Pokud jde o dnešní blues, pak je třeba pochválit za poslední zhruba rok mladíky z Pohyblivého klubu (dříve Joe's Garage), plné elánu a sbírající za pochodu zkušenosti, jichž se jim občas nedostalo při výběru účinkujících. Je ovšem pravdou, že ti vskutku špičkoví bluesmani jsou obyčejně dražší, než jazzové hvězdy, a ti průměrnější někdy sází často na až moc cirkusácké show.
Jak vidno, lehké to nemá nikdo, ale Agharta si vytvořila nezanedbatelný náskok, neboť se do zahraničních koncertů pustila neohroženě už počátkem devadesátých let, a naučila se mnohé. Proto ani tolik nepřekvapí, že právě ona uvádí v Praze (24. března v Lucerna Music Baru ) premiérově Luckyho Petersona, velmi pravověrného bluesmana. Ten sice nemá takové celosvětové jméno jako řekněme Buddy Guy, ale aktuálně patří mezi nejužší elitu žánru.
Peterson byl klasické „wunderkind“, mrňavý varhaník, kterého vozil otec James, řadový bluesový zpěvák, po svých vystoupeních jako cvičenou opičku. Za hammondkami Luckyho vidět skoro nebylo, ale slyšet rozhodně. I jako stálou atrakci pozdějšího tatínkova klubu Governor's Inn ve městě Buffalo (stát New York). Judge Kenneth, jak zní jeho křestní jména, natočil už v pěti letech první singl a ocital se na pódiu vedle veličenstev Muddyho Waterse , Juniora Wellse nebo Lightnin' Hopkinse .
Z GÉNIA BLUESOVÝM DYNAMEM
Od té doby, tedy konce 60. let, uteklo ovšem mnoho vody a nyní čtyřicetiletý Peterson hraje dávno „první ligu“ hned ve dvou kategoriích – coby výbušný varhaník i 'hromotřasný' kytarista. Především je ovšem komplexním, neobyčejně dynamickým muzikantem. Léta doprovázel vokální mistry Little Miltona a hlavně Bobbyho Blanda a teprve jako dozrávající osobnost se postavil před koncem osmé dekády na vlastní nohy, když mu věhlasná chicagská společnost Alligator Records, pro kterou natáčel v sidemanské roli, poskytla šanci pracovat pod svým jménem. Což v dané chvíli beze zbytku využil na LP Lucky Strikes! (1989). Formálně se držel bluesových pravidel, ale interpretačně a celým pojetím je vesele překračoval. Kritika mohla uvítat dospělého muzikanta s jistým ulehčením – konečně bylo pryč ono vychytrale procpávavé zázračné dítě a místo něj tu stál pevně mladý muž, příjemně potvrzující polozapomenuté věštby. Jak už to tak někdy bývá – kdysi výjimečné robě se v jistém věku zastavilo, ale nadání neztratilo a jeho čas tedy přišel.
Ale ani napodruhé se neděly zázraky. Peterson měl energie na rozdávání, jenže co s ní, nevěděl patrně ani on, ani alligatorovský šéf Bruce Aglauer, stejně jako později producenti francouzské odnože Verve Records, labelu Gitanes Jazz, ke kterému Lucky přešel v 90. letech. Jak by mohl být skvělý, dokazovaly spíš jednotlivé nahrávky než celá alba, na kterých to čas od času ovšem velmi slušně rozpaloval. Bylo znát, že jestli tak explozivního hudebníka někdo nenápadně dokáže posunout dál, mohou se dít velké věci. Nejsyrověji a zároveň nejmoderněji se – paradoxně – projevil na projektu v zásadě tradičním, když doprovodil (coby jediný instrumentalista alba, varhaník i pianista) úžasnou Mavis Staples v její poctě Mahalii Jacksonové Spirituals and Gospels (1996). Síla, valící se z Petersonovy stopy, je doslova strhující a jednu z absolutně nejlepších zpěvaček současnosti burcuje k vrcholnému výkonu.
LASWELLŮV DOBRÝ MATERIÁL
Jestliže aspoň někdy platí moudro že „život začíná ve čtyřiceti“, na Lucky Petersona – aspoň coby umělce – to je jako ušité. Dlouholeté dobré vztahy s Paříží, kde často koncertoval a nahrával, vyústily v kontrakt se společností Dreyfus Jazz a vCD Black Midnight Sun vydané na počátku letošního roku. Producent Bill Laswell (vůdčí duch tvůrčí skupiny Material), který se zřejmou chutí obstarává hutné a řízné a baskytarové party, je totiž oním kýženně optimálním Luckyho garantem. Do studia přivedl kamarády z party experimentátorů, kornetistu Grahama Haynese a flétnistu Henryho Threadgilla (ten aranžoval veškeré dechové vstupy, tedy ještě s barytonsaxofonem a tubou). Sofistikované, nicméně zemité muže propojil s Petersonovým stálým „spoluřezníkem“ Jeromem „Bigfoot“ Braileyem u bicích. A velmi dbal na to, aby měl člověk i při poslechu desky pocit, že se ocitl na divokém večírku řídce a echt razantně naladěné kapely, která pojem funkového blues vypálila kamsi do stratosféry. Peterson tu možná sehrál roli jakéhosi média. Snad ani nevěděl, co se to kolem něj děje. Ale líbit se mu to muselo.
Výsledek je famózní. Prospěl tomu výběr materiálu, obsahující skladby Jamese Browna, Sly and The Family Stone, Howlin' Wolfa i Micka Jaggera (hitové písničky s Petersonovým jménem v titulu, Lucky In Love z debutového sólo alba lídra Rolling Stones She's A Boss ). A především Laswell vyextrahoval Petersonovy nejsilnější stránky: kde to volá po dravých varhanách, jsou na místě, kde je vhodný moment pro všeobjímající, superelektrickou kytaru, dostane se na ní bohatě. A Lucky, zpívající na inspirativní groovy uvolněně a přitom zaujatě, se všeho, co mu naservírovali, zhostil s gradiózním apetýtem. Živě, avšak bez Laswella, ale v jeho aranžmá zcela jistě a bezesporu s výbornými spoluhráči, by mohl Lucky Peterson Lucerna Music Bar postavit do latě.
