Poměry v jazzklubech, zvláště těch pražských, jsou kapitolou sama pro sebe. O jejich zázemí, honorářích a vztahu k jazzovým hudebníkům či orientaci na turisty se v čísle 2/2008 rozepsal Lubomír Dorůžka. Tehdy konstatoval, co věděli mnozí: pražské jazzkluby jsou z velké části atrakcí pro zahraniční turisty, kteří zde mezi odpoledním výletem na Hrad a zítřejším výletem do Českého Krumlova rádi vypijí nějakou tu skleničku. Že jim k tomu hraje jazz, už je jaksi shoda náhod (manželé Schnellerovi v německy psané publikaci That Jazz of Praha mluví trefně o „gastro-jazzu“). Těžko říct, zda už jsme dospěli k onomu „realističtějšímu a vyváženějšímu“ přístupu, který by na klubech nechtěl pouze vydělat, a o němž se Dorůžka také zmiňoval. Pravda je, že tento měsíc je to rok od vzniku pražského klubu Jazzdock, který se stal mezi muzikanty i zasvěceným publikem pojmem a díky němuž jsme mohli přinést rozhovory např. s Miguelem Zenónem, Markem Turnerem, Samem Sadigurskim, nebo Kurtem Rosenwinkelem (v tomto čísle).
Architektonicky nápaditý klub na smíchovském břehu Vltavy pod Janáčkovým nábřežím a v bezprostřední blízkosti Malé Strany a Kampy dnes bývá svou dramaturgií přirovnáván k vyhlášeným evropským klubům typu londýnského Ronnie Scott’s nebo pařížského New Morning. Na začátku byl ale jen sen jazzového fanouška, který byl až příliš tvrdohlavý, aby vzdal projekt klubu otevřeného českému publiku, ale s dramaturgií světové úrovně. Když v polovině 90. let koupil od Pražského rybářství zpustlý pozemek na břehu Vltavy, netušil, že klub bude stát až za dvanáct let. „Hlavní problém byl s památkáři. Přesněji řečeno, různé památkové instituce k projektu zaujímaly zcela rozdílná stanoviska a přehazovaly si jej jako horký brambor,“ říká dnes majitel klubu Vladimír Lederer, jinak ředitel úspěšné realitní agentury. Po konečném schválení projektu památkáři se začalo stavět. Řešila se řada peripetií: například se uvažovalo o sklepních prostorách, ale jejich realizaci zabránila jen o pár centimetrů hladina spodní vody. Veškeré zázemí klubu se tak dnes musí vejít do jednoho podlaží.
Jazzdock vyniká svým architektonickým řešením. Obvodové stěny tvoří lehká ocelová konstrukce s širokými skleněnými výplněmi. Podsvícený futuristický bar je deset metrů dlouhý a skrze okna vytváří odrazy na hladině přilehlých zdymadel. Autory návrhu jsou architekti Jaroslav Ouřecký a Ivan Sládek, jimž prý investor po schválení památkáři nechal relativně volnou ruku. „Což se vyplatilo. Ironií je, že pan Ouřecký zemřel v době, kdy se klub konečně začal stavět,“ říká Lederer. Technickým oříškem bylo také odhlučnění. Jak říká majitel, bylo třeba použít speciální skla, která by scénu zvukově izolovala od vnějšího prostředí, ale zároveň byla přijatelná s ohledem na akustiku klubového prostoru. Kvůli práci akustiků se také stavba prodražila a v celkovém součtu přišla na patnáct milionů. „Je jasné, že jsem si část musel půjčit,“ přiznává majitel.
Důležité rovněž je, že interiér (návrh Pavla Suchého) je relativně variabilní ve svém uspořádání, a tak umožňuje komornější koncerty, ale i výstupy větších ansámblů (letos například Bucinatores Orchestra) či hvězd s očekávaným větším počtem diváků.
OD JAZZU ZISK NEČEKÁM
Na jaře 2009 tedy na náplavce vyrostla nová prosklená kostka. Zbývalo domyslet program a celkový koncept. Vladimír Lederer měl svou představu. Mělo tu hrát větší množství zahraničních interpretů než je v Praze obvyklé a návštěvníky neměli být primárně zahraniční turisté, ale převážně domácí publikum. „Měl jsem utkvělou představu, že v Praze je obrovské množství lidí, kteří zbožňují jazz, jen jim nevyhovuje nabídka ostatních klubů,“ usmívá se majitel. To bylo umožněno i citlivějším marketingem, různě odstupňovaným vstupným, slevami pro studenty a seniory či klubovými kartami, se kterými již dříve experimentovala zaniklá scéna Live at the Jet Set. V neposlední řadě tu hudba neměla utichnout odbitím půlnoci, kdy velká část posluchačů spěchá na poslední noční metro. Lederer chtěl živé, sociálně-hudební centrum se vším všudy a akustické řešení mu umožnilo, aby jam sessions pokračovaly i hluboko po půlnoci (Jazzdock zavírá ve čtyři).
Tato přání se jazzovému fanouškovi beze zbytku splnila. Pro mladou a střední generaci jazzmanů dnes Jazzdock představuje určitý experimentální prostor setkávání, kde vznikají spontánně nové projekty, jazzu znalému posluchači pak servíruje zahraniční hvězdy, na které v tak malém prostoru v Česku nebývá zvyklý. Dramaturgii má na starost varhaník a skladatel Jakub Zitko, s nímž se Lederer seznámil před pár lety na koncertě v Aghartě, ještě coby běžný jazzový posluchač.
Zní to všechno pěkně, ale sebelepší dramaturgie sama o sobě nestačí. Umí si Jazzdock dnes na sebe vydělat? Nyní to prý vypadá tak, že majitel klub občas dotuje z vlastní kapsy, ale překvapivě dobrá návštěvnost to vyžaduje stále méně. „Zatím si klub na sebe úplně nevydělá, ale ten rozdíl není nějak zdrcující,“ tvrdí Lederer, „nicméně nemám tam žádný komerční zájem, chci jen, aby si na sebe prostor vydělal svým vlastním provozem, což jsou i příjmy z baru. Od jazzu ani víc čekat nemůžu.“
Z dramaturgie Jazzdocku je po roce zřejmé, že se orientuje především na aktuální a moderní jazz ve všech možných podobách, což logicky přitahuje především mladší generaci (Viklického či Růžičku st. zde uvidíte jen výjimečně). I v tomhle se však po roce existence něco změnilo: z každodenního provozu klubu je nyní neděle vyhrazena dixielandovým koncertům, jež poměrně rychle přitáhly i dříve narozené jazzové posluchače.
Připomeňme, že Jazzdock není jediná změna na pražské klubové scéně. Klub U Staré paní změnil po sedmi letech majitele (jsou jimi americký podnikatel Frank Emmett a Češka Petra Rappoccio) a v Krakovské ulici vznikl v únoru čerstvě klub Jazztime, který alespoň vstupným a některými příležitostnými akcemi usiluje rovněž o mladší publikum.
