Na jazzové scéně strávil přes půl století a z toho většinu na jejím výsluní. Znali a obdivovali ho muzikanti několika generací u nás i v zahraničí, a přesto se nyní vytratil zcela tiše způsobem, jakým sám mluvil. Na rozdíl od svých kolegů až neskutečně introvertní hudebník Rudolf Dašek odešel po dlouhé nemoci v poslední lednový den, sedm měsíců před nedožitými osmdesátinami.
Na kytaru začal hrát jako teenager nejdříve trampské písničky, ale už ve třinácti nebo čtrnácti mu učarovala hudba vysílaná z armádní rozhlasové stanice AFN Munich, „kde všechno bylo nové a nečekané, kde každá nota byla jinak než to, co jsem dosud znal“ . Zprvu to byly čerstvé bebopové nahrávky Dizzy Gillespieho s Charliem Parkerem. V sedmačtyřicátém k nim přibyla u nás vydaná licenční šelaková deska americké firmy Mercury, na které trio pianisty Lennieho Tristana s kytaristou Billym Bauerem hrálo Dukeův standard I Can’t Get Started a původní Tristanovu skladbu Out On A Limb . Možná právě tato první vlaštovka rodícího se cool jazzu ovlivnila Daškovu příští hudební orientaci: „ten původní dojem, to první setkání je rozhodující… To člověku zůstává v paměti“ .
Na jazzovou scénu vstoupil nenápadně v osmnácti jako basista amatérského Modern Jazz kvinteta tenorsaxofonisty Evžena Jegorova a bubeníka Míly Veselého (pozdějšího soukromého učitele Vajca Decziho), který byl zárodečnou sestavou budoucího Jazzového sextetu divadla Rokoko: „Tenkrát nebyla kytara tak rozšířený nástroj jako dnes a neměla ještě zdaleka tak široké uplatnění,“ vzpomínal později.
ZÁSKOK
Mezitím se ovšem už Rudolf Dašek úspěšně etabloval i na profesionální jazzové scéně. Když guru českého moderního jazzu Karel Velebný společně s Janem Konopáskem představoval nové S+HQ, objevil se na prvním koncertu v říjnu 1961 v úloze hosta ve dvou skladbách také do té doby veřejnosti neznámý Dašek (pokud si dobře na tento památný večer vzpomínám, jednou z těch skladeb bylo bluesové téma Horace Silvera Doodlin’ ). Jako bezpočtukrát v hudební historii se jednalo o souhru šťastných náhod. Na Daškově místě měl na pódiu tehdejšího divadélka Spejbla a Hurvínka sedět brněnský kytarista Antonín Julina, který koncert tři dny před vystoupením odřekl. O rok později sice člen Bromova orchestru přechodně do S+HQ skutečně nastoupil, ale nakonec to byl Dašek, který se stal v létě 1965 jeho regulérním členem, když už předtím s ním ještě stále v úloze hostujícího sólisty natočil první historické snímky s čerstvě příchozím slovenským trumpetistou Laco Deczim.
NA NOVÝCH CESTÁCH
V době pamětihodného záskoku s S+HQ nastoupil Rudolf Dašek první profesionální angažmá v kavárenském orchestru Jaroslava Devery a příležitostně spolupracoval se septetem Metronom, který doprovázel Yvettu Simonovou a Milana Chladila. Díky jazzové orientaci většiny jeho členů nádavkem nahrával pro rozhlas a Supraphon instrumentální snímky. Do diskografie českého jazzu se z nich natrvalo zapsaly čtyřhlasá fuga rozhlasového hudebního režiséra Bohumila Čipery Logaritmus 6 a první Daškovo na deskách realizované aranžmá modální skladby amerického experimentátora George Russella Stratusphunk . „Když jsem tenkrát ‚objevil’ George Russella, byl to pro mě impuls, jak tuhle muziku rozšířit nejen po hudební stránce, ale i po stránce emotivní, obsahové. Najednou bylo všechno dramatičtější, neodehrávaly se jen akordy a stupnice, jak to často vypadalo i později, ale byl tu nějaký dramatický, řekl bych přímo dějový verv. A ten pro mě zůstal v hudbě už napořád.“
Kromě svého nejvlastnějšího zázemí v progresivně orientovaném moderním jazzu se Dašek v této době uplatnil jako občasný sólista také na poli soudobé vážné hudby. Díky nástrojové technice a schopnosti číst i zahrát náročně koncipované instrumentální party se dostal do kontaktu s podobně smýšlejícími hudebníky z opačného břehu soudobé vážné hudby. Sem tam si zahrál s jedním z prvních domácích ansámblů specializovaných výlučně na Novou hudbu Musica viva pragensis Petra Kotíka a sem tam vypomáhal v České filharmonii či v Symfonickém orchestru FOK při natáčení i koncertním uvádění skladeb našich autorů s partem elektrické kytary (Jan Hanuš, Svatopluk Havelka aj.)
LEADER
Souběžně se Dašek od roku 1963 uplatňoval jako vedoucí vlastních skupin, z nichž hned v té první – v triu, s kterým pravidelně účinkoval ve Viole – uvedl na jazzovou scénu spolužáka z konzervatoře, později světově proslulého kontrabasistu George Mráze. Postupně se rozšiřoval také Daškův autorský záběr v originálních skladbách: S+HQ natočilo jeho Mohyly (1964), v repertoáru zakladatelské sestavy Decziho Celluly figurovalo jeho Foukej! (1967). Tato část Daškových mnohostranných aktivit vyústila zvláště v sérii Fašaňků , v nichž zúročil letitou zálibu v moravsko-slováckém folklóru a lidových hudeckých kapelách, v jejichž modálních harmoniích a metrorytmických figurách našel odrazový můstek pro vlastní osobitý jazzový výraz.
Křest ohněm představovalo pro Daška, který živému hraní dával přednost před studiovými projekty, působení v západoberlínském jazzklubu Blue Note, kde hrál s triem černošského varhaníka Lou Bennetta a s přestávkami doprovázel dva roky hostující americké jazzmany. V jiném tamním klubu Jazz Gallery pak účinkoval ve společném kvintetu trumpetisty Carmella Jonese a čerstvého emigranta Jana Konopáska. Kvůli nastupující normalizaci a Pragokoncertu byl na plakátech uváděn pod žertovným pseudonymem Rudolph Majewski.
V letech 1969–1972 patřil k sólistickým i autorským oporám mezinárodních studiových big bandů Václava Zahradníka. Následně vytvořil s Jiřím Stivínem první ze svých proslulých „zweitetů“ – System Tandem. Do kroniky českého jazzu se nesmazatelně zapsal jako nejreprezentativnější těleso jeho historie i v mezinárodním měřítku. Když se napětí mezi oběma typově zcela protikladnými hráči vyostřilo až k rozchodu, pokračoval v podobných dvoučlenných sestavách příštích pětadvacet let. Z domácích sólistů hrával nejvíce v tandemech s klavíristou Karlem Růžičkou nebo s kytaristou Lubošem Andrštem a také v zahraničí byli Daškovými nejčastějšími spoluhráči kytaristé: Philipe Catherine, Christian Escoudé, Uwe Kropinski nebo Američan David Qualey. Na prvním místě to bylo ovšem dlouhodobě působící duo s německým kytaristou Toto Blanke, s nímž projel celou Evropu, arabské země v Africe a natočil nejpodstatnější část svých desek.
ČLOVĚK
Lubomír Dorůžka označil ve své době Daška za „jediného československého jazzmana, kterého slyšeli posluchači od Afriky po Sibiř“. Sám přičítal vpravdě mezinárodní rozměr své kariéry zkušenostem, které za léta posbíral nejen se svými hudebními partnery, ale také jisté diplomacii při jednání s agenturami a festivalovými pořadateli. Ironicky byla klíčem k jeho úspěchům kromě vlastního hraní Rudlova nekonfliktní a někdy až submisivní povaha. Mezi zpravidla horkokrevnými jazzmany představoval výjimečně zvídavý, přemýšlivý typ, stejně jako byla hloubavá jeho hudba.
