Někdo má zkrátka pech, jiný se s předurčením rozhoupat svět narodí. Třeba i když o to ani příliš nestojí, to když vlastní životní peripetie začne vnímat jako příležitost otočit je v něco pozitivního a ona z toho vyjde hudba, se kterou svým posluchačům doslova zamotáte hlavu. A kdyby jen to: o novince Bomwboi malijské písničkářky Rokii Traoré se říká, že se svým vykročením do nových časů minimálně vyrovná zemětřesení, jež kdysi způsobil její krajan Salif Keita, ukončující v roce 1987 albem Soro rázně debatu o budoucnosti moderní africké popmusic. V hlavě Rokii Traoré přitom vlastně žádné revoluční myšlenky nedoutnaly: „Chtěla jsem pouze stvořit hudbu podobnou mně samé.“ Jak říkával libanonský buřičský básník a filosof Chálíl Džibrána: „dotknout se prsty nahého těla svých snů.“
Africká Mona Lisa v džínách
Poprvé jsem ji spatřil na Africa Festivalu v německém Würzburgu. V osmadevadesátém tam svým vystoupením přestřihávala pásku. S akustickou kytarou a třemi hráči na perkuse a balafon zpívala do cinkotu skleniček a štěbetání velvyslanecké africké honorace, trčíc z té oficiality jako sněhulák v létě. Šlo ale o čestnou úlohu, ukládanou festivalovým šéfem Dr. Oschmanem těm nejtalentovanějším. S tím, co jsem slyšel, jsem se nemohl dlouho vypořádat. Svou křehkostí a nezvyklou, vlastně hodně nezvyklou kytarovou hrou mě uhranula, rady jsem si s ní ale nevěděl: rozhodně nešlo o západoafrickou bluesmanku, ani o umanutou písničkářku s kytarou; nezněla ani příliš tradičně, přestože co chvíli brala do rukou chřastítko – mušličkami ověšenou vysušenou tykev. Šampaňské navíc nemám rád, takže jsem odešel dřív. Ne, že bych se z toho později věšel, nicméně když po roce vydala své druhé album Wanita – pro dvěstě odborníků prestižní ankety world music anglického magazínu fRoots celosvětově jasně nejlepší – přišlo mi líto, že jsem si ji alespoň nevyfotil.
Úsměvem a nenápadnou krásou zosobňuje totiž africkou Monu Lisu v džínách, zatímco se svou rozplývající, těžko postihnutelnou hudbou „noční můru etnomuzikologů“. Předkládá v ní vlastní tempo a vztažné body protékající obvyklým posluchačským vnímáním malijských zpěvaček – ječivě bouřících kyprých griotek – jako nehybně rozpálené pouštní prázdno. Při troše dobré vůle si za ní můžeme klidně představit těkající neohraničenost naší Ivy Bittové nebo nadnárodnost Slovenky Suí Vesan, potýkajících se podobně jako ona s mediálním obrazem své osobnosti. „Prosím neukazujte mé oblečení na fotografiích, je příliš tradiční, neodráží zvuk mé hudby, “ požádala Rokia Traoré fotografy.
Čím víc nad jejím jménem (griotský rod Traoré ctí v Mali úplně každý) stavějí slavobrány, na nichž přibývá ne nevýznamných ocenění, tím víc se pro ni stává v podstatě nepohodlným, zvlášť rozepíší-li se o ní barvotiskově přemýšlející novináři, frustrovaní z obyčejnosti jejího životního příběhu: „Má rodina nemá s grioty nic společného, nepocházím ani z Wassoulou (kraj jižně od Bamaka, rodiště neobyčejných zpěvaček), a nejsem ani dítě ulice smutně válcované životem. Považuji se za normální holku, co má ráda hudbu, s určitou potřebou říkat některé věci nahlas.“
Narodila se v diplomatické rodině a dětství strávila v Mali, Alžíru, Francii a Belgii, kde také studovala. Vlastně privilegované dítě, bez potřeby pomoci chápat evropskou kulturu. Afričanka, za níž nemusí nikdo dokončovat věty, protože zná řeči. Paradoxně se to obracelo proti ní: doma v Mali ji dlouho považovali za prázdninovou návštěvu a v Evropě jí její původ také dali vyjíst až do dna. Stala se těžko akceptovatelnou jak pro jednu, tak pro druhou stranu. U jiných start k depresím, u jednatřicetileté Rokie Traoré důvod k přizpůsobení stavu věcí.
Podle rodičů měla směřovat ke kariéře studovaného respektovaného člověka, hudba jí ale pomohla najít útočiště, jak se ztotožnit s lidmi z obou táborů. „Žila jsem v prostředí s posvátným názorem na vzdělání. Nejprve jsem proto ze svého rozhodnutí nechat školy byla vystrašená, ale bylo to silnější než já .“
Do té doby vyrůstala v prostředí belgické hip-hopové generace, ovšem s prvními vlastními kytarovými písničkami se rozhodla dát Západu a jeho popmusic sbohem. Přišel čas vrátit se ke svému malijskému původu. „To, co jsem zamýšlela dělat, šlo pouze doma. S malijskými tradičními nástroji .“
Korytem neznámé řeky
S veleúspěšným albem Wanita završil dekádu své mravenčí práce na poli africké hudby label Indigo, založený a vedený Christianem Moussetem, ředitelem dnes pravděpodobně nejvýznamnějšího a nejstaršího evropského afrofestivalu Musiques Métisses ve francouzském Angouleme. Vždy ctil pionýrské brodění se koryty neznámých řek a práva na zviditelnění přehlížených drahokamů. V 80. letech do Evropy uvedl Jihoafričany – Mahlathiniho s The Mahotella Queens a Johnny Clegga, Madagaskarčany – kytaristu D'Garyho, harmonikáře Regise Gizavo či kapelu Jaojoby, v posledních letech pak převážně Západoafričany: Salifa Keitu, Rail Band, kytaristu Djelimandy Tounkaru, tamní bluesovou legendu Boubacara Traoré a jeho pozornosti samozřejmě neunikl ani nevšední talent Rokii Traoré, o níž Katharina Lobeck napsala: „Její hudba nasávala stejně tak ze západních, jako z afrických kořenů. Zatímco její vybraná zvukomalebnost neomylně připomíná otevřenou malijskou poušť, aranžmá jejích písniček zvou na exkurzi do dalších regionů bez jasného přikývnutí jakémukoliv žánru. Spoléhajíc výhradně na malijské akustické nástroje používá kombinace, stupnice a tóny vlastní pouze tomu, kdo vyrostl v tradicích malijské hudby, zatímco ve stejnou dobu je možné v nich shledat něco odjinud.“
Koncem roku 2003 shledalo již zmiňované a daleko početnější kolegium odborníků okolo magazínu fRoots a britského Radia BBC 3 Bowmboi za ve všech směrech bezkonkurenční (společně s alby londýnské skupiny Oi-Va-Voi, anglického, akustice stranícího dua John Spiers a Jon Boden a Zion Roots od seskupení mnoha afrických hudebníků v čele s fenomenální etiopskou zpěvačkou Gigi, pod taktovkou producenta Billa Laswella). Hádanka jediného vítěze se řešila v lednu, ovšem ať už porotci v rámci zvyku, že vyhrát přece jenom někdo musí, ukáží na kterékoliv z nich, těm zbývajícím to na lesku v žádném případě neubere. Pokud se ovšem dobře pamatuji, vyšplhat dvakrát do takové výše se jako Rokii Traoré ještě nikomu nepodařilo.
Kdo si troufá říct, že Mali nemá co nabídnout?
Skladbu Bowmboi, modlitbu chudých rodičů, prosících Boha o ochranu svého dítěte, jemuž zároveň děkují za to, že si je vybralo, rozeznívají volné tahy smyčců hostujícího newyorského The Kronos Quartetu splývající s vybrnkáváním loutny n'goni a ještě dlouho po jejím začátku, i přes zpěvaččin hlas, není jednoznačné, z jaké části světa skladba vzešla. „Vzala jsem na sebe víc rizika než kdy jindy. Šlo mi víc o výraz než zařazení. Některé gospelové nebo polyfonní techniky vůbec nepocházejí z Mali, slyšela jsem je někde jinde. Zkouším s nimi provádět nezvyklosti, která však mám ráda.“ Zmiňovala se také o tom, s jak rozdílnými představami s proslulým kvartetem do bamackého studia Boholon vstupovali, aby z něho vyšli bezprostředně zasaženi společným jiskřením, o němž předtím neměli ani potuchy, čímsi, co se nedá vymyslet, předem zapsat; čímsi, co visí ve vzduchu a buď spadne, nebo se rozplyne do nenávratna. Přítomnost The Kronos Quartetu – podruhé ve skladbě Maniam – by neměla budit bůhvíjakou senzaci, africkou hudbu absorboval s korou griota Foday Musa Suso a transovní mbirou Dumisani Maraire ze Zimbabwe už na albu Pieces of Africa , to spíš je zajímavé sledovat, jak se mu tentokrát podařilo nepřehlušit či naopak ztlumit mnohovrstevnost roztřesených, mnohdy zajíkavých melodií a neodhadnutelně spletitých rytmů; vnímat, kdy Rokia Traoré pouze koloruje a kdy má navrch, aniž by měl v úmyslu triumfovat nad zranitelným, naléhavostí se třesoucím hlasem Rokii Traoré a její kytarou.
Otcův jazzový archiv, naposlouchaná Západní odlišnost, vnitřně tušené experimentální rebelanství vstupují do jejího malijského hudebního rodokmenu často nepozorovaně, mihotavě, v strukturálních náznacích, nikdy však rušivě, nepatřičně, mimo veškerý autorčin cit pro vychutnávání si kompoziční svobody, neuzavřené do standardních, očekávaných západoafrických škatulek. A spustí-li přítomní hráči na n'goni, balafon a perkuse – včetně talking drumu – obvyklý akustický, nepopsatelně zvonivý funkový nářez, rozhýbe vás to, ale přece jenom jinak, než jste zvyklí od jiných. Po celé Africe známý příběh o nešťastné dívce Mariamě se navíc vždycky na samém vrcholu zpomalí a přednost dostanou Traoré a fascinující hlas mladého Ousmane Secka , zastupujícího nastupující radikálně vybuzenou generaci senegalských zpěváků.
V tom jsou s Traoré zajedno, v ostrém odmítání veřejné lhostejnosti a přežívání smysl postrádajících lidových obyčejů z doby kamenné. Ve skladbě Maniam , malijské verzi chudé Popelky, v níž však víc než o nabitém štěstí Traoré zpívá o neshodách mezi bohatými národy a z toho vyplývajícím nedostatku příležitosti zaopatřit vlastní děti. Ve skutečnosti se tak stává nepřímou obžalobou pokryteckých postojů, co se týče dětské chudoby v afrických zemích ze strany bohatého Západu. „Představte si, že vytvářeli jakousi analýzu, v níž prezentovali malou holčičku pracující v obchodě, což budilo dojem, že ji její rodiče zneužívají, protože ji neposílají do školy. Jakoby ji neměli rádi stejně, jako mají rádi své děti evropské rodiny a zanedbávali její práva. Uvědomují si vůbec, že bez jakýchkoliv peněz neměli jinou volbu?“
Jindy, ve skladbě Koté Don, se zase dotýká svého přeskakování z jedné kultury do druhé: „Jsem chodec na vysutém laně, zvysoka přehlížející spory mezi kulturami svých předků, kde znalost je přeměňována v tajemství, kde podstatné zůstává nevyřčeno .“
V přirozeně odvázaném rytmu, jaký se ze sebe nikomu na světě mimo Afričanů nepodaří vymáčknout, ale své rodné Mali od začátku až do konce hladí: „Lide malijský i daleko od tebe jdou tvé hodnoty se mnou. Učíš mě podpoře v nouzi, šlechetnosti, důstojnosti a dobré náladě. Kdo si troufá říci, že Mali nemá co nabídnout?“
Diskografie:
Mouneissa (Indigo / Classic, 1998)
Wanita (Indigo/Classic, 2000)
Bowmboi (Indigo/Classic, 2003)
www.rokiatraoré.com
www.musiquesmétisses.com
