Nick Gold
Jiří Černý kdysi velmi rád začínal své profilové články čísly, tedy těmi hitparádovými a prodejními. Věřím tomu, že mu snad ani nešlo o to nás ohromit, jako spíš bez zdlouhavých řečí kolem uvést do obrazu. Vzpomněl jsem si na to, když jsem přemýšlel, jak dát čtenářům hned zkraje najevo, že vydavatelství World Circuit patří v oblasti world music mezi světově nejproslulejší a nejobdivovanější. A ta čísla, vzešlá z názoru dvou stovek odborníků prestižní ankety magazínu fRoots, jediné svého druhu na světě, mi přišla jako dostatečný argument. Rok 1996 nejlepší kompilace: Ali Farka Toure – Radio Mali. 1997, nejlepší album: Buena Vista Social Club. 2000, čtvrté nejlepší album: Ruben Gonzales – Chanchulo. 2001, nejlepší znovuvydané album: Orchestra Baobab – Pirates Choice. 2002, nejlepší album Orchestra Baobab – Specialist In All Styles. 2003, druhá nejlepší kompilace: Oumou Sangare – Oumou, sedmé nejlepší album: Radio Tarifa – Fiebre. A aby toho nebylo málo: v roce 1995 obdrželo album Ali Farka Toureho a Ry Coodera Talking Timbuktu americkou cenu Grammy v kategorii world music. A co na to majitel World Circuit Nick Gold? „Chci produkovat pouze takové nahrávky, jaké bych chtěl mít v domácí sbírce.“ Zkrátka žádné přitahovače prachu.
HLEDÁNÍ MALIJSKÉHO FARMÁŘE
Jste mladý ušák bez jakýchkoliv zkušeností a praxe, tedy pomineme-li několik let strávených za pultem hudebních obchodů a nadšení s jakým kompletujete svou sbírku jazzových a bluesových alb, a požádají vás, zda byste nedotáhl do konce vizi vydavatelství zaměřeného na africkou hudbu. Necháte se hodit do vody aniž byste uměli plavat? Jasně, že ne, nespadli jste přece z višně. Pravda je ovšem ta, že většina pionýrů čehokoliv, o kterých se dnes dočítáme v čítankách, takhle nepřemýšlela. Zkrátka šup tam a děj se vůle boží. Nick Gold to navíc bral jako výzvu.
Na univerzitě vystudoval africkou historii a koketoval s myšlenkou stát se učitelem. Místo toho se ocitl v dobrovolnické, na státních grantech závislé, organizaci Community Music , v jejímž rámci Ane Hunt a Mary Farquaharson rozběhly koncertní agenturu Arts Worlwide , uvádějící do Evropy neznámé umělce z Afriky a Jižní Ameriky. Za pochodu vzniklo nezávislé hudební vydavatelství World Circuit . Jenže pustit se do nahrávání a distribuce na běžném trhu absolutně neznámých jmen není žádná legrace, a tak se obrátily na Nicka Golda.
„Přístup Ane mě hodně ovlivnil, to jak se s muzikanty doslova piplala. Nebylo to pouze o tom dostrkat je na pódium nebo jestli dobře vypadají. Chodila s nimi do zkušebny, kecala jim do výběru repertoáru, snažila se je v cizím prostředí někam posunout. Nikdy předtím jsem takhle nepřemýšlel. Vždycky jsem před sebou viděl pouze hudebníka, ale to, jak zní, je mnohem důležitější. Ane mi otevřela oči.“ vzpomíná Gold.
O lecčems svědčí i příběh objevení malijského kytaristy Ali Farka Toureho. Ane Hunt s jeho takřka utajenými pařížskými nahrávkami seznámil DJ Andy Kershaw. Nic o něm ale nevěděl, natož kde žije. Prý udal pouze Mali, což se blíží k pověstné jehle v kupce sena. Kam s tím ale na Ane. Ali Farku nejenže po dlouhých týdnech našla, ale i přesvědčila, aby se po nezájmu, s jakým se v Evropě předtím setkal, znovu vrátil. Na letišti ho čekal Nick Gold: „Ta jeho neobyčejná sebejistota! Nikdy předtím před západním publikem nevystupoval, ale moc dobře věděl, čím nás oslní. Má dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu. Natáčení s ním představovalo něco neuvěřitelného.“
Trvalo pouze pár hodin, přičemž prodej alba Ali Farka Toure (87 ) nejenže překonal všechna očekávání, vyrovnal se málem tomu, co dosud World Circuit vydalo. Mezi Goldem a farmářem od řeky Niger navíc vzniklo přátelství na celý život. „Když jsem Aliho do jeho vesnice přijel požádat o nahrání třetí desky, věděl, že jsem u World Circuit už na všechno pouze sám. V té době dostával nabídky od Islands a Warner Bros, prostě od těch největších. Neměl jsem s ním podepsanou žádnou smlouvu, ani dohodu, takže všechno záleželo na něm. On mi ale povídá, jak dlouho se mnou budeš chtít pracovat, tak dlouho u tebe vydržím. Vzpomínám na to dost často, považuji to totiž za důležitý důkaz důvěry, na které je moje společnost založena. Musíš překonat spoustu překážek, ale ono se ti nakonec všechno vrátí i s úroky.“
JEDEN ZE SPIKLENCŮ WORLD MUSIC
S World Circuit na to šel Nick Gold úplně od píky. Navštívil již zavedené firmy a své kamarády – Bena Mandelsona z Globe Style a Iana Scotta ze Stern's – a získal jakous takous představu o tom, o co vůbec v téhle branži jde. A také pochopil, že všechno stojí na informacích a reklamě. „Myslím, že jsem v počátcích World Circuit rozdal hodně desek, mnohem víc, než kdokoliv jiný ve fázi rozbíhání. Není totiž absolutně možné vydávat hudbu, aniž by ji posluchači vůbec znali. Nevynechali jsme snad jediný časopis a rádio. Vždycky jsem sázel na reklamu. Četl jsem tehdy nějaké marketingové úvahy, v nichž se psalo, že poslední věc, které by ses měl ve špatných dobách firmy vzdát, jsou peníze na reklamu.“ Má-li někdo v úmyslu představit Evropanům africkou a vůbec exotickou hudbu – ne tu učesanou a přefiltrovanou velkými vydavatelskými molochy – platí pro něho tohle pravidlo dvakrát. A protože malých nezávislých firem podobných World Circuit přibývalo, nastal pro jejich majitele a spřízněné novináře problém: jak tuhle nesourodou hudební směsici v rámci obchodní strategie pojmenovat? Jak ji vložit pouze do jednoho regálu a nenechat posluchače bloudit po nespecializovaných krámech a přitom všem spojit své úsilí a dokázat, že tahle vlna není hurá akcí několika vyčůraných obchodníků, k posměchu rockerů nabízejících ekologicko-sektářským snobům kulisu k jejich filozofování o návratu do lůna přírody, nýbrž nezbytný krok vpřed, alternativa ke stagnující popmusic.
Ten příběh je známý, přesto ho připomínám, protože v něm Nick Gold sehrál důležitou roli: v roce 1987 se na kraji Londýna v jedné hospodě sešlo několik zainteresovaných producentů, obchodníků, rozhlasových dramaturgů a novinářů, aby u piva vymysleli název, alespoň z části schopný případné zájemce nasměrovat ke správnému regálu; později k naladění rádia, koupi časopisu a mapy, potřebné k vyražení na souběžně s tím vznikající festivaly. Návrhy prý padaly všeliké – etno, calypso, roots music – vyhrála to ale world music – světová hudba. Investice do následné reklamní kampaně je vyšla na dva tisíce liber, suma ve srovnání s miliony vynaloženými nadnárodními giganty na zviditelnění kdejakého uječeného robotka víc než směšná. Termín world music se ujal, což má možná i svou logiku: na podobnou hudbu a způsob, jak se k ní v popmusicové džungli dostat, totiž ne zrovna zanedbatelná část posluchačů čekala.
Zkušenosti a nápady, které do spiklenecké schůzky vnesl Nick Gold, měly svou váhu. Ne nepodstatná část budoucí marketingové strategie na nich stála, protože byly podloženy úspěchy. Vždyť vedle Ali Farka Toureho ještě předtím vydal a především dobře prodával alba guinejského griota Jali Musa Jawara, súdánského hráče na loutnu oud Abdela Azize el Mubaraka či alžírského trumpetisty stylu rai Bellemou Messaouda nebo prozíravě koupil práva na raritní nahrávky legendární senegalské kapely Orchestra Baobab.
HOVOR NA LINCE Č.2
„Na“, řekl Ali Farka Toure Goldovi a podal mu kazetu s nahrávkou neznámé malijské zpěvačky Oumou Sangare a dodal:„Tohle je hudba. “ Gold nezaváhal ani vteřinu, bodejť by také jo, zvlášť když se přímo v Bamaku přesvědčil, že má co do činění málem s bohyní. „Ta deska zněla úplně všude. Bylo to, jako když ji slyšíš někde z dálky, přiblížíš se a ona pomalu mizí a pak se zase znenadání objeví odněkud jinud. Ulice Bamaka jí byly doslova přeplněné. Říkal jsem si, docílit tak toho v Evropě. “ To sice zrovna dvakrát nejde, i tak mu průlom této fenomenální zpěvačky z kraje Wassoulou na světovou scénu už nikdo z trika neodpáře. Pomáhala mu přitom i nová kolegyně Jeny Adlington. „Nick je docela ostýchavý, já naopak celkem dost od rány, takže jsem se brzy objevila v popředí společnosti. Jednala s umělci, distributory, médii. Sdílela jsem Nickovo obrovské nadšení pro tuto hudbu a společně jsme nechtěli opomenout ani ty nejzapadlejší a nejskrytější možnosti, dokud se co největší množství posluchačů s Oumou Sangare, Ali Farka Tourem a dalšími neseznámí. Jak na to, jsme přišli postupným procesem, vírou v to, co děláme a spoluprací se správnými lidmi z okruhu hudebníků, nezávislých distributorů, agentů a reklamních agentů. Podařilo se nám tak vytvořit skvělý model pro propagaci world music.“
A pak se to stalo. Jednoho dne zazvonil na Nickově stole telefon a spojovatelka mu suše oznámila: „Máte na lince dvě hovor. Volá jakýsi Ry Cooder.“ Bral to jako docela vydařený fór: proboha, co by po mě mohl chtít Ry Cooder… „Slyšel jsem, že vy jste ten, se kterým potřebuji mluvit, ten, který vlastní práva na Ali Farka Toureho, “ ozvalo se z druhé strany. A všechna sranda šla stranou.
„Sešli se u mě doma, ale měli pouze jednu kytaru, takže chvíli hrál Ali, pak ji podal Ryovi a on po chvíli povídá, že by stál o společnou nahrávku. Pokaždé, když jsem s Alim něco natočil, poslal jsem to do Států a mezitím mu sehnal nějaké Coooderovy desky a jemu se líbily. Chystané Aliho turné po Spojených státech pak přímo vybízelo k tomu, aby z toho něco vzniklo,“ vzpomíná Gold.
Nic menšího než album Talking Timbuktu natočené v roce 1996 s hostujícím houslistou Clarencem Gatemouthem, Aliho stálým hráčem na calabaš, basistou Johnem Patituccim a bubeníkem Jimem Keltnerem. Následovala již zmíněná Grammy a především po celém světě přes půl milionu prodaných cédéček. V kontextu world music málem sen.
VÍRA V DOBROU HUDBU, NEJLEPŠÍ LÉK PROTI ZBLBNUTÍ
Ian Anderson, šéfredaktor magazínu fRoots, Nicka Golda pasoval na Barona Buena Vista. Jestliže jste dočetli až sem, je vám snad jasné, že spojovat Golda pouze s multimilionovým prodejem alba Buena Vista Social Club , po němž následoval přímo infekční boom kubánské hudby, je s jeho povahou, rozhledem a zarputilostí takřka neslučitelné. Vždyť s producentem Ry Cooderem vlastně neudělal nic, než co kolikrát předtím. Prostě té hudbě věřil, od samého počátku si ji prožíval a netoužil po ničem jiném, než učinit tu samou radost jako sobě i jiným lidem: „Když jsem poprvé slyšel v Havaně Rubena Gonzalese, věděl jsem, že jde o hudbu mých snů. V tu chvíli jsem nebyl ničeho schopen, ještě nikdy předtím jsem nic takového neslyšel. Akorát jsem si pořád opakoval, ježíšikriste, zdá se mi to, nebo opravdu sedí naproti mě a hraje?“
Jinou firmu by možná podobný kasaštyk, podpořený následujícím koncertním úspěšným turné a mnoha cenami ověnčeným stejnojmenným filmem režiséra Wima Wenderse, rozhodil, uvedl do extáze, v jejímž průběhu rády bují nebezpečné komerční houby pokušitelky. Goldova hluboká víra v hudbu, o jejíž výjimečnosti je přesvědčený, ale působí jako spolehlivá vakcína. I proti zblbnutí.
Nikdy neměl ambice nechat si přerůst obchod přes hlavu. Prvotním zájmem jsou pro něho hudebníci, k nimž jej vedle profesio nálních nezbytností bez výjimky váže osobní přátelství. Nepodléhá proto v rámci nějaké brzy vyšumějící módy pokušení rozšiřovat jejich řady (v tomhle směru zůstává World Circuit skutečně raritou). Na každou novou nahrávkou spolu dlouho diskutují. Trpělivě jim objasňuje evropský posluchačský přístup a s citem vnímá jejich argumenty vyplývající z rozdílnosti kulturních tradic. „Pro Oumou Sangare jsou například velmi důležité texty. Přinese tři písničky a moje první reakce je, jestli by se nemohla pokusit o něco trochu odlišnějšího. A ona je z toho v šoku! Pro ni to jsou tři úplně odlišné písničky. Tahle vypráví o něčem, tahle o jiném. Chápu ji, nicméně stejně na to musím odpovědět – dobře, dobře, ale já to netuším a zrovna tak to nepozná nikdo mimo Mali.“
World Circuit má dnes reputaci podobnou dejme tomu takové německé ECM nebo bretaňské Keltia Musique. Umí hledat, nikam nespěchá, vše promýšlí do nejmenších detailů. Goldem produkované nahrávky vypovídají o lidech, s nimiž se skrze jejich hudbu dokážete ztotožnit, přijmout nabízené vidění světa a přitom mimoděk objevit souvislosti a nečekanosti dříve či později se hodící.
A že to začíná platit i v Čechách, o tom svědčí příklad z nedávné doby: album Ne La Thiass senegalského zpěváka Cheikha Lo, míchajícího rytmický styl mbalax s kubánskou hudbou zaznamenalo v roce 1997 v dostupné nabídce world music největší prodej. Jestli už tehdy zafungovala značka World Circuit, o tom lze asi pochybovat, ovšem plus jí to rozhodně přineslo.
