Rudy Linka – kytara, Larry Grenadier – kontrabas, Paul Motian – bicí. Nahráno: l/2008, Sear Sound Studio, New York. Vydáno 2008. TT: 60:03. 1 CD Jiří Vaněk (distribuce Sony BMG).
Pozornost a emoce vyvolá již pohled na obálku. Rudy Linka bezpochyby zasluhuje respekt (například za unikátní zpřístupnění špičkového světového jazzu na domácích podiích, nesčetné kontakty mezi českou a americkou scénou). Další polohou může být obdiv: už jsme si zvykli, že na Linkových deskách se střídají prestižní jména světového jazzu; dosavadním vrcholem je právě Songs (není bez zajímavosti, že Linka je na svých 14 albech leaderem slavných, ti ho naopak – až na vzácné výjimky – recipročně nezvou do svých projektů jako sidemana).
Každopádně zahraniční jazzová publicistika zaškatulkovala Linku jako českého kytaristu, a to bez ohledu na dvě dekády působení v USA (kdežto jako pedagog je špičkový Američan) a zůstává pro ni permanentně „talent zasluhující větší uznání“. Touto formulí začíná i recenze Down Beatu na jeden z jeho dvou dosud nejúspěšnějších počinů, kterým byla deska Always Double Czech (1996, s Mrázem, 4 hvězdičky). Předcházející Czech It Out (1994) získala ocenění „album měsíce“ a skvělou recenzi v časopise Audio. V dalších letech světový odborný tisk o Linkových projektech vytrvalé mlčí, ale o to bohatší publicitu vyvolávají jeho počiny v českých médiích.
Snímek Songs by si mezinárodní pozornost nepochybně zasloužil. Jména členů rytmiky Motian – Grenadier by rádi na svých deskách uvedli nesčetní hudebníci vyznávající podmanivě lyrický interaktivní koncept tria. Jenže Motian a Grenadier jsou osobnosti, které nelze koupit za peníze – přinejmenším musejí s hudbou leadera vnitřně souhlasit. Navzdory úctě, vděčnosti a optimálnímu obsazení mi při poslechu na dost dlouhých plochách chyběl tento určující rozměr, a to nakažlivá fascinace hudbou. Improvizace často působí strojově rutinně (i při zachování té nejvyšší příčky profesionality), bez vnitřního napětí. Jen místy ona fascinující interakce, kterou naznačila jména, byla skutečně realizována.
Z dvanácti instrumentálních „písniček“ deset napsal Rudy Linka a všechny plně nahrazují známé „bojové koně“. Některé z nich mají dokonce semijazzový hitový potenciál a při otextovaní by mohly dobře rozšířit okruh už známých bossa nov – viz například Song 3 (more south).
Zpěvačky s evergreenovou erudicí by svůj repertoár zase docela jistě ozvláštnily a vylepšily invenčními baladami – Song 1 (just for you and few others), anebo Song 11 (just about here). Některá nápaditá témata provokující k invenční improvizaci: Song 4 (we all are in it) a Song 9 (the times we live in) by si zasloužily, aby přešly do obecného jazzového repertoáru. Song 2 (blues for Paul) , dvanáctka vhodná k jamování, posloužila Paulu Motianovi, aby předvedl svůj jedinečný způsob hry, tak vzdálený exhibicionistickým, ale prázdným bubnovým exhibicím. Navzdory invenční „původní tvorbě“ trio jako sehraný celek přece jenom nejvýrazněji zasvítilo v převzaté skladbě, a to v úpravě úryvku z Jarrettova The Köln Concert ; tato nahrávka sama o sobě by měla stačit na to, aby svět jazzu při desce zpozorněl.
Body: 4 z 6
