Allap , povstalí v roce 1977 v západolondýnské čtvrti Southall okolo zpěváka Channi Singa , zosobňují žijící legendu stylu bhangra a za to, že o něm máme povědomost i my Středoevropané, bychom měli vedle této kapely svatořečit i časy, kdy pandžábští vesničané namísto zastrašování tygrů použili dhol k roztočení svých dožínkových slavností. Stačilo tehdy málo: spářit kravské mléko s pořádnou dávkou konopí. Opojná síla nápoje nazývaného bhang pak vytvořila fascinující dozvuky sklizně: smrtící rytmus dholu nutil tanečníky předvádějící činnosti, kterými se zaobírají na polích, ke stále zběsilejším tempům, „až mnozí z nich v okamžiku, kdy měli v těle všechny žíly napnuté k prasknutí, upadali do transu“.
Jak to na takové pandžábské dožínkové slavnosti vypadá, zeptal jsem se vloni na belgickém festivalu v Dranouteru Johnny Kalsiho . „Pandžáb vlastně znamená Pětiříčí, podle stejného množství řek, které tudy protékají. Daří se tu proto zemědělství, a když se všechno v dubnu a květnu sklidí, lidé shrábnou peníze a začnou dlouhé oslavy. Všichni mají krásně zbarvené obleky, divoce tančí, zpívají a opíjejí se. A do toho zní dhol. Zaslechneš tu i jiné nástroje, ale dhol je jediným bubnem.“
Do Pandžábu, dnes mezi Pákistán a Indii rozděleného území, Kalsi jezdil od malička. Pocházejí odsud jeho prarodiče. „Tehdy byla Indie britskou kolonií, měli proto britské pasy. A když Anglie kolonizovala Afriku, podívali se do nich a řekli si, proč ne? Usadili se v Keni a tam se narodili mí rodiče.“
On sám přišel na svět v Anglii. „Měl jsem ale přísně indickou výchovu a první hudební zkušenosti získal při návštěvách indických svateb, trvajících někdy i celý měsíc. Po celé dětství jsem skoro každý rok byl na nějaké takové svatbě a sledoval staré hráče na dholak a tabla.“
Johnny Kalsi v Allap začínal. To ještě Channi Sing dával přednost tablům; netrvalo to ovšem dlouho a každá londýnská skupina hrající bhangru měla po vzrou Kalsiho svého hráče na dhol. Bhangra se do Anglie dostala přirozenou cestou s tisíci přistěhovalci, ale pro její hlasitost o ní nikdo dlouho nejevil žádný zájem, a když, tak jenom na svatbách. Teprve v 70. letech, kdy do bhangry zanesli Alaap syntezátory a elektrické kytary, začala ze sebe setřásat skořápku vesničanství.
Proč se podle vás stala bhangra vlastně tak populární? „Obecně hlavním důvodem vzestupu bhangry je imigrace Asiatů do Anglie. Ve vytváření mohutných komunit, ve své kultuře závislých na hudbě předků. Nikdo přece nezapomene tančit, když se přestěhuje. A přestože tu existovala indická tradiční a klasická hudba, bhangra měla pro svou tanečnost vždycky navrch. Nitin Sawnhey s Talvinem Singem a jiní si to také uvědomovali a hlavním zdrojem asijského undergroundu 90. let proto nemohlo být nic jiného než bhangra“.
S Alaap jezdil Johnny Kalsi šest let, pak ho to prý přestalo bavit. O práci však nouzi neměl, brzy na to se postupně objevil v řadách Transglobal Underground, Fun-Da-Mental, Asian Dub Foundation, s kapelou Roberta Planta vystoupil i v Praze a brzy na to založil jedinečnou pouliční dechovku Bollywood Brass Band, kterou hostil – už bez jeho účasti – i pražský Palác Akropolis. Mezitím vstoupil do Afro Celt Sound Systemu, kterému je věrný dodnes; v mezidobí, kdy Afrokelťané odpočívají, věnuje ovšem všechen svůj čas Dhol Foundation. Aby bylo ale jasno, Dhol Foundation není pouze kapela, nýbrž rovnou instituce; vlastně škola, jejíž třídy jsou rozesety po celé Anglii. „Setkával jsem se s dětmi, které za mnou chodily a říkaly, naučíš nás hrát? Zpočátku jsem vůbec nevěděl co si počít. Sám jsem se učil, ale nakonec po několika měsících jsem si pomyslel, no co, krucinál, možná by mi to sedělo, učit děcka a předávat jim drobet toho vzdělání o dhol. A tak vznikl nápad založit Dhol Foundation, školu s jasným programem, učebním plánem a strukturou. Často jsem si sice říkal, ach můj Bože, jak tohle dopadne, ale dnes jsme jediným kurzem v Anglii, poskytujícím výuku na dhol na profesionální úrovni.“
A je to jen otázka hudební výuky nebo i něčeho navíc, zajímalo mě? „Ke hře na dhol se musíte naučit mluvit jeho „řečí“. A proto učíme oboje. Víte, hrát na dhol je velmi těžké. Kvůli jeho hlasitosti. Já například nemůžu hrát doma, s anglickými sousedy to prostě nejde. Mám s nimi skrz to problémy, a tak jdu raději do své školy, která sídlí v jednom kostele. Vikář mi dá klíče a můžu hrát v klidu celé hodiny a nikdo mi nic neřekne. Podobnou možnost vlastně poskytuju i dětem a navíc nic nepodmiňuji, nezáleží mi na tom, jestli jde o indické děti. Teď mám například v kurzu dva Japonce. Našli si mě na internetu. Zavolali, že by si chtěli v Londýně koupit dhol a učit se na něj. Zašel jsem s nimi do obchodu, pomohl jim vybrat dobré nástroje a oni odjeli domů. A teď mi mailují videoklipy, jak pokročili a já jim na dálku radím. Tyhle komunikační a technologické vymoženosti jsou prostě báječné.“
Afro Celt Sound System, jak známo, představuje jednu z vrcholných hudebních fúzí současné scény world music. Původní africko-keltské jiskření za účasti celé řady špičkových muzikantů z obou táborů, vedené londýnskou producentskou dvojicí Simon Emmerson a Martin Russell se ale postupem času rozrostlo do ďábelského hybridu, jehož rouby pocházejí jak z Irska, Bretaně, Anglie, Afriky, tak i z Asie, což je zásluha Johnny Kalsiho. „Je to fantastické hrát s těmito chlapíky, dal jsem do toho absolutně všechno. Navíc mám silné africké kořeny, vždyť mí rodiče používali svahilštinu jako hlavní jazyk. Možná i díky tomu jsem dostal flek u Afro Celt ,“ řekl v rozhovoru pro magazín fRoots.
Afro Celt Sound System nemísí pouze národnosti: základem této fúze je kombinace akustických nástrojů s technem; a to v tempech, kdy slabším povahám přestávají sloužit jak nohy, tak smysly. Albový debut Dhol Foundation Big Drum: Small World (Real World/EMI Monitor) staví na čemsi podobném; ostatně ruku k dílu na něm přiložili i programátor Martin Russell, s afrokeltskými kolegy Jamesem MacNallym na píšťaly a akordeon a Nigelem Eatonem na niněru, doplňující rachotivý štrůdl bezmála čtyřiceti hráčů na dhol – bez výjimky žáků Johnny Kalsiho – hrajících jednohlasně, což je v indické hudbě unikum. Jasná byla i koncepce: vyjít ze všeho, čím Kalsi dosud prošel. „Chtěl jsem k tomu, co děláme, adaptovat elektroniku. Šlo o experiment, to nehodlám popřít. Nevěřil jsem, že bych dokázal připravit čistě bubenické album. Některá z nich jsem předtím poslouchal a přišla mi po desítkách minut jednotvárná. Je totiž jedno, zda-li změníte rytmus či základní vzorec, zvuk bubnu zůstane stejný. Tak jsem si řekl: nechci vytvořit desku dhol, pouze s rytmy a údery. Chci hudbu, vokály, chci, aby lidé tu desku poslouchali a jenom přitom zavřeli oči a malovali si své vlastní obrazy ,“ řekl Kalsi pro fRoots. A tak angažoval zpěváky Natachu Atlas, Shin DCS a Vijay Prakash; a nespočet indických perkusistů.
Nechci být škodolibý, ale nevrtá vám v tuhle chvíli v hlavě všetečná otázka, proboha, co pohledávají hráči na dhol na bluesovém festivale? Jsem přesvědčený, že něco takového jako pozvat je, by Davida Gaydečku, jednoho z organizátorů Blues v lese, před koncertem Dhol Foundation v Dranouteru rovněž nenapadlo, vždyť až na pár předvádivých vyhrávek doprovodného kytaristy by v randále deseti bubeníků hledal blues skutečně jen málokdo. Na druhou stranu od něho vím, že do Belgie s námi vyrazil nejen na zkušenou, ale i hledat, s tím, že nikde není psáno, že blues musí nutně existovat pouze ve formě klasické dvanáctky. A tehdy, když na něho padla zvuková lavina Dhol Foundation, se rozhodl a bez meškání mazal do backstage za manažerem. A výsledek? Dámy a pánové, přivítejte Dhol Foundation, blues z Pandžábu.
