Fenoménu japonských poslechových „kissa“ kaváren se fotograf Philip Arneill věnuje přes deset let. Po výstavách a podcastu k tématu mu nyní vyšla fotografická publikace.
Nová éra kissa kaváren nastala v Japonsku po druhé světové válce. Ačkoli existují i podniky zaměřené na klasickou hudbu, tento fenomén je spojen hlavně s jazzem. Šlo o poslechové bary a kavárny, které suplovaly relativní nedostatek amerických nahrávek z dovozu, jež byly svého času velmi drahé. Kissa kavárny se, podobně jako jazz, staly symbolem modernity i generačního vzdoru. Za jejich zlatou éru se označují šedesátá léta a jednu z nich kdysi provozoval i spisovatel Haruki Murakami.
Množství kissa kaváren se v Japonsku v posledních letech snižuje, především v souvislosti s gentrifikací a generační obměnou. Některé jiné vznikají a adaptují se na nové podmínky. Svět kissa kaváren mapují v knize Tokyo Jazz Joints publicista James Catchpole a fotograf Philip Arneill. S druhým z nich jsme pořídili rozhovor.
Co vás přivedlo k tomuto specifickému aspektu japonské kultury a jak se váš pohled na něj v průběhu času měnil?
Než jsem se důkladně seznámil s kulturou japonských jazzových kaváren, byl jsem vlastně jen fotograf, který miluje jazz. Vysedával jsem na jednom takovém místě v Kjótu a napadlo mě, že by bylo fajn je fotografovat, protože tyto unikátní podniky jednoduše mizí a nemohou dlouho přežít. Pak jsem oslovil svého přítele Jamese Catchpolea, který je v Japonsku rozhlasovým moderátorem a to prostředí zná, dokonce provozoval web věnovaný těmto kavárnám. Znali jsme se z některých akcí, tak jsem mu navrhl, že kavárny budeme objíždět spolu.
Věděl jsem, že James bude mít větší vhled do tématu a bude vědět, kterým kavárnám hrozí brzký zánik. Nejprve jsme šli do baru jménem Pithecanthropus Erectus v březnu 2015. Postupně jsme fotili víc a víc a doposud máme nafoceno asi 210 těchto míst.
Zpočátku jsem byl docela nervózní, protože nemám příliš rád, když žádám o povolení k fotografování a jsem odmítán. Nicméně postupem času to bylo stále snazší. Náš přístup je v zásadě zákaznický. Jdeme tam, povídáme si s majiteli, navazujeme vztah, dáme si drink a nakonec požádám o svolení uvnitř fotografovat. Někdy je třeba pracovat velmi rychle, abych se vyhnul dalším zákazníkům, proto chodíme docela brzy. Ideálně záhy po otevření, aby byl prostor ještě prázdný.
Nemyslím si, že se můj pohled na tato místa změnil, protože, upřímně řečeno, jsem na ně dřív neměl žádný názor. Nevěděl jsem, co očekávat. Po tolika foceních ale přijdete na to, že kavárny lze rozdělit do několika druhů a stylů. Sdílejí mnoho společných rysů, jako je výborné audio vybavení nebo sbírky nahrávek. Pak jde také o historky a příběhy, které je obklopují: o slavných jazzových hudebnících, kteří tam chodili hrát nebo pít, nebo se jen přátelili s majiteli. Tímto způsobem jsme také nasbírali spoustu podkladů pro navazující podcast. Hodně se v něm bavíme o příbězích za vlastními fotografiemi a dobrodružstvích, které jejich vznik provázelo.
Které prvky kissa kaváren považujete z pohledu fotografa za vizuálně nejatraktivnější? Co je pro ně charakteristické?
Mým cílem nikdy nebylo vytvářet komplexního průvodce těmito místy, je to především fotografický projekt. Záleží na konkrétním místě, mé oči jsou vždy přitahovány k určitým objektům. Miluji detaily, věci, kterých si zpočátku nevšimnete. Může to být třeba podpis slavného jazzového hudebníka na dveřích toalety, něčí jméno načmárané na zdi apod.
Některé zdejší reproduktory a audio systémy jsou také velmi vizuálně působivé. Jedna z věcí, která mě na nich fascinuje, je to, že často vypadají jako oltář, který byste našli v chrámu nebo v šintoistické svatyni v Japonsku. Uprostřed najdete obyčejně zesilovač a gramofon, reproduktory evokují dva strážce po stranách. To mě fascinuje. Stejně tak obrovské sbírky desek a majitelé. Pořídil jsem docela dost jejich portrétů, protože je zřejmé, že každé z těchto míst je zcela prodchnuto jejich láskou k hudbě, jejich duchem a osobností. Všechno to vytváří určitý komplex.
Když fotografie upravuji, snažím se tento celkový dojem navodit. Pak je tu taky vnější vzhled budov, exteriéry, které jsou velmi zajímavé, a z jejich záběrů získáte lepší představu o tom, kde se místo ve městě nebo na ulici nachází, pochopíte, jestli je to rušná oblast nebo úplně opuštěná, prázdná oblast. A také typografie některých cedulí je něco, co dnes už neuvidíte, jsou to leckdy staromódní, ale fascinující fonty.
Ve vaší nové knize mnoho portrétů není. Je to tedy tak, že se zaměřujete aktuálně hlavně na genius loci daných míst?
Důvodem je způsob vyprávění. Když jsem připravoval první verzi knihy, zahrnul jsem tam několik fotografií majitelů. Ale jak si prohlížíte fotografie, portréty majitelů mají každý trochu jiný nádech, což způsobovalo jistou nesourodost. Takže v knize jsou sice fotografie majitelů, ale jsou velmi situované, například něco dělají, pouštějí si desku, stojí u baru, ale nejde o tradiční portréty. Bylo to těžké rozhodování, protože ty fotografie mám opravdu rád, ale chtěl jsem, aby kniha lidem přinášela pocit, že jsou na tom místě, aby měla určitý spád. Konkrétní portréty v knize zkrátka umělecky nefungovaly. Kniha jako celek je nicméně věnována majitelům kissa kaváren, protože bez jejich vášně a odhodlání by tato kultura vůbec nevznikla. Více o majitelích se dozvíte v našem podcastu, kde vyprávíme příběhy, které jsme zde zaslechli, popisujeme atmosféru a přijetí, kterého se nám dostalo. Takže podcast ten obrázek z knihy trochu doplňuje.
Lze nalézt mezi jazzovými kissa kavárnami nějaké rozdíly, nebo naopak podobnosti? Ať už se bavíme o jejich klientele, atmosféře či nabídce…
Určitě. Nepochybně v oblastech, jako je Šindžuku v Tokiu, kde se kissa kavárny rozvíjely v šedesátých a sedmdesátých letech, mají tato místa jinou atmosféru, než když jedete do regionů. Když se rozjedete do okrajovějších oblastí, narazíte na několik odlišností. Jedním z aspektů jsou levnější nemovitosti, takže i ta místa mohou být větší. Některé takové podniky vznikly vlastně docela nedávno, například kavárny Paragonion nebo Korpokkur. Byly postaveny speciálně pro tento účel, takže jsou umístěny v krásných nových dřevěných domech s velkými okny a vypadají docela luxusně.
Řada regionálních podniků funguje vlastně jako místní kavárny nebo bary, jinak řečeno zákazníci jsou především konzumenty, nevadí jim hudba, ale nechodí tam nutně kvůli ní. Zatímco v Tokiu, Ósace a dalších větších městech máte tak ohromný výběr, že do kissa nemusíte nutně chodit, pokud nejste zrovna pravidelným návštěvníkem nebo se neznáte s majitelem.
Dále pak ve vzdálenějších oblastech se stává, že lidé v důchodu si občas otevřou krámek nebo kavárnu se svou hudební sbírkou a tráví tam svůj čas. Dělají kávu, prodávají dorty, hrají z desek, které mají rádi. V Tokiu to není běžné, protože nájmy jsou samozřejmě podstatně dražší, mít vlastní prostor je luxus.
Dalo by se mluvit o nějakých široce sdílených normách nebo očekáváních, spojených s návštěvou kissa kaváren?
Při první návštěvě pomůže několik věcí. Je dobré do toho jít s určitým respektem, stejně tak se trochu ztišit. Umět pár slov japonsky pomáhá, ale není to podmínka. Majitelé pár anglických slov ovládají, protože historicky do těch podniků často přicházeli američtí hudebníci. Hlavně v regionech se stává, že si nás neumí úplně zařadit, neví, co tam vlastně pohledáváme. Na druhou stranu jsou velmi vstřícní, když jim vysvětlíme, co děláme a proč přicházíme. Obvykle stačí projevit zájem o hudbu. Je to dobrý způsob, jak se domluvit, i když neumíte jazyk, protože jména hudebníků znají všichni.
Pokud jste jazzový fanoušek, stačí zmínit jakékoli jméno, a majitel většinou vytáhne nějakou související desku. Brzy zjistíte, že to usnadňuje komunikaci. Doporučuje se nemluvit moc nahlas, netelefonovat apod. I to se ale mění. Víte, kdysi byly kissa kavárny jistou částí společnosti považovány za poněkud strašidelná, potemnělá místa, kde nikdo nemluví a sedí zde samí podivíni poslouchající jazz. Doba se ale mění a teď v nich leckde dostanete i jídlo, jsou světlejší, mají wi-fi připojení a jsou vstřícnější k ženám. Ostatně smyslem našeho projektu bylo tyto proměny kissa kaváren zachytit.
Hodně se píše o tom, že kissa kavárny zanikají. Přizpůsobují se nějak novým trendům?
Zanikají, ale stávající místa se také proměňují. Nedávno jsem byl v kavárně Uncle Sam v Tokiu. Vrátil jsem se tam po sedmi letech, abych vyfotil její majitelku, které může být tak osmdesát, pohybuje se už docela pomalu, ale pořád pouští opravdu těžkou hudbu. A vedle gramofonu jí tam svítí obrazovka s playlistem skladeb na Spotify, který sestavila. Jinde se mě majitel zeptal, jakou hudbu mám rád. Když jsem řekl, že miluju Johna Coltranea, najednou řekl: „Alexo, zahraj nám Johna Coltranea.“ (Je míněn virtuální asistent Alexa od společnosti Amazon, pozn. autora). A vzápětí běžel Coltrane na televizní obrazovce, což pro mě bylo trochu šokující, protože tohle byl doposud analogový svět. Lidé se prostě mění. Na druhé straně řadě majitelů je sedmdesát nebo i víc a nemohou to dělat donekonečna. Objevují se ale i nové podniky, které vedou mladší majitelé. Řekl bych, že počet kissa kaváren se během pěti až deseti let dramaticky sníží, protože jejich původní majitelé už nebudou moci pokračovat. Asi patnáct až dvacet podniků, které jsem fotil pro mou knihu, už neexistují.
Myslíte, že koncept kissa kaváren je přenositelný i do jiných zemí? Protože jazzové bary najdeme i v Evropě.
Ano i ne. Některá z těch míst, která máte zřejmě na mysli, sám znám. Řekl bych, že pocitově nejbližší těm japonským kavárnám je Rhinoçéros Jazz Bar v Berlíně. Na druhé straně je to bar, večerní podnik, není to kavárna. Nerad používám pojem „čistý“ nebo „autentický“, ale jejich klasické jazzové milieu stěží mimo Japonsko najdete. Zda je to možné, je jiná otázka. Protože se snažíte přenést něco, co vzešlo z určitého kulturního kontextu, který se v Evropě nebo Americe liší. Jisté aspekty téhle kultury přenést asi lze, patří k nim láska k hudbě a jazzu, dobré audio vybavení, vinylové desky. S ostatními věcmi je to složitější. Tato místa vyžadují klid a ticho ze strany hostů, s čímž Japonci kulturně problém nemají. Sám jsem Ir a lidé z Irska se rádi baví, chodí si do baru hlavně popovídat. Ale ze svých zkušeností z podobných akcí v Belfastu nebo takových barů v Berlíně nebo v Buenos Aires mohu říct, že klíčem je hlavně rozvoj určité kultury poslechu. Jde tedy o nastavení pravidel a určité etikety, aby lidi pochopili, že tyhle podniky nejsou úplně vhodné na rande nebo na párty s přáteli, ale slouží k tomu, abychom zde poslouchali muziku. S tímhle se dá pracovat, protože někdy jde hlavně o správné nastavení očekávání. Je rozdíl, když se od vás očekává intenzivní, nebo jen kulisový poslech. Časem se to také mění, protože tohle je v úplném protikladu k tomu, v čem nyní žijeme: streaming, všelijaké zdroje zvuku, multitasking. Idea tichého a soustředěného poslechu hudby se zkrátka vytrácí.
Nejde tedy jen o technologii, ale i o lidi a kontext poslechu. Sám nejsem audiofil, ale spousta lidí, kteří navštěvují kissa kavárny, to dělají hlavně proto, aby viděli jejich audio aparaturu. Je to jistě klíčová věc, ale v konečném důsledku jde hlavně o hudbu. Protože když v takové kavárně poslouchám hudbu ze skvělé aparatury, různých JBL reproduktorů apod., ale hudba se mi nelíbí, necítím se stejně dobře. Je to vždycky mix. Atmosféra, hudba, technologie, praskání vinylu. A pro mě je důležitá i vizuální stránka takového podniku.
Biografie Philip Arneill
Philip Arneill je v Belfastu narozený fotograf a publicista. Spolu s publicistou Jamesem Catchpolem stojí za multimediálním projektem Tokyo Jazz Joints, mapujícím fenomén pozvolna mizejících japonských poslechových jazzových kaváren (kissa). Jeho výstupem je i stejnojmenná fotografická publikace a podcast. Věnuje se dokumentární tvorbě a má za sebou řadu výstav po celém světě.
Psáno pro časopis Harmonie 8/2024
