Sam Yahel – piano, hammond organ, Mat Penman – kontrabas, Jochen Rueckert – bicí. Nahráno: 5/2010, New York. Vydáno: 2011. TT: 68:40. 1 CD Origin Records 82596.
Sama Yahela znají naši posluchači především jako vzor Ondřeje Pivce, který po jeho příkladu začal vedle piana hrát také na Hammondovy varhany. Yahelovo nejnovější CD přináší hammondky překvapivě pouze na dvou snímcích (From Sun to Sun a Blink and Move On ), ale dává tušit, co jej k takové změně vedlo.
Jako pianista je Yahel především mistr úhozu, zvuku a osobitého způsobu rozvíjení sólové linky. Ve stopách velkých sólistických osobností jako Art Tatum, Oscar Peterson, McCoy Tyner, Keith Jarrett nebo Brad Meldau navazuje na éru, v níž k představě špičkového jazzového sólisty patřila i schopnost vytvořit si zvuk a způsob hry výrazně odlišný od toho, jak hráli jeho současníci. Yahelův úhoz dokáže, že i v rychlých legátových pasážích vnímáme každý tón individuálně. Jeho sóla jsou většinou přehledná a jednohlas v nich převládá nad akordy. Není to však ta nekončící, stále pokračující linka, jakou známe od jiných sólistů: melodie se člení do kratších, jedno až dvoutaktových frází, oddělovaných kratičkými oddechovými pauzami. Neustále přitom převládá krystalicky čistý a perlivý charakter.
Mezi 13 snímky alba jsou jen 3 standardy (A Beautiful Friendship , So in Love a Taking a Chance on Love ), i ty však nesou pečeť Yahelova osobitého stylu. V nahrávkách vlastních skladeb většinou sóla nesledují výrazné melodické obrysy ani harmonickou základnu tématu. Osou dění je prostě pohyb, puzení vpřed a intenzita stálého rozvíjení. Někdy může působit dojmem neomezeného beztematického free (např. Saba ). Jindy je základním zdrojem jednoduchý rytmický riff (např. v Toy Balloon nebo v Git It , kde sestává jen ze tří tónů), ale i z něho se melodie rozvine do perlící jednohlasé linky, občas překvapivě zkomplikované nárazovými chuchvalci, které na okamžik zahustí její průběh (Toy Balloon , So in Love ).
Hammondky se ozvou jen ve dvou skladbách, ale ani tady nestojí v popředí hudebního dění: kopírují prostě styl Yahelova piana a zásadně se liší od plného akordického zvuku hammondkářského klasika Jimmyho Smithe. Ve skladbě From Sun to Sun hammondky průzračný zvuk piana prostě rozšíří do vyššího rejstříku; i když pak klesnou do středního, sledují v jednohlase logiku yahelovské sólové linky a v následujících akordech přecházejí plynule do akordů piana.
Nejdokonalejším dokumentem prolínání akustického a elektronického zvuku je následující, dvouminutová miniatura Blink and Move On . Hammondky jemně ševelí nad akordy piana, a pak je zase koření svou osobitou barvou. Yahel prostě občas potřebuje širší barevný a zvukový rejstřík, a právě kombinace piana a hammondek mu to nejlépe umožňuje.
Zdá se mi, že i když dnešní jazz bohatě využívá a kombinuje podněty z nejrůznějších zdrojů, nemá mnoho tak osobitých samorostů, jako je Sam Yahel, který se přitom stále drží poměrně blízko toho, co hýbe současným jazzem.
Body: 5 z 6
