Na více než na dva týdny se letos rozprostřel dramaturgicky nejobjevnější festival, který se (nejen) v Brně koná (10. – 26. 4.). Autor článku sice musel oželet některé klíčové momenty přehlídky včetně jistě skvělého vystoupení saxofonisty Donnyho McCaslina. Přesto se mu podařilo zhlédnout a naplno prožít šest večerů, z toho čtyři dvojkoncerty, které mohou posloužit jako dostatečně plastický obrázek především mladé jazzové scény.
Nutno však podotknout, že se JazzFest Brno, jakkoli je dramaturgie Viléma Spilky skutečně progresivní, nesoustřeďuje pouze na mladší a střední generaci jazzmanů. Loni v rámci festivalu oslavil významné narozeniny brněnský kontrabasista Vincenc Kummer a podobně i letos byla na programu hned dvojitá oslava sedmdesátin: 14. dubna sdíleli jedno pódium Jiří Stivín a Mojmír Bártek . Loňský jubilant Kummer své kolegy letos doprovodil na kontrabas, avšak překvapivější – a tím se dostáváme opět k objevnosti dramaturgie – byla účast norského trumpetisty Didrika Ingvaldsena .
Zatímco zde však byl zástupce severského jazzu pouze v roli sidemana, jakkoli váženého, velkou oslavou trubky coby sólového nástroje byl následující večer (15. dubna) v Divadle Husa na provázku, pořádaný společně s festivalem Ruská kultura v ČR. V Americe usazený trumpetista Alex Sipiagin představil průřez několika svými alby. Dostalo se nejen na nejnovější Opus 5 (závěrečná Nostalgia In Time ), ale také na album Mirages z roku 2009 (ve skladbě One For Mike , věnované Michaelu Breckerovi) nebo na ukázku ze sólového snímku pianisty Mishy Tsiganova Always Going West (2007), na kterém Sipiagin také účinkuje. Kvarteto, které doplňovali v Brně dobře známý kontrabasista Boris Kozlov a americký bubeník Donald Edwards , se sice snažilo působit kompaktně a hned v první skladbě se v sólech představili všichni čtyři instrumentalisté, avšak Sipiagin oprávněně strhával pozornost především na sebe. Blýskl se hlavně jako technicky zdatný hráč na trubku i křídlovku, důraz kladl na přesnost, liboval si především ve vyšších polohách a v efektních závěrech skladeb a množstvím melodických ozdob a zběsilým tempem svých sól jistě překvapil nepřipravené publikum z řad sponzorů. Zajímavá byla i dramaturgie večera: skladby svých kolegů Tsiganova a Kozlova trumpetista nezařadil doprostřed koncertu jako odbočku, ale udělal z nich efektní tečku. A je pravda, že „jinak“ napsaná trubka v Kozlovově skladbě Nostalgia In Time působila v závěru jako příjemné osvěžení po předchozích zběsilých tónových jízdách.
VEČER PÍSNIČKÁŘŮ
Na zcela jiné publikum cílili pořadatelé 16. dubna, kdy se večer v sále Semilasso nesl ve znamení písně jako formy méně improvizované, ale stejně dobře zahrané. Obrovský potlesk sklidila nejprve Marta Töpferová , v New Yorku usazená Češka, s programem svých autorských i tradičních latinskoamerických písní. Aktuální turné, jehož byl brněnský koncert součástí, Töpferová absolvovala s dobře známým kontrabasistou Tomášem Liškou a se dvěma chilskými spoluhráči. Vedle suverénního zpěvu a Liškovy poctivé hry publikum ocenilo především dlouhé sólo na perkuse, které – se zdravou dávkou nadsázky – působilo náležitě jazzově. Ve druhé polovině večera se představil americký bubeník Brian Blade se svým nebubenickým a nejazzovým projektem Mama Rosa . I zde šlo o oslavu písně, tentokrát čerpající z folku a gospelu. A i zde bravurní hra protagonisty a jeho spoluhráčů do dramaturgie jazzového festivalu skvěle zapadla.
Právě Bladeův program svou náladou připomněl některé klíčové momenty loňského ročníku festivalu, ať už to byl židovskou mystikou inspirovaný projekt Timshel bubeníka Dana Weisse , nebo do sebe ponořená hra kontrabasisty Michaela Formanka . Letošní ročník nabídl podobně introvertních momentů pomálu. Spíše v něm převažoval bavičský prvek, který se samozřejmě nevylučuje s hráčskou precizností. Jazz jako (v dobrém slova smyslu) show předvedl nejen už zmíněný Alex Sipiagin, ale také například americký kytarista Jonathan Kreisberg .
Právě on byl vynikajícím příkladem toho, že grimasy a efektní podřepy by nebyly k ničemu, kdyby kapela – a frontman zvlášť – nepředvedli výtečnou hru. „Čtyřčlenné kvinteto“ (saxofonista Will Vinson si v některých skladbách odskakoval ke klavíru a oba nástroje zvládal více než skvěle) nabídlo koncert plný možných výkladů a významů, postavený na propracovaných harmoniích (Kreisbergova hra na elektrickou kytaru místy připomínala varhany v plném rejstříku) a dynamické rytmice. Pouhých šest skladeb stačilo k tomu, aby Kreisberg předvedl širokou škálu podob současného jazzu – od lyrické balady Being Human přes jazzovou klasiku od Charlieho Parkera až po variaci na řeckou lidovou melodii Zembékiko nebo gradující vlastní skladbu The Common Climb , obojí z aktuálního alba Shadowless .
Neméně pestrý koncertní blok nabídl americký pianista Vijay Iyer , který přivezl do Brna novou desku Accelerando. Jestliže Kreisbergův bubeník Colin Stranahan v jednom momentě vzdáleně připomněl postupy z elektronické scény, samotný Iyer inspiraci elektronikou zvolil hned v úvodu. Svérázný pohled na triovou hru umocnily údery smyčcem do kontrabasu a celkově nečekaně plný zvuk celé kapely. Hned poté však následovala ležérní a přitom zahloubaná klavírní hra, kterou vzápětí vystřídala famózní spolupráce kontrabasu s pianistovou pravou rukou. Po několika dalších ukázkách souhry i sólech jednotlivých hráčů (zvlášť vyzdvihuji kontrabasistu Stephana Crumpa ) došlo i na přearanžovanou skladbu Human Nature z repertoáru Michaela Jacksona, kterou také najdeme na zmíněném novém CD.
EXCELENTNÍ KYTARISTÉ
Zajímavou paralelu nabídly dvě sestavy v čele s kytaristy. V mezinárodní (zčásti i české) kapele, se kterou se v Brně představil španělský kytarista Albert Vila , exceloval především u nás dobře známý nizozemský saxofonista Cyrille Oswald . V první skladbě To Bean , věnované Mr. Beanovi, předvedl ještě ukázněně tónovou škálu od hlubokých tónů k výškám. Ve druhé kompozici už hrál zcela svobodomyslně, aniž by přestal brát ohled na spoluhráče především z rytmické sekce. Samotný Vila zůstal ve stínu, avšak pozornější posluchači museli ocenit jak jeho „nejazzový“ úvod celého koncertu, tak například dlouhé a zajímavě vystavěné sólo ve čtvrté skladbě (místy přecházející do hitových a jakoby soundtrackových pasáží).
V podobné situaci jako Vila se ocitl i Libor Šmoldas , který si vedle své stabilní kapely přivedl na pódium hosta, amerického saxofonistu Bobbyho Watsona . I on, podobně jako Oswald, hrál roli zkušeného showmana, jehož sóla na sebe strhávala pozornost od prvního okamžiku. Bravurní hru však předváděl také kontrabasista Josef Fečo , zatímco skromně a sympaticky působící Šmoldas se naplno předvedl až výrazným sólem ve čtvrté skladbě. Závěrečný (přídavkový) standard Moanin’ , zařazený jako bonus i na Liborově novém albu 18 Days 2000 Miles , byl pak důkazem toho, že i kapela jako celek umí pobavit a zaujmout.
ARMÉNSKÝ OBJEV
Poprvé JazzFest expandoval také do noblesních prostor brněnského Obecního domu. Arménský pianista Tigran Hamasyan ještě na počátku svého sólového recitálu ctil klasické prostředí a odrážel se od romantizujících melodických postupů křížených s jednoduššími motivy z lidové hudby. Od čtvrté skladby však už koncertní křídlo burácelo hlubokými i vysokými tóny a poté, co (právě po čtvrtém potlesku) mladý mistr poprvé promluvil k pozornému publiku, změnil se jeho introvertní recitál v odvázanou show. Ke klavíru se přidaly elektronické mašinky a improvizované samplování sebe sama a ve dvojskladbě Rain Shadow/What The Waves Brought z aktuálního alba A Fable došlo i na dlouhé beatboxové sólo, jaké Obecní dům zřejmě ještě nezažil.
Představení méně vygradované a přitom – v kontextu historických prostor Besedního domu – stejně překvapivé předvedl Radio String Quartet Vienna . Témata ze skladeb Joe Zawinula vídeňské smyčcové kvarteto přepracovalo k nepoznání a předvedlo je ve stylu nekonvenčním, náročnějším a přitom opět (v dobrém slova smyslu) zábavném.
O tom, že má současný jazz daleko k nudě, přesvědčil i závěrečný koncert Avishaie Cohena a jeho tria v laserové hale Bobycentra (26. 4.). I v tomto případě bylo nejen co poslouchat (hra všech tří muzikantů nepotřebuje komentář), ale také se na co dívat. Cohen, doslova srostlý se svým nástrojem, připomínal chvílemi tanečnici u tyče, jindy chirurga zabraného do své práce. Ležérní sóla ve stylu „počkejte na mě, než to odehraju“ střídal s momenty dokonalé symbiózy se spoluhráči. S naprostou samozřejmostí přenechával prostor na pódiu oběma kolegům, a to i v momentech, kdy by posluchač dokonalou jazzovou improvizaci nečekal (bubenické sólo v sefardské písni Cuando el rey Nimrod ). Několikerý potlesk vestoje byl zcela zasloužený. Lze jej vnímat nejen jako odměnu pro Avishaie Cohena a jeho spoluhráče, ale symbolicky pro celý pořadatelský tým festivalu, který letos mimořádně pokračuje v červnu (jednorázovým koncertem all-stars kapely Pata Methenyho ).
