Mezinárodně uznávaný virtuózní vibrafonista, hráč na marimbu, skladatel a pedagog Radek Krampl oslaví 10. února šedesátiny. Náš rozhovor není jen gratulací, ale i důkazem, že tvůrčí člověk ani v dobách „zastavené kultury“ nezahálí.
Čím se vlastně v epidemií vynucené pauze v živém hraní zaměstnáváte? Vlastě zase až tolik volného času nemám. Učím na Konzervatoři a na HAMU a ačkoliv jsou dnes velmi omezené možnosti stýkat se, studenti mi posílají svoje nahrávky. Což je mnohdy časově náročnější než běžná výuka. Na podzim jsme navíc díky Ladislavovi Horákovi mohli během Mezinárodních akordeonových dnů v Praze, i v těch velmi složitých podmínkách, připravit stream koncertu tria Vibrafonissimo.
Také jsme s mými studenty nasnímali koncert ze sálu Pražské Konzervatoře v rámci osmého ročníku festivalu Kultura v srdci Prahy. Tento festival pořádá Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, tedy spolek, který před více než dvěma sty lety založil Pražskou konzervatoř.
Loni jste nezahálel ani co do vydávání desek. Natočili jsme s mým starým kamarádem kytaristou Petrem Zemanem, baskytaristou Filipem Spáleným a bubeníkem Janem Červenkou CD s názvem Stand(ards) Up. Obsahuje, jak už název naznačuje, známé standardy, kterým jsme se pokusili vdechnout našeho hudebního ducha.
Na podzim vyšlo další CD právě tria Vibrafonissimo, které jsme nahráli s akordeonistou Ladislavem Horákem a kontrabasistou Vítkem Švecem. Je to hudba opírající se především o tango nuevo, což je Láďova doména. My s Vítkem přispíváme trošku jiným kořením a vznikl z toho velmi osobitý hudební tvar na pomezí žánrů. Akordeon si s vibrafonem dokáže moc hezky povídat. Hrajeme zde skladby velikánů tanga nuevo Ástora Piazzolly či Richarda Galliana. Ale i krásnou suitu, kterou nám věnoval Josef Vejvoda, a také naše vlastní skladby.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=7ZpFABo32GU[/spvideo]
Jakou máte vlastně zkušenost s distanční výukou? Funguje? Je to moc špatný způsob výuky. Samozřejmě lepší než nic, ale osobní kontakt se studentem opravdu nelze nahradit. Když jsem si nedávno na toto téma povzdechl u okénka jakéhosi obchodu, kde obsluhovali brigádnici z řad studentů, jeden z nich mi na to řekl něco ve smyslu, že si studenti alespoň zase začnou vážit svých profesorů. Třeba na tom něco bude.
Vy sám jste měl na profesory štěstí. Jakým pedagogem byl Karel Velebný? Používáte také některé z jeho pedagogických metod? Při výuce si na něj velmi často vzpomenu. Ale spíš tak, že si třeba řeknu: Kdyby mě teď Karel sledoval, pochválil by mě? A zdali nezabředávám do zbytečného teoretizování, které umí být – ach – tak vzrušující a zábavné, že? (smích) Pochopitelně vzpomínám na jeho dar zkratky a schopnost prostě a srozumitelně vysvětlit i složitou problematiku, hlavně aby to bylo prakticky použitelné. Například při výuce improvizace. Je totiž důležité umět odlišit úroveň poznání, jaké se můžeme u daného studenta pokusit dosáhnout. Třeba už jen vzhledem k množství času, který budeme mít k dispozici. Zdali je ho dostatek na to, abychom mohli jít hluboko do dané problematiky. Nebo zda máme raději jen vyzdvihnout to nejpodstatnější, seznámit studenta se základy a poskytnout návod na případné samostudium. Toto Karel Velebný dokázal bravurně.
Jak jste se vlastně dostal právě k vibrafonu a melodickým bicím nástrojům? Fascinoval vás jejich zvuk, nebo díky nějaké konkrétní oblíbené muzikantské osobnosti? Vibrafon si mne získal především svou barvou. Ten zvuk je prostě úžasný! Dodnes jsem se nenabažil. Slyšel jsem jej poprvé u Lionela Hamptona, až později jsem objevil další famózní hráče. V době, kdy moji spolužáci poslouchali big beat, mě uhranul nejprve dixieland, posléze swing. A hlavně Hampton nebo Milt Jackson. A když mi kamarád daroval singl s, jak on pravil, „divnou hudbou ňákýho černocha“ – šlo samozřejmě o Raye Charlese – byl jsem navždy lapen a ztracen. Škoda, že málo lidí zná společné nahrávky Milta Jacksona a Raye Charlese. (Alba Soul Brothers a Soul Meeting, jejichž repertoár se točil v letech 1957 a 1958, pozn. aut.)
Být při vzniku Kontrabandu (resp. Contrabandu) Milana Svobody muselo představovat splněný sen. Co se vám z těch časů vybaví jako první? Máte pravdu, bylo to něco, co nás všechny nesmírně ovlivnilo a povzbudilo. S Kontrabandem jsme zažili pád komunismu a otevření světu, bylo to úžasné. Muzika Kontrabandu byla tím vším doslova narvaná. Navíc zájezdy s touhle kapelou představovaly jediný velký mejdan. Milan Svoboda je nesmírně charismatická osoba, umí strhnout a jeho hudbu miluji. Když na konci osmdesátých let odjel Michal Gera studovat do USA, Milan mě pozval hostovat do svého kvarteta a poprvé jsem s ním mohl vycestovat na koncerty na západ. To bylo ještě za komunismu, takže jsem díky Milanovi nejen objevoval hudbu, ale i svět.
Ve stejné době, kdy jste hrával v Jazzperantu Jany Koubkové, jste vystupoval i s Jaroslavem Svěceným. Později třeba se Stamicovým kvartetem. Vždy jste platil za hráče nadžánrového. Chce to nějaké jiné naladění, „přepnout mozek“ mezi různým pojetím rytmu, frázování, tedy mezi hudbou jazzového okruhu a tou evropskou koncertní neboli „vážnou“? Ano, je v tom obrovský rozdíl. Přirovnal bych to k mluvení rozdílnými jazyky. Nejde jenom o rozdílné formy a jiné vyjadřovací prostředky. Pokud bychom se zabývali i jen řekněme hudebně imanentním hlediskem, jedná se v podstatě o rozdílné vnímání i tak triviálních věcí jako rytmus, dikce, fráze. Je to podobné jako například rozdíl mezi jazyky románskými a germánskými. Nejde jen o to naučit se gramatiku a slovíčka, ale především, aby nám posluchač rozuměl. Osvojit si rozdílnou artikulaci, kterou část slova či věty je třeba akcentovat. A to už vůbec nemluvím o rozdílných reáliích, kontextu a tak dál. Musel jsem se to, jako pravověrný jazzman, soustředěně učit. Obzvlášť během mých studií na Hudební fakultě AMU. Mimochodem, tam jsem se dostával někdy i do úsměvně trapných situací, kdy jsem užíval terminologii běžnou v jazzovém prostředí při analýze Mozartovy sonáty a dalších klasických děl. Pánům profesorům se to hrubě nelíbilo. Dnes už je naštěstí situace i na HAMU odlišná. Lze tam studovat i jazz a vyučují jej excelentní pedagogové.
Jak na vás zapůsobilo hraní s Tonym Scottem či Jamesem Moodym a později Victorem Mendozou a Jimmym Odgrenem, tedy v podstatě porovnání zdejší jazzové školy s tou světovou? Není snadné to jednoduše shrnout. Jak se člověk během svého vývoje setkává s různými osobnostmi, může si od každého vzít něco jiného. Záleží na tom, v jaké fázi se právě nachází a co je schopen pojmout. Kupříkladu s Tonym Scottem jsem hrál někdy začátkem devadesátých let v Německu. Bydleli jsme v bytě u Geoffa Clarka v Bavorsku a jezdili hrát do okolních klubů. Já dělal Tonymu nejen sidemana, ale i šoféra a kuchaře. Hráli jsme takřka každý večer, ve dne jsme klábosili a poslouchali mraky muziky, bylo to bezva. Ale nedostával jsem vůbec žádný honorář. Když jsem potřeboval na cigarety, Tony se zeptal, kolik stojí krabička, já řekl pět marek a on mi je dal. Stejné to bylo s jídlem a benzínem do auta. A pak mi jednou vyprávěl, že odmítal hrát s Hamptonem, protože ten mladým muzikantům neplatil. (smích) Muzika s ním byla velká jízda, žádné zkoušení: Poslouchej mě a když budeš mít co, tak hraj! Hodně mi dalo setkání s Garym Burtonem, hlavně pro mou pedagogickou praxi. To bylo hlavně o technice, ale i vnímání hudby.
Soudě podle odehraných i výhledově chystaných koncertů, nejčastěji za normálních okolností vystupujete asi s ASPM, je to tak? Vlastně v sestavách Jana Spáleného také za rok oslavíte kulaté výročí – 30 let. Čím je pro vás tahle spolupráce výjimečná? Jako byste se ptal, co vám dala vaše rodina. Vždyť s tím Honzou už jsem dvakrát déle než jsem kdy žil s nějakou dívkou. Mám pocit, že toho o sobě už víme tolik… Pro souhru je to k nezaplacení, dokážeme na sebe reagovat, předpokládat, co ten druhý zahraje, ale kupodivu se i někdy překvapit. Jsem Janovi za strašně moc vděčný a snad jsem mu alespoň občas pomohl naplnit jeho hudební záměry. Jeho hudba mě vždy vzrušovala.
Když vás osloví jako hosta někdo z oblasti popu jako byli Monkey Business nebo Miro Žbirka, co zvažujete při rozhodování, zda nabídku přijmout či nepřijmout? Podobné výzvy mne obrovsky přitahují a mám vždy velkou radost, podaří-li se mi vcítit do muziky a pomoci ji vkusně dotvořit. Ze stejného důvodu v poslední době moc rád hraji s Divou Baarou (Bárou Vaculíkovou), kde se pokouším o totéž.
Ptát se na vystoupení v současné nejisté situaci je předčasné, ale přesto: Uvažujete výhledově o koncertu k šedesátinám, s hosty, v různých sestavách? Nebo o jakékoliv veřejné hudební oslavě kulatin? Ne, nic takového zatím nemáme v plánu. Když na podzim začala druhá vlna čínské chřipky, bylo mi jasné, že s koncerty je na dost dlouhou dobu konec. A to jsem si v létě nechal přivézt z Ameriky úplně nový nástroj!
Dá se předvídat, co vás v hudbě čeká, až se pohroma přežene? Doufám, že se nám povede si více zahrát s Vibrafonissimem, už máme nasmlouvané nějaké koncerty v Německu na jaro. Na únor také máme naplánovaný koncert v Karlových Varech s ASPM. Patrně bude ještě streamovaný bez publika. Je hodně vyčerpávající hrát prázdnému sálu, tak snad se to povede. Modlím se za znovuotevření klubů, protože hraní v klubech je to nejkrásnější hraní, jaké znám.
[block background=“#e5e5e5″]Radka Krampla (10. 2. 1961, Písek) mohou posluchači znát například jako kapelníka Vibe Fantasy, z kapel Swing Quintet, Vibrafonissimo nebo ASPM Jana Spáleného. Hrál s Milanem Svobodou, Karlem Růžičkou, Janou Koubkovou, Romanem Pokorným, Štěpánem Markovičem či Lubošem Andrštem. Zároveň patří k uznávaným interpretům soudobé hudby. Mimo jiné děl Marka Kopelenta či Svatopluka Havelky, který mu dedikoval kompozici 312 Azusa Street L.A. pro marimbu a vibrafon. Koncertoval napříč Evropou, od Velké Británie, Španělska či Francie až po Bulharsko, Litvu a Rusko. Jako pedagog působí na HAMU a Pražské konzervatoři, je autorem etud pro melodické bicí nástroje.[/block]
