Piotra Wyleżoła (1976) v rodném Polsku označují za jeden z nejunikátnějších zjevů klavírního umění. Jako desetiletý vystupoval s mozartovským a beethovenovským programem, během studií na Hudební akademii v Katovicích se dostal do kontaktu s jazzem, který vyvrcholil nejen dalším vzděláváním, ale hlavně „školou života“ po boku Janusze Muniaka anebo Jarka Śmietany.
Po deseti letech práce s vlastním triem (s nímž se představí 22. a 23. 9. v klubu Jazz Dock a v Polském institutu v Praze) vydal Wyleżoł nahrávku Children Episodes (Fresh Sound Records) a svoje seskupení později rozšířil o dvojici zajímavých osobností (album Quintet Live, Fonografika/Radio Krakow). Barevnější projev kvinteta předznamenává i leaderovo střídání akustického piana a Fender Rhodes, jehož zvonivost vynikajícím způsobem koresponduje se zádumčivostí kytarové hry Davida Dorůžky, nebo s akčním drivem saxofonisty Adama Pierończyka. Nová sestava (kromě trojice zmiňovaných frontmanů i kontrabasista Adam Kowalewski a bubeník Krzysztof Dziedzic) se představila v rámci vyprodaného „polského bloku“ jubilejního 20. ročníku festivalu Jazz Baltica v německém Salzau, kde vznikl i následující rozhovor.
Jako „zázračné dítě“ jste koncertoval s klasickým repertoárem a zúčastňoval se mnohých soutěží. Proč jste přesedlal na jazz? K jazzu jsem se dostal spíše náhodou, ale od dětství jsem poslouchal různou hudbu. V té době se k ní nedalo dostat tak jednoduše jako dnes, ani krátce potom, co padl komunismus jsem neměl plné police desek. Když jsem začal navštěvovat Hudební akademii v Katovicích, dostal jsem se na internát spolu se studenty Oddělení jazzu a taneční hudby, kteří tam pořádali jazzové koncerty, jimž říkali „estrády“. Ta hudba se mi velmi zalíbila a oslovila mě svou volností, prostorem pro improvizaci, tak jsem začal nesměle pokukovat k jazzmanům, klást jim první otázky a po čase přišly moje pokusy se spolužáky.
Hudební pedagogové v Česku i na Slovensku neměli v lásce studenty zabíhající od klasiky k jazzu. Zažil jste podobné omezování v Polsku? Ani u nás to nebylo jednoduché: když jsem v polovině 90. let připravoval první soutěž Jazz Juniors v Krakově, ředitel školy si předvolal mé rodiče a ptal se jich, zda vědí, že jejich syn hraje imperialistickou hudbu (smích ). Jazz byl sice v té době na škole nějak tolerovaný, avšak jen pod dozorem vyučujícího. Pamatuji si na učitele-saxofonistu, který s žáky sestavoval formace. Problém nastal, když si studenti sestavili kapelu sami. Když náhodou uslyšel někdo z pedagogů, že po vyučování hraji v některé z učeben jazz, v té chvíli došel s tím, že musím třídu uvolnit, protože ji na něco potřebuje. Takže můžu říci, že jsem zažil i časy „jazzové nesvobody“.
Klavírista Leszek Możdżer vzpomíná, že když během univerzitních studií nahrával sólové album Chopin – Impresje, dělal vše pro to, aby se to nedozvěděli jeho učitelé. Nemyslím, že v tom byla jen obava z hraní jazzu jako takového, ale spíš z důvodu zasahování do děl mistrů. Możdżer se jako jeden z prvních odvážil „předělat“ odkaz skladatele, který je v Polsku skutečnou ikonou a proto musel mít obavy, že ho nebudou akceptovat nejen jeho pedagogové, ale i celá klasická komunita. Doba se naštěstí změnila, samotná klasická hudba se dostala do nepříliš bezpečné uličky; lze to pozorovat na množství současných skladatelů, kteří se vracejí k neoklasicizmu a neoromantismu. Sami cítí, že hudba potřebuje pevný harmonický základ, což nakonec potvrzují mnozí, kteří vyzkoušeli volnost avantgardy, ale po letech se vracejí k základům, pravidlům. Stejně důležitá, aspoň pro mě, je v hudbě krása, a ta potřebuje stanovení formy, harmonie… Mimochodem, to Możdżerovo chopinovské album je výborné!
Co vám daly roky studií na Oddělení jazzu a taneční hudby na Hudební akademii v Katovicích? Těžko říci, protože bych se musel nacházet v jiné situaci, abych viděl, k čemu bych se bez této školy nemohl dostat. V každém případě jsem měl přístup ke kvantu vědomostí, hlavně prostřednictvím pianisty Wojciecha Niedziely. Bylo to období hledání a on mi během něho nesmírně pomáhal. Katovické oddělení bylo v té době jediným svého druhu v Polsku a ti, kterým se na ně podařilo dostat, byli šťastní. Obrovský zájem o studium na škole způsoboval, že jsme byli nuceni na sobě neustále pracovat, protože panovala silná konkurence a soutěživost. Mladého člověka to skutečně motivovalo. Když vzpomínám na svůj ročník, potkali jsme se tam s Krzysztofem Dzedzicem, Marcinem Wasilewskim, Michałem Tokajem, Michałem Miszkiewiczem, Slawkem Kurkiewiczem, Adamem Kowalewskim a všichni jsme se udrželi na scéně dodnes. Jsem rád, že jsem zažil nástup silné generace. Tento boom trval asi 3 – 4 roky a později už na škole nebyly tak silné ročníky, o kterých by bylo dnes slyšet.
Důležitější než hraní se spolužáky byly zřejmě vaše praktické zkušenosti z působení v kapelách Janusze Muniaka, Jarka Śmietany, Marka Bałaty… To byla obrovská škola, hlavně co se týče koncertního hraní. Žádná školní cvičení ani kapely se nevyrovnají přímé konfrontaci se scénou, hlavně profesionální od samého počátku. Nemluvě o tom, jak vám podobné hraní dokázalo zvednout sebevědomí: Muniak nebo Śmietana jsou v rámci polského jazzu vnímáni jako velikáni a když se mladý člověk postavil vedle nich na pódium, cítil se jakoby k nim patřil. Najednou to nebyla jen zábava, ani žádný konkurs, ale reálný život! Samozřejmě, ta přítomnost mistrů byla nesmírně silná: těžko dnes uvěřit, že jsme v Muniakově krakovském klubu hrávali více než půl roku každý čtvrtek, pátek i sobotu a vždy jsme hráli naplno, protože to tak vyžadoval. Dobrý učitel musí vyžadovat hodně, i když tam nejednou sehrával svou roli i stres. Samozřejmě, že ne vždy se mi to „štvaní“ líbilo, ale po letech jsem ocenil, že ten tlak pro mě měl obrovský význam.
Z jakých vzorů jste v té době vycházel? Bylo to období, kdy jsem absorboval všechno: Buda Powella, Billa Evanse, Herbieho Hancocka, jednoduše všechna podstatná jména. Nemyslím však, že bych měl nějaké favority. Spíš se mi vybavují konkrétní alba, která mě někam nasměrovala, například Kolínský koncert Keitha Jarretta. Ten se mi jevil jako velmi srozumitelný. Nebyl to náročný jazz, ale něco na hranici s klasickou hudbou s přidanými prvky improvizace, rytmu, jazzového pulsu, groovu. To bylo pro mě jako klasického pianistu nové. Dodnes se ale řídím pravidlem, že když zpozoruji, že se někdo stává mým vzorem, přestávám ho kvůli možnosti kopírování poslouchat.
Nakolik je možné absorbovat mainstreamové dědictví a přitom zůstat aktuálním? Samozřejmě je třeba poznat historii, dědictví, základ, ale vedle toho je potřeba neustále hledat něco nového. Jsem rád, že mladá generace chápe, že v hudbě je sice důležité být objevitelem, avšak nemusíme za každou cenu nadbíhat avantgardě. Hudba nás má těšit, vzrušovat, vyvolávat emoce, nemusíme ji „znásilňovat“ jen aby byla jiná. Má být v první řadě naší, vlastní, osobitou. Nemůžeme jen následovat naše vzory, musíme zůstat přirozeně odlišnými.
Sestavit klavírní trio s originálním výrazem, směřováním a zvukem je v současnosti obrovská výzva. Co vás vedlo na začátku kariéry k jeho zformování? S kontrabasistou Adamem Kowalewskim a bubeníkem Łukaszem Żytou jsme hrávali ještě na škole. Nejdůležitějším znakem a ukazatelem formování vlastního seskupení je chvíle, když začnete přinášet vlastní skladby. Právě tehdy jsem si poprvé uvědomil, že mám kapelu, která posluchači nepředkládá jen standardy. Jsem flexibilní klavírista: když hraji v rozličných kapelách, hraji za sebe, zatímco v triu vkládám do hudby vedle klavírní techniky vlastní kompoziční postup. Nechci to prezentovat jako vlastní vizi hudby, protože to je silné slovo, ale jakési vlastní znění, barevnost.
V polském konkurenčním prostředí jste se prosadil albem Children Episodes, které vyšlo pod křídly renomovaného španělského vydavatelství Fresh Sound Records. Jak k tomu došlo? Vydání dopomohl David Dorůžka, který s námi v současnosti hraje v kvintetu. V té době jsme oba hrávali s Łukaszem Żytou, který Davidovi během nějakého turné pustil nahrávku a zmínil, že hledáme vydavatele. Davidovi se album zalíbilo a sám oslovil šéfa Fresh Sound Jordiho Pujola s tím, že zná polského klavíristu, jemuž by stálo za to vydat album. Jeho doporučení bylo určitou garancí, že si ten člověk nahrávku opravdu poslechne; předpokládám, že se jich k němu dostává větší množství, než má šanci zvládnout. Deska šéfa zaujala, z čehož mám velkou radost.
Pomohla vám nahrávka u známého vydavatelství při následném turné? Odehráli jsme několik evropských koncertů a sám pozoruji, že se nyní snadněji dokážeme uchytit na místech, kde se nám to předtím nedařilo. Například zde na Jazz Baltica, na podzim se chystáme na Leverkusen Jazz Tage a pokud podepíše Herbie Hancock kontrakt, budeme tam hrát před ním.
Proč jste se po letech rozhodl rozšířit seskupení o hráče, kteří do něj vnášejí expresi (Pierończyk), anebo naopak lyrismus, elegičnost (Dorůžka)? Znal jste již Davidova alba? Samozřejmě, že jsem je znal a to, že spolu hrajeme, je též trochu náhoda. Poznali jsme se přes naši společnou rytmiku Michała Barańskeho a Lukasze Żytu. Davida jsme jednou požádali, aby si s námi zahrál v kvartetu, které vlastně vzniklo z dvou regulérních trií (smích). Po několika koncertech jsem zjišťoval, že zvuku kytary s klavírem něco chybí a začal jsem přemýšlet o saxofonistovi. Tak jsme se dostali k Adamovi. Nevnímám kvinteto jako úplně odlišnou kapelu, spíš ho považuji za jinou podobu mé hudby. Též jsem byl nesmírně zvědavý, jakým způsobem dokáže navázat společnou řeč trojice frontmanů, z nichž je každý odlišným hráčem. Myslím si, že výsledný tvar je zajímavý.
Kromě autorských projektů hráváte například s Nigelem Kennedym, což je diametrálně odlišný stupeň živelné energie… Nigelova hudba je skutečnou energií, v jistém smyslu představuje současný punk anebo hippies. Zní divoce, rockově a ještě všelijak jinak. Ani nevím, jak ji pojmenovat, snad hudba světa, protože Nigel se nedá uzavřít do jediné přihrádky. Nakonec, má na to právo, protože je to jeho kapela a jeho vize hudby. V poslední době jsme hrávali často.
Jak se díváte na současnou polskou jazzovou scénu? Nevím, co na to říct, je tu však něco, co za dob mého dospívání chybělo: přístup k materiálům, notám, nahrávkám. Stejně tak možnost jazzového vzdělávání je na mnohonásobně vyšší úrovni než dřív. Mám radost, že je tu stále více mladých hudebníků, kteří hrají výborně. Na druhé straně přežijí jen ti nejsilnější, protože i hudebník potřebuje z něčeho žít. Mladická fascinace jazzmanského života často končí ve chvíli, kdy se začne konfrontovat s reálným životem, potřebou uživit rodinu. Tehdy to mnozí zabalí a zkoušejí štěstí jinde. Jsem rád, že patřím ke střední generaci, která ještě měla možnost poznat a zažít naše „jazzové guru“ – mohl jsem si zahrát s „Dudusem“ Matuszkiewiczem, Wojciechem Karolakem, jednoduše s těmi, kteří tu už dlouho nebudou, protože takový je prostě život…Staří umělci odcházejí, nastupují mladí, ale toto promíchávání generací i různorodost jsou důležité.
