Vyrůstal v Los Angeles, kde se narodil 6. srpna 1918 v ukrajinsko-židovské rodině. I když sám na nic nehrál, byl od počátku 40. let velkým propagátorem jazzu, zejména v té době nastupujícího bebopu. Ve čtyřicátém druhém roce začal v Capri Clubu v Los Angeles organizovat pravidelná sobotní jam sessions, ke kterým zval bílé i černé hudebníky, mezi nimi Nata Kinga Colea, Lestera Younga, Willieho Smithe, Dona Byase nebo Bena Webstera . V roce 1944, kdy se již živil jako střihač u filmu v ateliérech Metro-Goldwyn-Mayer, si vypůjčil 300 dolarů a uskutečnil první z velké série koncertů Jazz at the Philharmonic , při kterých se mu podařilo přenést jazz z malých klubů do velkých koncertních sálů. Od samého počátku měly koncerty podobu neformálních jam sessions předních jazzových hudebníků. V roce 1946 přesunul Grantz JATP na východní pobřeží a pořádal koncerty ve slavné newyorské Carnegie Hall. V budoucích letech s touto koncertní sérií objel bezmála celý svět včetně Japonska, když se nejprve v 51. roce poprvé vydal na turné do velkých evropských měst, kde se mu mimo jiné podařilo prolomit více než dvacetiletou bariéru anglických odborů vůči americkým jazzovým hudebníkům.
Dalším vcelku logickým krokem bylo Grantzovo rozhodnutí pořídit z úspěšných jazzových koncertů zvukové záznamy a vydat je na deskách. Symbióza koncertů a nahrávek se tak stala charakteristickým znakem Grantzova producentství. Jeho živé koncertní nahrávky přinášely posluchačům nezkrácená spontánní sóla jazzových hvězd – tak jak to do té doby nebylo na deskách obvyklé. Jako první se snažil i o umělecký dojem obalů nahrávek – prezentoval na nich díla mladého moderního umělce Davida Stonea Martina a jako jeden z prvních začal používat fotografie. „Norman byl především impresário a teprve ve druhém plánu producent,“ říká jazzový historik Mark Gridley. „Nebyl pro něj v podstatě žádný rozdíl mezi koncertem a nahrávacím studiem, protože ve studiu dělal to samé co na koncertech – prostě organizoval jam-session vynikajících hudebníků.“ Jak dále Gridley podotýká, Grantz byl ve svém přístupu v podstatě konzervativní. Nikdy si pro jam session nevybíral hudebníky, kteří byli právě ve středu zájmu, ale dával přednost osvědčeným muzikantům, jejichž umění dobře znal.
První Grantzovy nahrávky vycházely nejprve na malé značce Disc , kterou v roce 1947 vystřídala první z jeho vlastních značek Clef Records a o sedm roků později potom další jeho label Norgran . Ve 48. roce poprvé představil publiku v Carnegie Hall mladého černého pianistu z Toronta Oscara Petersona , který od té doby hrál důležitou roli v mnoha jeho projektech a stal se mu i blízkým přítelem. Během let Grantz získával pro své koncertní i gramofonové záměry další význačné jazzové osobnosti bez ohledu na jejich původ. Stejně jako John Hammond byl i Grantz významnou osobností bojující proti rasové segregaci. Gridley říká: „Oba trvali na společném ubytování hudebníků v jednom hotelu, na podiích vystupovali společně černí a bílí a dostávali i stejně vysoké platy. Grantz platil například Charliemu Parkerovi tisíc dolarů týdně. Platil hudebníkům tolik, kolik si zasloužili, a ne podle toho, jak kdo vypadal.“
Významným se stal pro Grantze rok 1956, kdy mezi své umělce získal Ellu Fitzgerald a založil význačný jazzový label Verve . Ze dvou předchozích firem si přinesl vydavatelská práva ke všem svým předešlým nahrávkám včetně významné série The Jazz Scene . Značku Verve ale o čtyři roky později prodal MGM. Po dalších třinácti letech si založil další význačnou gramofonovou společnost Pablo , kde pak vydával Arta Tatuma, Joe Passe, Counta Basieho a Ellu Fitzgerald . Grantz vyprodukoval pro Ellu u Verve její slavné songbooky – komplety nahrávek skladeb Cola Portera, Rodgerse a Harta, Duka Ellingtona a Irvina Berlina, které spolu s některými jejími dalšími alby natočenými pod jeho producentským dohledem získaly Grammy.
Počátkem 60. letech se Grantz přestěhoval do Švýcarska a o pár let později odešel na odpočinek, nicméně dál příležitostně pořádal koncerty svých jazzových přátel. V roce 1986 se rozhodl prodat i svůj druhý význačný label Pablo, jehož katalog v té době obsahoval již více než 350 alb. Na sklonku loňského roku málokdo zaznamenal v tisku nenápadnou zprávu, že Norman Grantz, velký jazzový impresário, zemřel v 83 letech ve svém domě v Ženevě.
Grantzův souputník Bob Thiele patřil k nejvšestrannějších producentům jazzové historie. Jeho záběr byl nezvykle široký od Johna Coltranea, Louise Armstronga, Duka Ellingtona až k Buddy Hollymu, nebo Jacku Kerouacovi. Jeho produkční činnost má v sobě také více znaků impresária a nadšence než technika nebo zkušeného hudebníka.
Narodil se v roce 1922 v zámožné rodině. Od mládí mezi jeho koníčky patřila atletika, film a muzika, a z té ho nejvíce okouzlil jazz. Podědil podnikavost, a tak již ve svých čtrnácti letech měl vlastní rozhlasový pořad. Jako diskjockey malé Brooklynské stanice často hovořil o jazzu a pouštěl své oblíbené jazzové nahrávky. Jeho podnikavý duch přinesl další ovoce v roce 1938, kdy založil svojí první gramofonovou společnost Signature Records . Ve stejném roce stál Thiele i u zrodu prvního specializovaného časopisu s všeříkajícím názvem Jazz . O své první producentské zkušenosti, kterou získal již v šestnácti letech, Thiele říká: „První nahrávka, kterou jsem připravoval, byly čtyři strany sólového piana Joe Sullivana (v té době byla jedna skladba na jedné straně desky). Zaplatil jsem studio, zaplatil jsem Joeovi, ale už mi nezbývaly žádné další peníze, takže nevznikla žádná deska a stalo se, že Joe nakonec nikdy nic nenahrál. Ale měl jsem elán, a tak jsem to zkoušel znovu a znovu. Dál jsem natáčel neznámé muzikanty, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou dobří, a vydával jsem jim desky.“
Signature Records zanikla v roce 1948, ale zůstaly nahrávky skvělých swingových hudebníků, jako byli saxofonisté Coleman Hawkins a Lester Young a pianisté Earl Hines a Errol Gardner . V roce 1952 nastoupil Thiele do Decca Records , kde převzal vedení menšího labelu Coral , pro který natáčel například zpěvák Buddy Holly nebo McGuire Sisters . Koncem 50. let Thiele založil spolu s komikem Stevem Allenem label Hanover-Signature , na němž vydával beatnickou poezii Jacka Kerouaca v jeho autorském podání s doprovodem jazzové hudby. V roce 1961 byl Thiele iniciátorem nezvyklého spojení, když dodal odvahu Armstrongovi k natočení alba Ellingtonových skladeb se samotným Dukem u piana. Ve stejném roce nastoupil k ABC Records, kde tehdy teprve rozvíjející se malý label Impulse! zapsal do dějin jazzu. Produkoval jazzový střední proud zastoupený Ellingtonem nebo Hawkinsem , ale i avantgardu v podání Archieho Sheppa a především pilíře diskografie Johna Coltrana – alba A Love Supreme, Ballads nebo Live At The Village Vanguard. Thiele na Coltranea vzpomíná: „Na okolí působil John jako uzavřený mlčenlivý samotář. Naše přátelství se zrodilo během večerních natáčení. Když se ve studiu vše dobře vyvíjelo a Trane byl spokojen s výsledkem, začala se projevovat jeho přirozená vřelost a přátelskost.“
V roce 1969 založil Thiele jazzový label Flying Dutchman a jeho pobočku Blues Time zaměřenou na blues. Hvězdami těchto značek byli mladý kytarista Larry Corryell , který stál u zrodu jazzrocku, argentinský saxofonista Gato Barbieri nebo předchůdce současného hip hopu, zpěvák Gil Scott-Heron . Když v roce 1987 úspěšný film z vietnamské války Good Morning,Vietnam opět připomenul téměř dvacet let starou Armstrongovu nahrávku písně What a Wonderful World , málokdo asi věděl, že jejím spoluautorem je právě Bob Thiele, který zemřel o devět let později, v lednu roku 1996.
