Rez Abbasi se sice narodil v roce 1965 v pákistánském Karáčí, ale v předškolním věku si jej rodiče odvezli do svého nového domova v Kalifornii. Tam se seznamoval s hudbou a tam také zahájil svou úspěšnou kariéru jazzového kytaristy. Podobně jako jeho kolegové Rudresh Mahathappa nebo Vijay Iyer se hlásí ke svým jihoasijským kořenům, které naprosto přirozeně integroval do své tvorby, jinak pevně zakotvené v západním hudebním myšlení. S Rezem Abbasim jsem hovořil v Brně krátce před jeho letošním vystoupením na festivalu JazzFestBrno.
Váš kolega Rudresh Mahanthappa mi vyprávěl, jak nacházel své indické kořeny nejprve skrze literaturu a až poté skrze hudbu. A také že chtěl východní prvky spíše integrovat do jazzového jazyka než být virtuózem v oblasti indické hudby. Jak to bylo u vás? Byly pro vás vaše pákistánské kořeny důležité? Neřekl bych, že byly přímo důležité. To je asi silnější slovo, než bych sám použil. Ale mé pákistánské kořeny jsou pro mne zajímavé především jako pro muzikanta. Jsem jazzový hudebník a zajímá mě hledání nových cest. A v tomto případě, místo abych hledal skutečně nové cesty, obrátil jsem se zpět k tradici. Byly mi čtyři roky, když mí rodiče odešli z Pákistánu. Vyrůstal jsem v Los Angeles a mnoho lidí pákistánského původu v mém okolí nežilo. Byli tu ovšem mí rodiče a také bratranci a další příbuzní. Slýchal jsem je společně zpívat, například na svatbách a dalších rodinných slavnostech. Duch indické hudby mě tedy obklopoval. Naplno jsem si však uvědomil, že jsem v asijské kultuře objevil něco jako nový domov, až když jsem byl asi v osmnácti letech na koncertě Zakira Hussaina. Předtím jsem hrál jazz a s indickou hudbou jsem se setkával pouze v rámci rodiny. Hussainův koncert pro mne tedy byl velmi důležitý. I skrze jeho hudbu jsem se dostal ke svým kořenům. Otevřely se přede mnou dveře, které zůstávají stále dokořán.
Jak jste se dostal k jazzu? Poslouchal jej někdo u vás doma? Neposlouchal. Jako Američan jsem byl obklopen komerční hudbou – popem, rokenrolem, tím, co poslouchali téměř všichni. Jazz jsem objevil v posledním ročníku střední školy, právě když jsem se měl rozhodnout, kam půjdu dál studovat. A já jsem se díky tomu mohl rozhodnout, že půjdu studovat hudbu. Bylo to tedy skvěle načasované. Když se chce člověk věnovat popu nebo chce být rockovou hvězdou, nepotřebuje na to studovat. Ale na všech důležitých vysokých školách existovaly programy zaměřené jednak na jazz, jednak na západní klasickou hudbu. Já jsem tehdy jazz vnímal jako vážné umění a vnímám jej tak dodnes. Tehdy jsem si tedy poprvé uvědomil, že se chci hudbě opravdu věnovat celý život. Předtím jsem si jen přál být rockovou hvězdou.
Studoval jste tedy jazz a západní klasickou hudbu, ale věnoval jste se také indické hudbě. Podle Rudreshe Mahanthappy je výrazným rozdílem mezi těmito dvěma světy zdobnost indické hudby. Kde vidíte hlavní rozdíl vy? V první řadě je třeba si uvědomit, že západní hudba je velmi široký pojem a stejně tak může znamenat různé věci termín „indická hudba“. Když mluvím o indické hudbě, mám na mysli hudbu z celé jižní Asie, tedy nejenom z dnešní Indie, ale také z Pákistánu nebo Bangladéše. Největším rozdílem je podle mě to, že v západní hudbě, a to především v hudbě orchestrální, hraje klíčovou roli harmonie. Na východě, a teď nemám na mysli pouze jižní Asii, se hudebníci více zaměřují na melodické, rytmické a textové variace. Během dvouhodinového koncertu indické hudby se nestřídají skladby v různých tóninách a různě harmonizované, ale používají se různé modality ke zdůraznění nálady. V případě indické klasické hudby mluvíme o rágách. Obecně lze říci, že východní hudba si postupy, které nezná, nahrazuje jinak.
Vy sám hrajete na kytaru, což je harmonický nástroj par excellence. Je vůbec kytara vhodná k interpretaci indické hudby? Ano, to je zajímavý postřeh. Já jako jazzový hudebník mohu při hře na kytaru těžit z mnoha aspektů indické hudby. Nepovažuji za vhodné studovat u sitárových mistrů a jejich umění pouze aplikovat na kytaru. Vznikl by jen slabý odvar toho, co dokážou. Síla jazzu spočívá v tom, že skrze sama sebe přefiltrujete to, co slyšíte kolem sebe. Hudbou vyjádříte své pocity, přímo se napojíte na to, co vás obohacuje, díky čemu se cítíte dobře. To je lepší než to, co vás někdo učí. I já jsem takto postupoval při svém studiu indické hudby. Nikdy jsem se nepovažoval za klasického indického hudebníka ani jsem se jím nesnažil být. Můj vztah k jihoasijské hudbě mi pomáhá posilovat moje žena Kiran Ahluwalia. Studovala indickou klasickou hudbu a věnuje se stylu, kterému se říká ghazal. V něm slyším ohlasy rág i variace na klasickou jihoasijskou hudbu.
Váš společný koncert s vaší ženou v Brně v roce 2009 se mi velmi líbil. Tehdy jste představovali CD Bazaar (2007). Ano, ale albu Bazaar předcházelo v roce 2005 CD Snake Charmer, což bylo moje celkově čtvrté album, ale první, na kterém jsem opravdu zdůraznil své indické kořeny. Zpívá na něm moje žena, tedy indická zpěvačka, bubeník Dan Weiss hraje vedle bicí soupravy také na tabla, já používám sitárovou kytaru. Všechny tyto prvky jsou odrazem toho, jak jsem ve své mysli vnímal Indii. Od té doby jsem už ovšem tento aspekt ve své tvorbě tak nezdůrazňoval. Spíše jazz a jihoasijskou hudbu spolu s dalšími přístupy přirozeně propojuji. Není to tedy tak, že bych hrál pouze svou vlastní verzi jazzu a indické hudby.
V posledních letech jste vystřídal několik doprovodných uskupení, větších i menších. V současné době máte trio a natočil jste první triové album Continuos Beat. Jaké má pro vás malá kapela výhody? Pro mne trio není nic nového, hrál jsem v triu už dříve, ale teprve teď jsme ve třech vybrali materiál a natočili desku. Trio jako sestava mi velmi vyhovuje. Všechny tři nástroje musí zpravidla hrát po celou dobu, musí spolu komunikovat. Aktuální trio jsem založil i proto, že jsem chtěl více pracovat s elektronickými zvuky a jejich pomocí upravovat melodie. V repertoáru máme například skladbu Keitha Jarretta The Cure. Tu bych nemohl hrát, kdybych neobohatil zvuk kytary. A podobně jsem postupoval i v dalších případech. Naše trio tím pádem posluchačům nabízí různé zvukové variace. Když si poslechnete celou desku, nebudete se nudit, protože tam nezní stále tentýž zvuk kytary. Je příjemné používat elektroniku k tomu, abyste změnili zvuk svého nástroje. Deska je pestrá i díky bubeníkovi Satoshimu Takeishimu, který v rámci bicí soupravy používá i japonské bubny. Hraje na japonské bubny, hi-hat a basový buben současně. Kombinujeme tedy různé zdroje a naše možnosti jsou svým způsobem bezbřehé.
Říkáte, že jste s triem vybrali repertoár a nahráli desku. Když připravujete nový projekt, myslíte vždy hned na album jako celek, nebo nejprve pracujete s jednotlivými skladbami? Používám tak trochu oba postupy. Určitý čas mi zabere, než si vytvořím vizi alba jako celku. Mohu mít například několik skladeb, které chci natočit v triu. Nejprve je pracovně nahraju sám, přidám k nim další skladby, které se mi pro můj záměr zdají vhodné, a až mám pocit, že je materiál kompletní, zavolám své spoluhráče a jdeme společně do studia. Podobně jsem postupoval u většiny svých nahrávek. Jen výjimečně natáčím hned s celou kapelou.
Známá poučka zní, že se změnou technologie přichází změna obsahu. Má vůbec smysl v éře internetu a mp3 přemýšlet nad celým albem? Nabízet pouze jednotlivé skladby v mp3, to je pro hudebníky děsivá představa. Vývoji se samozřejmě přizpůsobovat musíme, ale já si rád poslechnu něčí vizi, která přesahuje délku jedné skladby. Jinak to funguje v populární hudbě – tedy ne že by popoví autoři neměli vizi, ale je to úplně jiný způsob myšlení. Zatímco jejich cílem je napsat jeden velký hit, v jazzu se snažíme spíše vytvářet rozsáhlejší obrazy a to mám rád i jako posluchač. Záleží samozřejmě na momentálním rozpoložení, někdy stačí patnáct nebo třicet minut, ale jindy kapelu opravdu poslouchám čtyřicet i padesát minut a vím, že bych vydržel ještě déle. Album jako celek má hodnotu a já jsem přesvědčen, že publikum je bude stále vyžadovat. Většina posluchačů možná ne, ale vždy budou takoví, kteří dají přednost albu jako koncepčnímu celku. Ještě jiná věc je, že se vracejí vinyly. Před deseti lety by nikoho nenapadlo, že budou lidé znovu kupovat vinyly, a dnes je to velká móda.
Na čem pracujete v současné době? Mám napsaných poměrně dost skladeb, které čekají na další zpracování. Něco z toho bude pro kapelu, kterou mám společně s Rudreshem Mahanthappou, Vijayem Iyerem, Danem Weissem a Johannesem Weidenmuellerem. S nimi jsem zatím natočil dvě desky a nyní chystáme třetí. Mám i další skladby, pravděpodobně pro kvarteto, do nějž teprve vybírám hráče. Nedávno jsem slyšel jednoho zajímavého muzikanta, kterého zatím nechci jmenovat, a asi s ním a s dalšími hudebníky, s nimiž spolupracuji, vytvořím novou skupinu. Nové album chce letos v létě natáčet moje žena a já pro ni aranžuji hudbu. Tato práce mě velmi baví, bude to barevná nahrávka s indickými prvky, ale s mou harmonizací. Půjde tak o velmi současnou indickou hudbu s využitím jazzových akordů a postupů ze západní klasické hudby. Dále pracuji na jednom kubánsko-pákistánském projektu v obsazení bez basy – saxofon, piano, bicí a kytara. Několikrát jsme spolu už hráli a jsou to úžasné, rytmicky svěží věci.
Jaká je při tolika projektech budoucnost vašeho tria? Bude pokračovat i po aktuálním turné? Problém je, že mám paralelně tři nebo čtyři vlastní kapely a je těžké udržovat je všechny současně v chodu. Kromě těch, které jsem vyjmenoval, mám ještě skupinu RAAQ – Rez Abbasi Acoustic Quartet. V ní hraju na akustickou kytaru s kovovými strunami, Bill Ware hraje na vibrafon, Stephan Crump na kontrabas a Eric McPherson na bicí. Především spojením vibrafonu a kytary vzniká velmi jasný zvuk. Díky těmto různým kapelám se tedy mohu věnovat velmi různorodé hudbě a vůbec si nejsem jistý, pro kterou z nich napíšu nové skladby. V hlavě mám další nápady, ale teprve se musím rozhodnout, co s nimi.
