Letošní 26. ročník Československého jazzového festivalu (22. – 24.10.) v Přerově přinesl neobvyklou koncentraci jazzových hvězd. Už na prvním (námi nesledovaném) koncertu se představil All Stars kvartet zvučných jmen (Steve Gadd, Joey DeFrancesco, Ronnie Cuber, Paul Bollenback), ale očekávaný vrchol byl přece jenom jinde.
MEHLDAU: VRCHOLNÉ MOMENTY
Brada Mehldaua není nikdy dost a to v různých významech slova. Patří k vyvoleným, pro něž větší délka skladeb (typické rozpětí 12-18 min.) neznamená žádné riziko: kontrastnost nálad, momenty překvapení z neočekávaného nápadu, důkladná empatie mezi členy tria (Larry Grenadier a Jeff Ballard ), to všechno se může rozvinout v adekvátním prostoru, který Mehldau dokonale cítí. Jeho trio nezevšední ani po vícenásobném zhlédnutí. Přerovské vystoupení bylo nicméně jiné než pražský koncert na Strunách podzimu (2007), a to repertoárově (byl důsledně změněn) i ve vylepšení a prohloubení vlastní nezaměnitelné hudební exprese.
Na koncertě Mehldau uvedl více cover verzí než u něj bývá zvykem. To bylo z posluchačského hlediska výhodou, neboť zejména u standardů je možné si zřetelněji uvědomit bohatství pianistových harmonií a schopnost pozměňování struktury známých skladeb. Kdyby Richard Rodgers slyšel jeho podání Something Good (ze Sound of Music), asi by se podivil, jaký klid a vyrovnanost tato píseň vyzařuje. Nové náladové vyznění a zejména nové harmonie získal též Cole Porterův standard I Concentrate On You . Na třetím evergreenu No Moon At All (kdysi ho proslavili June Christy a Nat King Cole) se Mehldau víc přimknul originálu a připomněl Jarrettovo standardové trio. Svým způsobem cover verze je i původní Mehldauova skladba Stan the Man , která těží z harmonické struktury Confirmation od Parkera a Gillespieho. Dvě čísla byla adaptována z rockové sféry. Úvodní kompozici převzatou z repertoáru skupiny Alice In Chains s názvem Got Me Wrong důkladně propracovali se změněným 7/4 metrem. Závěr patřil Mehldauově favorizované kapele Radiohead a jejímu hitu Knives Out . Repertoárovou novinkou byly dvě autorské skladby, které Mehldau uvedl vedle sebe jako druhou a třetí skladbu vystoupení. Byla to Bee Blues přinášející zážitek z Mehldauova pojetí blues a dále kus s označením # 26 .
Dopad vystoupení se nemění v závislosti na místu konání; i na Moravě dominovala atmosféra nevšednosti. Pomáhají tomu i mimohudební aspekty: pianista vizuálně přímo splývá se svým nástrojem a jeho hudba dotuje potřebu vnitřního prožitku, lyrizmu i vizuálních asociací. V Přerově jako jinde na světě Mehldau vzácným způsobem sjednotil obecenstvo; jeho hudbu s plným zaujetím sledovali lidé nejrůznějšího zaměření a vkusu.
LOVANO A CHVÁLA TRADICE
Koncept hudby Joe Lovana je důsledně zakotvený v tradici 50. let a to natolik, že kupříkladu Brecker a jeho následovníci jsou svým pojetím straight ahead jazzu již o etapu aktuálnější. Lovano je dokonalý eklektik a do hloubky zná zejména Rollinse a Coltranea a to tak, že v některých skladbách se jim stylově podobá k nerozeznání. Inovací Joe Lovana je instrumentarium. V jeho podaní málo známý nástroj maďarské pusty – tárogató – zní podobně jako Coltraneův sopránsaxofon a objevil též další, ještě méně frekventovaný nástroj zvaný aulochrome.
Lovanovo staromilství nejde tak daleko, aby ho přenášel i na doprovod, a rytmika představuje aktuální mainstreamový koncept. Pianista James Weidman je skvělý sólista připomínající neohardbopery typu Mulgrew Millera. Zvláštností jsou dva výborní bubeníci Otis Brown III a Francisco Mela , i když hudebně zdůvodněné zdvojení bicích nástrojů uniká. Zřejmě leaderovi dělá radost být obklopen dvěma soupravami. Hvězdou produkce byla i čerstvě pětadvacetiletá kontrabasistka Esperanza Spalding (vítězka ankety Down Beatu v kategorii talentů zasluhujících uznání). Její efektní invenční sóla i vynalézavé vedení basové linky vyvolávaly u obecenstva ovace, někdy vůči ostatním hudebníkům až nespravedlivě intenzivní.
Repertoár tvořily zejména Lovanovy původní skladby, samy o sobě nepředstavují nic oslnivého a těží z drivu rytmiky a leaderovy vskutku neobvyklé improvizační invence. Skutečně hlubokým zážitkem však byla skromná porce standardů, z nichž vynikla především „tenorsaxofonová hymna“ Body and Soul , kterou Lovano melodicky i harmonicky inovoval a vtiskl jí rozměr neokoukané novosti.
ORCHESTRÁLNÍ NOVINKY
Nonet Cloude Nine sestavil Jan Hála na jaře tohoto roku a jeho předchůdcem byl big band Veleband. Ostatně dodnes zůstávají právě skladby z repertoáru Velebandu, vhodně zařazené na konec, silnou stránkou vystoupení. Hála je známý jako perfekcionista v různých aspektech orchestrální hry: intonace, frázování, bezchybné přetlumočení partitury. Tyto vlastnosti vysvitly například v kultovním titulu Olivera Nelsona Stolen Moments , jenž se v roce 1961 na albu The Blues and the Abstract Truth stal východiskem pro tehdy nové (dodnes aktuální) bigbandové pojetí.
Méně přitažlivou byla Hálova „původní tvorba“, jeho skladby umístěné na začátku vystoupení byly zdlouhavé, bez výraznějšího nápadu. Při jejich vysoké profesionální úrovni však může jít o „výpověď proti výpovědi“ (ve smyslu líbí-nelíbí). Nonet je též Hálovou vizitkou pedagoga; v orchestru působí někteří dnes už uznávaní hudebníci, jako kupříkladu trumpetisté, které podchytil už na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
V roce 2004 ředitel festivalu Rudolf Neuls pověřil Matúše Jakabčice sestavením československého All Stars Bandu a z tohoto impulzu vznikl dlouhodobě působící orchestr. Velká část hudebníků Jakabčicova orchestru (spolu se samotným Jakabčicem coby kytaristou) se sešla v novém big bandu s pozměněným zaměřením i některými jinými hráči, a právě on měl v Přerově svou premiéru. Jde o Bartoš-Tariška Super Band , který, jak už název naznačuje, chce poskytnout prostor známým sólistům. Zvláštností orchestru je výlučné zaměření na americká aranžmá a do svého archivu se bandu podařilo získat skvělé partitury reprezentující podoby orchestrálního jazzu od 70. let po současnost. Připomněli jsme si tak známou i neprávem opomíjenou hudbu významných aranžérů. Mezi nimi je Rob McConnell, kanadský aranžér, který vynikl svou prací pro Maynarda Fergusona a pro svůj vlastní orchestr jménem Boss Brass. Tad Jones-Mel Lewis Orchestra byl připomenut Jonesovou úpravou skladby Cherry Juice . Saul Nestico se zaskvěl v málo známé skladbě pro Counta Basieho – Time Stream . Pro zainteresované je naopak osvědčeným pojmem úprava kompozice Billa Evanse Waltz For Debbie , kterou napsal Don Sebesky. Mladší, současnou generaci big bandových aranžérů reprezentoval John Fedchock (leader New York Big Bandu) skladbou Limehouse Blues . Provedení náročných úprav bylo impozantní a zdá se, že časem mohou být frázování a dynamika ještě dokonalejší. Je to orchestr, který přináší radost z muzicírování svým členům a nepochybně si záhy získá nové příznivce.
Uplynulý ročník změnil vůči minulosti svou tvář. Připomeňme, že Československý jazzový festival původně začal jako soutěžní přehlídka a tehdy urychlil cestu mnohým ansámblům mezi prominenty domácí scény. V dalším období (od rozpadu Československa) se Přerov stal místem spolupráce hudebníků obou států. Tento rok k tomu přibyl nový ambiciózní rozměr: prezentace třech špičkových seskupení světové scény. Doufejme, že takto vysoce nastavenou laťku bude schopen festival udržet i nadále.
