nedlouho poté jsem Pawła potkal v Katovicích. Na chodbě místní Akademie Muzyczne mi nadšeně vykládal o hudbě současného Shorterova kvarteta, o kterém právě začínal psát diplomovou práci. Tyto, ale i další vlivy jsou jasně patrné na jeho první vlastní desce.
Paweł Kaczmarczyk patří k největším talentům, jaké kdy Akademie měla, sbírá závratnou rychlostí jazzová ocenění z festivalů a soutěží jak v Polsku, tak po Evropě (za zmínku například stojí jeho vítězství na soutěži Junior Jazz 2006 v Ústí nad Labem.) Nadto obsadil v letošní anketě časopisu Jazz Forum čtvrté místo v kategorii „Muzikant roku“ (za Tomaszem Stankem, Leszkem Mozdzerem a Januszem Muniakem). Přitom právě Januszi Muniakovi především vděčí za své bleskurychlé zviditelnění na obrovské jazzové scéně, funguje totiž již pár let jako stálý sideman Muniakova kvarteta.
Již v roce 2001 ovšem začal spolupracovat se svými spolužáky z katovické Akademie – výjimečně talentovaným kontrabasistou Michałem Baranskim (ten už v Česku několikrát vystupoval, například jako sideman tria „honzákovského“ pianisty Michała Tokaje) a neméně zdatným bubeníkem Pawłem Dobrowolskim. Z jejich vzájemné spolupráce vznikl projekt KBD Trio, jehož je Kaczmarczyk kapelníkem. Ovšem všechny nástroje zde mají rovnoprávnou úlohu. Muzikanti, vzájemně až téměř telepaticky propojení, vytvářejí svou hrou jednolitý, ale zároveň ničím nespoutaný hudební organismus. KBD Trio je též základním stavebním kamenem nové nahrávky Audiofeeling, kde se ve studiu k výše zmíněným členům skupiny přidali ještě tři (!) tenorsaxofonisté: Radosław Nowicki (letošní absolvent katovické Akademie), Tomasz Grzegorski a Grzegorz Piotrowski. Posledně jmenovaný přispěl ve dvou skladbách též kompozičním spoluautorstvím a zajímavými elektronickými efekty. Pojďme se podívat na album podrobněji.
Celou deskou Audiofeeling (Arms Records, 2007) prostupuje široká paleta nálad, barev a témbrů. Snad jako by se Kaczmarczyk inspiroval stylem francouzského impresionismu. Patrně ve shodě s touto myšlenkou booklet obsahuje fotografie zachycující Kaczmarczyka malujícího velké černé klávesy svého nástroje na světle modrou zeď prázdného pokoje. Úvodní skladba Files Edition začíná nezvykle basovým sólem. Kaczmarczyk pod sólo vytváří nekonečné varianty klavírního doprovodu, chvíli hraje na klaviatuře zcela nahoře, hned zase skočí dolů, aby za moment překvapil compingem uvnitř klavíru na samotných strunách. To, co tu vzniká, je vlastně kolektivní improvizace, kde není zase tak důležitý notový zápis, jako spíše „otevřené“ uši a duše. Vznikají pak netušené věci, které překvapí nejen posluchače, ale kolikrát i samotné muzikanty. Následující titulní kompozice Audiofeeling je v podstatě kreativní jamming na jednom akordu, kde jde především o spontánní „rozhovor“ saxofonu a klavíru a invenční hraní nad ostinátním basem. Kaczmarczyk je též nadaný skladatel, jak dokazuje nádherná balada Padee , jež je po melodické a harmonické stránce vrcholem desky. Úvodní téma si po chvíli mimoděk zpívám společně s Kaczmarczykovým klavírem, než mě překvapí kompozičně vynalézavý bridge v 9/8 metru. Zde jsou momenty, kdy se posluchači až tají dech nad tím, jak je Kaczmarczyk vzhledem ke svému věku vyzrálý pianista. Následující, v pořadí sedmá skladba I.E.O. je tentokráte v 7/4 metru. Že by to měl autor až takhle numerologicko-dramaturgicky promyšlené? Track Electrofeeling zase ukazuje, jak rád Kaczmarczyk experimentuje. Z jeho projevu je cítit snaha dostat se dál, bořit hranice současného jazzu a objevovat nové světy. Je zde zřejmá například inspirace Hancockovým projektem Future 2 Future. Grzegorz Piotrowski zde přispívá škálou témbrově zajímavých elektro zvuků. Nicméně vzhledem k akustickému zaměření celé nahrávky tyto jeho e-sounds nepůsobí rušivě, ale naopak svou decentností oživují výsledný účinek. Následující skladba Charlie Knows je asi nejblíže postbopové tradici, 6/4 téma tu v coltraneovsko-marsalisovském duchu hrají společně tři tenorsaxofonisté. Po tématu následují jejich střídačky a v improvizované spleti hlasů se úspěšně snaží hudbu posunout do extatického klimaxu. Album důstojně uzavírá sólový Kaczmarczykův epilog Evelyn .
Sečteno a podtrženo, deska Audiofeeling potvrzuje, že stojí za to sledovat novou muzikantskou líheň u našich severních sousedů. U této nahrávky se zkrátka otevřený a vnímavý posluchač nudit nebude. Lze se jen dohadovat, jak se její kolektivní alchymii podaří Kaczmarczykovi přeložit v Praze do sólové podoby.
