Zasloužený úspěch nového alba Beautiful Africa a role důležité komentátorky dění v Mali přivedly zpěvačku Rokii Traoré letos na pódia největších evropských festivalů. Patřil mezi ně také Colours of Ostrava, kde se její vystoupení zaslouženě zařadilo mezi vrcholy. Při té příležitosti magazínu Harmonie poskytla rozhovor.
Hudba v západní Africe neplní pouze funkci odlehčené zábavy, v jejím DNA nalezneme především společenský a etický aspekt. V kultuře založené na ústním podání představuje po staletí především nezastupitelný zdroj informací, hudba předává a šíří zprávy a silně ovlivňuje veřejné mínění. Ve stejném duchu pak velké africké hvězdy své renomé ve světě využívají k vydávání prohlášení, k získání pozornosti na problémy sužující jejich země i celý černý kontinent. Nerozlišují, zda na koncertních pódiích nebo během rozhovorů.
Mezi nejaktivnější malijské mluvčí patří v současnosti Rokia Traoré . Pomáhá jí v tom západní vzdělání, znalost evropských poměrů i fakt, že střídavě žije ve Francii a v malijském Bamaku, kde si s rodinou postavila dům a kde vede neziskovou nadaci Foundation Passerelle zaměřenou na pomoc začínajícím hudebníkům.
Letošní album Beautiful Africa má výrazně rockovější ráz, což Rokia Traoré dopředu avizovala volbou producenta. Stal se jím John Parish , dvorní kytarista PJ Harvey. Snad nikoho by to ale nemělo zaskočit. Když před pěti lety vydala bluesrockové album Tchamantché , svůj dlouhodobý přístup vysvětlila: „Na začátku kariéry bylo obtížné nezačít s hudbou mých afrických kořenů. Pomohlo mně to dozvědět se, kdo jsem a odkud pocházím. Nicméně po desce Bowmboï jsem cítila, že tuhle etapu mám za sebou. A jsem vlastně volná. Mohu být tím, čím chci, a vrátit se k hudbě, která je mně blízká a s níž se cítím dobře. Chci hrát moderní hudbu, pořád ale úzce provázanou s Afrikou.“
Odvahu zpěvačce a skladatelce na samém začátku kariéry dodal její chráněnec, velký malijský kytarista Ali Farka Touré. V odvážně koncipované hudbě se prolévají západoafrické a západní vlivy a elektrickou kytaru dosti revolučním způsobem doplňují tradiční nástroje. Loutna ngoni, harfa kora nebo dřevěný balafon tvoří také zvukový základ zpěvaččiných akustických koncertů projektu Roots.
Ojedinělou pozici Rokii Traoré mezi africkými hudebníky stvrzují její divadelní aktivity. Pro vídeňský festival New Crowned Hope oslavující 250. výroční narození W. A. Mozarta složila skladbu Wati , v níž geniálního skladatele za doprovodu komorního orchestru odvážně přenesla v roli griota do 12. století na dvůr zakladatele říše Mali Sunjata Keity. Zahrála si i v Sellarsově hře Desdemona, napsané držitelkou Nobelovy ceny Toni Morrisonovou, pro kterou zkomponovala nevšední hudbu.
Těsně po dokončení nového alba propukly na severu Mali nepokoje a země se ocitla v chaosu. Rokia Traoré na situaci reagovala během dvou dnů: složila a natočila skladbu Beautiful Africa , po níž nakonec desku nazvala. Věnovala ji obecným politickým problémům černého kontinentu, nikoliv jen své domoviny. V závěru zpívá: „Pane, dej nám moudrost a prozíravost.“
Situace v Mali není zrovna lehká, přestože byl zrušen výjimečný stav (podrobně Harmonie 8/2013). Země je převážně muslimská, islám se tu ale praktikuje v umírněné podobě, přizpůsobené místním tradicím. Radikální pojetí a uplatnění práva šaría, jehož symbolem se nedávno stal dočasný a krutě vymáhaný zákaz hudby, jsou pro většinu Malijců nepřijatelné. Islámský fundamentalismus napojený na teroristické organizace Ansar Dine a Al-Kajdá byl zatím v severním Mali zažehnán, Rokia Traoré ale varuje před plíživou a nebezpečnou islamizací celé země, schopnou podle mnoha indicií převrátit dění v Mali naruby.
Omlouvám se, že začneme politikou, ale jaká je dnes situace v Mali? Složitá. Komplikované je to hlavně na severu, především kvůli mezinárodnímu zapojení, což všemu dodává větší váhu, než se ve skutečnosti zdá. Domnívám se, že postoj tuarežských rebelů se příliš neliší od situace Basků ve Španělsku nebo Irů ve Velké Británii. Netvrdím, že přítomnost mezinárodních vojsk a zájem Západu nejsou užitečné, ale i když o tom hodně víte a znáte historii, musíte vše posuzovat opatrněji. Pocházím z jihu, tam potíže s Tuaregy neexistují, ale pokud budou zároveň se stupňováním mezinárodního tlaku pokračovat problémy na severu, jsem si jistá, že nastanou i na jihu. Nechci mluvit za sever a za to, co se tam za ty měsíce okupace dělo, ale lidé jsou naštvaní. Od malijské vlády bych spíš očekávala, že se víc než doposud zaměří na jih, na tamní problémy.
A ty podle vás spočívají v čem? Na jihu za posledních deset let vzrostl vliv muslimů a boje na severu to jen posílily. Co proto považuji za opravdu velmi nebezpečné, je možná transformace Mali v muslimský stát, což bylo cílem nejen radikálů na severu, ale i některých muslimských vůdců v Mali. Díky napojení na další muslimské země se snaží vyhnout vlivu západních států. Třebaže se u nás na jihu nejedná o islámské fundamentalisty, vliv islámu stoupá. Tady v Evropě existuje snaha vše zjednodušovat a já vám jen chci říct, že všechno je daleko složitější. Média upřela pozornost na sever, domnívám se ale, že jihu hrozí větší nebezpečí. Víte, nedaleko mého domu stojí stadion o kapacitě 36 tisíc návštěvníků, a pokud tam nějaký místní politik uspořádá shromáždění, tak ho naplní tak z desetiny. Když se tam ale sejdou muslimové, je narváno. A v okolí pak čtyři hodiny před a čtyři hodiny po nastane totální dopravní kolaps. Mají opravdu velký vliv na obyvatelstvo, což je způsobeno dlouhodobě špatnou komunikací mezi malijskou vládou a obyvatelstvem, kterému nikdo nic nevysvětluje. K dispozici nejsou seriózní informace, o které lidé stojí, takže míří za náboženskými islámskými vůdci, čímž jejich vliv na společnost sílí. Přibývá tak věřících v myšlenky koránu. Ten jim říká, chovej se tak a tak, určuje jim, co je a není správné. Lidé cítí, že tohle jim vláda nedokáže říct a není navíc schopná zajistit vzdělání pro jejich děti a dostatek zdravotní péče. A tak jdou za těmi, u koho nalézají víru a perspektivu. O tomhle evropská média nepíší.
Pro nás je Mali hudebním rájem a skutečnost, že v Mali byla hudba zakázána… Na pár měsíců.
I to je přece nepředstavitelné. Ano, v Mali zůstává hudba skutečně velmi zakořeněná, je významnou částí naší kultury. Nemůžete lidem zabránit, aby hráli nebo zpívali. Teď například vzniklo tolik původních, nových písní o současné situaci v Mali, že by je mezinárodní hudební televize všechny ani nestačily odvysílat. I přes zákaz se ale hudba nepřestala hrát. Spousta muzikantů ze severu se přestěhovala na jih – já jich znám spoustu díky své nadaci. Spolupracujeme s nimi. Za daleko horší než vlastní zákaz hudby považuji přerušení vlivu hudby na malijskou společnost, protože hudba u nás vždycky hrála významnou úlohu jako nositelka historických informací. Bylo pro nás opravdu hrozné pomyslet na to, co by nastalo, kdyby nastoupilo právo šaría.
Prý vám Ali Farka Touré kdysi řekl, ať jdete vlastní cestou a nepokoušíte se hrát jako ostatní. Co vám ještě poradil? Ali byl skutečně můj velký kamarád, v roce 1998 jsme pracovali na mém prvním albu Mouneïssa. V mládí jsme bydleli blízko od sebe a jeho žena se o mne dokonce starala. Ali si na dítě, co u nich doma pobývalo, dobře pamatoval a to náš vztah ještě utužilo. Po prvním albu jsem začala jezdit po světě a v Mali moc nežila, takže jsem Aliho nemohla tak často navštěvovat. Dost jsme si ale telefonovali, a když jsem potřebovala poradit nebo se ocitla ve stresu, hned jsem mu zavolala. Nejdůležitější věc, co mi předal jako druh odkazu nebo dědictví, bylo jeho myšlení a filozofie týkající se hudby: „Dělej, co si myslíš a co cítíš. Chop se výhody současnosti a nestarej se o to, jak tvá hudba je nebo může být v budoucnu úspěšná. Hraj a nestarej se o své okolí.“ Pro dvacetiletou holku, která se najednou ocitla v showbusinessu, nevěděla, jak to v něm chodí a kudy se bude dál ubírat její kariéra, to byla dost důležitá rada.
Zaujalo mě, že jste si před natáčením alba Beautiful Africa zašla pro rady k malijské griotce Dako Bagnon. Co vás k tomu vedlo? Je to tak rok a půl, znala jsem ji už ale dávno. Napsala jsem epický příběh a chtěla ho zhudebnit v tradičním mandinském stylu. Odjela jsem proto za Dako, aby mne naučila, jak pracovat s textem a hudbou, aby se epos nesl v mandinské tradici, které se Dako, patřící mezi největší žijící griotky, pořád drží. V Mali máme spoustu moderních griotů, ti toho ovšem o tradiční griotské kultuře už moc neví.
Je pravda, že na rozdíl od jiných griotek odmítá Dako zpívat za peníze? Ano, ona pro peníze nehraje. Když za ní přijdete s peněženkou, řekne vám: „Vaše prachy mě nezajímají. Musíte být někdo nebo musíte mít důvod pro to, abych vám zahrála. Nebudu vám přitom lhát a sdělím, co jste a co nejste.“ To je skutečný griotský přístup. Na něm je postaven princip předávání a zachování naší kultury. Nejdůležitější je pravda.
Byla to od vás velká odvaha přemluvit hráče na koru, ngoni a balafon, aby na vašich albech hráli společně? To přece není moc obvyklé. Žádná odvaha, protože se jednalo o můj projekt a já chci spolupracovat pouze s těmi, co chtějí spolupracovat se mnou. Zpočátku jim to znělo opravdu podivně, vymlouvali se, že je to nesmysl a také se jim moc nechtělo hrát pod vedením ženy, ale nakonec to přestal být problém. V Mali žije mnoho skvělých muzikantů, kteří se na podobných projektech rádi podílejí, a pro mne není složité je přesvědčit.
Jak jste se vlastně potkala s producentem Johnem Parishem? A proč jste se pro něho rozhodla? Bylo to po poslechu posledního alba PJ Harvey? Ne, bylo to na základě poslechu Johnova alba How Animals Move z roku 2002, osobně jsem ho předtím nepotkala. Vysvětlila jsem svému manažerovi, jaký si představuji způsob práce, že bych ráda natočila zvukově odlišné album a on mně navrhl několik producentů. Byl mezi nimi i John. Poslechla jsem si jeho desku i věci, co dělal s francouzskými a italskými muzikanty a nakonec i alba s PJ Harvey. Líbil se mi zvuk i Johnova senzitivita, a protože o to samé jsem stála i já, vybrala jsem si jeho.
Také mne zajímá, jak jste přišla na myšlenku Mozarta coby griota na dvoře zakladatele říše Mali Sunjata Keity. Jednoduše, Mozart byl podle mne prostě čistý griot. Pokud nasloucháte jeho operám, a ne jen historii, tak přijdete na to, že také evropští šlechtici vedli skladatele k tomu, aby do hudby zakomponovali vzpomínky na své pány, připomenutí toho, kým tito lidé jsou, byli a co dokázali. Úplně stejné to je u griotů.
