Narodil se v New Yorku v roce 1925, učil se hrát na saxofon, natočil několik autorských ultramoderních jazzových alb, za produkci nahrávek Davise, Basieho, Ellingtona, Tony Bennetta, Thelonia Monka, Simona a Garfunkela nebo Elly Fitzgerald obdržel několik zlatých a platinových desek. Později se podílel na úspěchu skupiny Lounge Lizard, kytaristy Vernona Reida nebo zpěváka Roberta Palmera . Zejména s Milesem v 70. a na konci 60. let proměnil nahrávací studio ve svojí tvůrčí dílnu, ve které technickými úpravami dováděl jeho nahrávky ke zvukové dokonalosti.
První snímek natočil již v roce 1949, tehdy ještě jako student prestižní Julliard School of Music, kde studoval u avantgardního francouzského skladatele Edgara VarÉse. Macerova experimentální skladba Explorations byla jako jedna z prvních natočena za použití playbackové techniky, a tím byla velmi novátorská. Studia na Julliard ukončil v roce 1953 a po té působil jako saxofonista ve skupině Charlieho Minguse (v období jeho slavného alba Pithecanthropus Erectus) , načež hrál Macero nějakou dobu s avantgardním klarinetistou Johnem LaPortou . V polovině 50. let se začal věnovat produkci. „Být producentem vyžaduje zúčastňovat se zkoušek a naslouchat hudbě, než jí začnete nahrávat,“ doporučuje Macero. „S Milesem jsem poslouchal hudbu i po telefonu. Pak jdete na zkoušku, a když je kapela připravená, do studia. Spolupracujete se zvukařem, a pak to znovu a znovu posloucháte, vyhodnocujete a zbavujete všeho špatného a zbytečného. Moje hlava je vždy plně ponořená v hudbě. Absolutně se angažuji pro interpreta. Ve studiu poslouchám jen umělce, a někdy taky zvukaře – ale jinak nikoho,“ říká Macero. Vedle producentské práce byl vyhledávaným aranžérem pro Lionela Hamptona, Charlieho Byrda nebo Andreho Kostelanetze , se kterým nahrával v době jeho největší slávy až pět alb ročně. Po dlouholetém angažmá u Columbia Records se nedohodl s novým vedením a odešel. Svůj odchod dodnes cítí jako křivdu: „Zbavil jsem se iluzí. Po dvacetileté spolupráci se cítím opotřebovaný.“ Macero připouští, že ke konci smlouvy s ním mohlo někdy být těžké vyjít, ale říká: „Bojoval jsem za Milese nesčetněkrát a zachránil jsem ho několikrát od vyhazovu od společnosti. „
Macero si připisuje také podíl na celosvětovém úspěchu filmu Graduate (Absolvent), ve kterém se proslavil Dustin Hoffman. „To ráno jsem pracoval s Davem Brubeckem, když mi šéf zavolal, abych se odpoledne přišel podívat na ten film. Pak mi řekl, že ostatní producenti pohořeli na sestavování soundtracku k filmu, a že ho společnost potřebuje mít hotový do tří dnů! Podařilo se mi to, alba se prodalo přes osm miliónů kusů a já vydělal spoustu peněz.“ Opět trochu zahořkle Macero vzpomíná, že mu ani Simon, ani Garfunkel nikdy nepoděkovali, že díky jemu se píseň Mrs.Robinson vyšplhala na první místo v hitparádě, a ani ho nepozvali na svůj legendární koncert v Central Parku v roce 1991.
Dále Macera velmi mrzí, že nebyl Columbií přizván ke spolupráci na reedicích nahrávek Milese Davise. Přece jen, a oprávněně, považuje tyto nahrávky také za své děti. Jeho vzpomínky na natáčení s Milesem jsou velmi zajímavé, například na natáčení In A Silent Way : „Stalo se to někdy na začátku natáčení. Zavolal jsem Milese do režie a říkám mu: 'Podívej, máme tady dvě hromady pásků. Já to sestříhám a upravím.' S Milesem jsme pak společně sestříhali dvě nahrávky. Jedna z nich měla 8 a půl minuty a druhá kolem 9 minut. Miles řekl, že tím je celé album hotové, a že odchází. Já na to: 'Podívej, takhle to opravdu nejde. To tě CBS vykopne, a já poletím s tebou. Dej mi pár dní, něco vymyslím.' Po pár dnech jsem mu poslal pásek, a bylo to ono. A co jsem s nahrávkami udělal? Některé části jsem několikrát zkopíroval a znovu jsem z nich poskládal novou verzi. Vsadím se, že ani nepoznáte, kde je to poslepované. “ Přes všechny výtky k Macerově způsobu práce, i kdyby nevyprodukoval nic jiného než řadu Davisových alb, zůstává jednou z nejvýraznějších producentských osobností 20.století.
