Rémi Panossian, velká naděje francouzského jazzu, oslavil 7. března třicáté narozeniny. Aktuálně na svých koncertech propaguje CD Bbang, druhé album pianového tria, které vedle Panossiana tvoří kontrabasista Maxime Delporte a bubeník Frédéric Petitprez. Trojice vystoupí 14. dubna v pražském klubu Reduta, doplněná o německou saxofonistku Nicole Johänntgen. Náš telefonický rozhovor probíhal na konci února.
Rémi, čerstvě je vám třicet let. Považujete třicítku za přelomový věk v životě umělce? Nevím, jestli je to až tak důležitý předěl, ale přece jen je to moment, kdy člověk tak trochu opouští dětství a vstupuje do vyzrálejšího období života. Ve skutečnosti si to však moc neuvědomuji. Beru roky tak, jak přijdou, a protože se toho kolem mě stále děje hodně, o věku moc nepřemýšlím. Ale jsem vlastně rád, že je mi třicet. Bude to cool!
Jste sice ještě mladý, ale máte za sebou už dost práce a úspěchů. Začal jste s hudbou jako velmi malý. Dokonce jsem četl, že k jazzu vás přivedl koncert Michela Petruccianiho, když vám bylo deset let. Ano, na klavír jsem hrál od sedmi let a zajímal jsem se trochu o jazz, ale především jsem hrál vážnou hudbu. Až když jsem byl přítomen zmíněnému koncertu Michela Petruccianiho, bylo to pro mne zjevení. Řekl jsem si: Přesně tohle bych chtěl umět!
V čem přesně spočívalo to zjevení? V energii, kterou Petrucciani při svém handicapu dokázal do hry vložit, nebo v samotných melodiích? Bylo to všechno dohromady. Hrál čisté a zřetelné melodie, neuvěřitelným způsobem pracoval s rytmem, měl fascinující groove a důležitou roli hrála i ta energie. To všechno, unikátně propojené, mě upoutalo a v ten okamžik jsem si uvědomil, jak moc se mě to dotýká.
Existovala ve vaší rodině nebo ve vašem okolí jazzová tradice? Ve skutečnosti ani ne. Mí rodiče však byli velmi otevření a jako malý jsem s nimi chodil do divadla, na balet, viděl jsem mnoho filmů, vnímal hudbu, ale bylo to od všeho něco. Určitě jsme se neorientovali na jeden konkrétní žánr.
Pokud jste ve škole spolužákům vyprávěl o jazzu, asi jste musel být za exota. Běžnější je v tomto věku poslouchat rock nebo taneční hudbu… Přesně tak, vlastně po celé dětství, na prvním i druhém stupni základní školy, jsem byl za mimozemšťana, protože jsem poslouchal jenom jazz. Až ve svých šestnácti nebo sedmnácti letech jsem začal akceptovat i rock, hiphop a další žánry. Takže když jsem byl malý, muselo to mým kamarádům připadat zvláštní.
Vaše aktuální nahrávky jsou sice jazzové, ale prvky rocku a dalších žánrů tam slyším také. Hádal bych tedy, že hiphop a jiné styly, které jste začal sledovat poměrně pozdě, vás dnes inspirují. Přesně tak. V současné době poslouchám obrovské množství různé hudby a mimo jiné je to právě rock, hiphop nebo elektro. Snažím se ve své tvorbě vytvářet směs všeho, co poslouchám a co mám rád.
Dvě alba jste natočili v duu s kontrabasistou Julienem Duthu, v současné době máte vydaná dvě alba s triem. V čem vidíte rozdíl mezi hraním s bicími a bez nich? Bicí nabízejí větší paletu možností, lepší škálu uplatnění energie a rytmu. Ale jsou to dva úplně jiné způsoby práce, duo stojí mnohem víc na opravdové diskusi dvou partnerů. V triu nejde jen o rozhovor ve třech, ale nastávají také situace, kdy se všichni tři ocitneme na stejné vlně energie, a právě to je na triu geniální.
Je pravda, že při hraní v triu nese hlavní podíl na rytmu bicí souprava, ale na druhou stranu i klavír může hrát důležitou roli jako rytmický nástroj. Jak tuto možnost využíváte? Přesně tak, pracujeme s tím už v momentě kompozice. Skládáme zásadně všichni tři dohromady. Jsou momenty, kdy je hlavním rytmickým nástrojem kontrabas, jindy jsem rytmickým leaderem já u piana a v dalších případech jsou to bicí coby hlavní zdroj energie. V každém jednotlivém případě si takto dělíme úlohy a právě toto sdílení jednotlivých rolí je na naší práci zajímavé. Vždy někdo z nás přinese základní myšlenku – může to být basová linka, sled akordů, melodie, rytmus. Tohoto nápadu se pak chopíme společně a snažíme se jej rozvíjet. Pracujeme všichni společně, někdy to trvá krátkou dobu, jindy déle. Ale samotný fakt, že pracujeme spolu, přináší nápady, které by člověka samotného nenapadly.
Při takové kolektivní tvorbě musí nutně hrát důležitou roli improvizace. Nicméně když je skladba hotová, zůstává stále stejná, nebo s ní i poté dál pracujete? V našich skladbách jsou samozřejmě improvizované části, které se mění pokaždé. Ale také se nám stává, že s dalšími koncerty se rozhodneme například upravit některé aranže apod. Pracujeme hodně společně, často koncertujeme, takže ke změnám logicky dochází.
Když komponujete, honí se vám hlavou spíše abstraktní myšlenky, nebo myslíte na konkrétní obrazy? Je to obojí. Zvláštností našeho tria je, že se opravdu snažíme oprostit od veškerých bariér, které by nás mohly zastavit. Můžeme se odrazit od obrazu v hlavě, od myšlenky, diskuse, ale také od akordu, barvy. Také se třeba snažíme vzdát hold místu, kde jsme hráli, osobám, které jsme potkali. Na počátku může být tedy cokoli.
Kolega Petr Vidomus přirovnal vaše razantnější skladby k švédskému triu E.S.T. nebo ke skupině Bad Plus. Máte k jejich hudbě blízko? Obě tato tria mám velmi rád. Stejně jako se mi líbí triphopový nebo elektro přístup E.S.T., rád si poslechnu i rokenrol Bad Plus. Je tedy možné, že v naší hudbě vlivy obou těchto kapel slyšíte, stejně jako inspiraci triem Brada Mehldaua. Všichni tři jsme poslouchali hodně různé hudby a jsme určitě ovlivněni nejrůznějšími kapelami. Složení piano, kontrabas a bicí je v jazzu natolik obvyklé, že v něm nutně musíte některé tyto vlivy slyšet. Ale určitě s tím nemám problém, mám ty kapely moc rád. Nesnažíme se je kopírovat, ale někde uvnitř to tam prostě je.
Položím teď otázku opačně. Pokud existuje tolik jazzových trií ve složení piano, kontrabas a bicí, dá se vůbec v této sestavě udělat ještě něco nového? Myslím, že ano. My například hrajeme pouze autorské skladby. Je to tedy hudba, která je nám vlastní, ke které máme blízko. Snažíme se najít to, co nám připadne zajímavé, pracujeme se zvukem, s rytmem, s melodiemi. Souzníme s naší kulturou, s našimi cestami a děláme to, co je nám vlastní. Nutně to tedy musí být jedinečné. Nejsme sice žádní hudební revolucionáři, ale přinášíme do mozaiky svůj vlastní kamínek a to je myslím důležité.
Zmínil jste vaši kulturu. Myslíte, že má na výslednou podobu vašich skladeb vliv to, že pocházíte z Francie nebo dokonce konkrétně z jižní Francie? Možná se to v našich skladbách opravdu odráží. Řekl bych možná, že je z naší hudby cítit slunce – ve srovnání s hudebníky, kteří pocházejí ze severnějších oblastí. To, že jsme vyrůstali blízko moře pod rozpáleným sluncem, naši hudbu asi ovlivňuje.
Skladatel a flétnista Christophe Dal Sasso, který také pochází z jihu Francie, v rozhovoru pro náš časopis líčí, jak důležité je pro něj coby autora moře. Máte i vy podobnou zkušenost? Já bych na prvním místě skutečně vyzdvihl slunce. Ale všichni tři jsme vyrůstali na břehu moře, a i když o tom tak asi nepřemýšlíme, někde to v nás zůstává. Když jsme například na turné a máme možnost jít na chvíli na pláž, rádi toho využijeme. Nutně nás to tedy musí ovlivňovat.
Koncertoval jste po celém světě, hrál jste například v Izraeli, na Tchaj-wanu, ale také ve středoasijských republikách Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Jaké je v těchto zemích jazzové publikum? Ve střední Asii jsem hrál ještě s duem a rozhodně to bylo zajímavé. Lidé v těchto zemích jsou velmi pohostinní. Myslím, že tam není úplně obvyklé, aby přijeli zahraniční hudebníci. Lidé jsou tam otevření a předali nám obrovské množství energie. Velký kus světa jsme projeli také s aktuálním triem. Během dvou let jsme odehráli asi stovku koncertů, čtyřikrát jsme byli v Asii, dále v Brazílii, v Evropě. A setkání s publikem nás v každém případě obohacuje.
Vnímáte velké rozdíly mezi publikem například v Asii, v Evropě a v Americe? Ano, rozdíly tam určitě jsou. Například v Brazílii lidé na našich koncertech stáli a tančili, bylo to skvělé! V Asii jsou reakce diváků také neuvěřitelné. Třeba v Koreji je publikum velmi mladé, nadšené, křičí. Je to úžasné, podobně jako například na Tchaj-wanu. Lidé nám vracejí pozitivní vibrace, je to geniální.
Zmínil jste také práci se zvukem a mě by zajímalo, jak moc se pro vás liší práce ve studiu od hraní na koncertě. Ten rozdíl je velký, i když ve studiu natáčíme obvykle živě a všichni dohromady. Teprve poté trávíme čas s naším zvukovým mistrem Vincentem Maheyem, který s námi spolupracoval na obou triových nahrávkách, a přidáváme k nahranému materiálu různé efekty, dolaďujeme aranže. Nahrávka tak má jinou náladu než koncert, což považuji za velmi důležité. CD je pro nás speciální záležitost, kterou využíváme, abychom mohli přidat něco navíc. Jsem ovšem rád, když se i studiová nahrávka podobá tomu, jak skladby znějí na koncertech. Když totiž lidé přijdou na naše vystoupení, hudba by je neměla překvapit.
V dubnu budete na společném turné s německou saxofonistkou Nicole Johänntgen. Jak tento projekt vznikl? Před dvěma lety jsme měli zahajovat jazzový festival u nás v Toulouse a já jsem měl za úkol přizvat si k tomu nějaké zahraniční hudebníky. Pozval jsem právě Nicole Johänntgen a také německého trumpetistu Frederika Köstera. Po zmíněném koncertě jsme je k nám pozvali ještě asi dvakrát a výborně to fungovalo. Uspořádali jsme tedy společné turné s asi deseti zastávkami ve Švýcarsku, Německu a Lucembursku. A teď se rýsuje další šňůra, během níž přijdeme i do Prahy. Máme z té spolupráce velkou radost.
Co společně hrajete? Vaše, nebo Nicoliny skladby? Je to směs obojího, hrajeme naše i její skladby, občas přinesu i nějaké standardy. Je to tedy mix několika různých hudebních světů.
Jak moc jsou pro vás důležité jazzové standardy? Před chvílí jste zdůrazňoval, že s triem hrajete pouze vlastní skladby. Standardy jsou důležité, protože to je základní materiál, na němž jsme se učili jazzu a improvizaci. Rádi si je jen tak pro radost zahrajeme v klubu u nás v Toulouse a také během zkoušek, máme je rádi. Ale jinak na koncertech dáváme přednost vlastním kompozicím.
Věnujete se v současné době ještě nějakým dalším projektům? Pouze občas spolupracujeme v Toulouse se zpěvačkou Frédérikou, se kterou jsme byli i na našem posledním koncertě na Tchaj-wanu. Především se však soustředíme na práci v triu, mimo jiné v souvislosti s vydáním nového alba.
Vybírali jste repertoár na nové album Bbang sami, nebo jste měli producenta, který by vám do výběru mluvil? Dramaturgii jsme měli na starosti my, všechno jsme si dělali ve třech. Měli jsme producenta, který si nás poslechl předtím, než jsme šli do studia. Dal nám určité rady, ale v žádném případě nám nemluvil do jednotlivých skladeb – tuto ne, tuto ano. Dává nám plnou svobodu a ve studiu se tedy můžeme sami rozhodnout, co budeme dělat.
Album Bbang je sice nové, ale myslíte už na nějaký další projekt? Stále se snažíme komponovat něco nového, takže už opravdu pomalu myslíme na příští album. Píšeme hudbu kontinuálně a myslím, že za několik týdnů nebo měsíců začneme nové skladby hrát živě, abychom při dalším natáčení byli připraveni.
Prožíváme krizi trhu s hudebními nosiči. Lidé si vybírají spíše jednotlivé písně v mp3. Myslíte, že album jako něco, co trvá 45–50 minut, má stále smysl? Myslím, že ano. Rozumím lidem, kteří si vyhledají jen jednu nebo dvě písně, které se jim líbí nejvíc. Možná to skutečně bude nový způsob, jakým budou lidé poslouchat hudbu. Ale album je zpravidla koncepčně vystavěno a má nějakou vnitřní myšlenku. Myslím tedy, že má stále smysl natáčet alba, která vyprávějí celistvý příběh, z kterého nemusíme vydělovat jen jednu jeho část.
