Dle toho, co má zpěvačka Mari Boine napsáno v pase, je Norka. Pouze ale proto, že se narodila v norské části Sámilandu neboli Laponska. Vším, čím jen člověk může být, je ovšem Sámijkou. Dnes nejhlasitější mluvčí národa sídlícího na severu Evropy už pět tisíc let před Kristem. Národa sobích kočovníků zrozeného z ledu, roztaveného silou žhavého pohledu bohyně lásky Maddarakky. Národa, jehož zpěváky křesťanští misionáři ještě v 18. století popravovali a jejich hlavy zamrzlé v ledu pro výstrahu ukazovali až ve vzdáleném Stockholmu. Sámijové se ale bez zpěvu – joiku – neobejdou: vítají s ním vycházející slunce, objímají hory, hovoří s mrtvými, řídí sobí stáda; patří k sámijské každodennosti. „Jsme součásti přírody a ne jejími pány a hlas je zrcadlem naší duše,“ tvrdí Mari Boine.
Když Bůh stvořil Sámiland, malinko to přehnal – až příliš se prý podobal nebeskému ráji. A tak musel narychlo, aby si toho nikdo nestačil všimnout, dodatečně vymyslet dotěrnou mušku knott. I bez toho patří Sámiland k nejkrásnějším místům planety. Rozkládá se v nejsevernější a nejdrsnější části Evropy na území dnešního Švédska, Norska, kousku Finska a ruského poloostrova Kola. Sámiové sem přišli dávno před tisíci lety jako první, údajně na popud samotného Boha. Germáni s Finy Sámije postupně vytlačili k polárnímu kruhu v domnění, že tu v extrémních, s normálním životem neslučitelných podmínkách postupně vymřou. Nepovažovali je za lidi, degradovali je na úroveň zvířat a posměšně jim říkali Lopaři – hadrníci. A jejich novému arktickému domovu Lapland, Hadrákov – česky Laponsko. „Odjakživa jsme se nazývali Sámiové. Za Laponce nás označují ostatní lidé. Vždy to znamenalo, že jsme lidé druhé kategorie, mělo to pro nás urážlivý nádech. I o tom zpívám. Hudba se stala mou terapií, způsobem, jak být hrdá na svůj jazyk a kulturu,“ říká Mari Boine, pravděpodobně nejvýraznější reprezentantka sámijské kultury současnosti.
Dnes v Sámilandu žije něco málo přes šedesát tisíc obyvatel, převážně rybářů, lovců a chovatelů sobů. Bez nároků na statut vlastní země a donedávna i na jazyk, národnostní sebeurčení, kulturní svrchovanost, vlajku, hymnu a parlament. Kolonizátoři severu Evropy stojí také za tím, že každý Sámijec ovládá tři jazyky: švédštinu, aby se domluvil s vrchností, finštinu, pro komunikaci s Bohem a sámijštinu, jíž jediné rozumějí sobi.
Křesťanští kněží a misionáři postupně rozbili jedinečnou sámijskou komunitu založenou na rodinách a rodech. Tak jako všude jinde ohněm a mečem systematicky a brutálně ničili sámijské animistické vnímání života. Děsili se nadpřirozené moci a vlivu sámijských šamanů Noidů, pálili jejich bubny gievrie i šamany samotné; vyvraceli posvátné obětní kameny seity a seč mohli, mnozí i v dobré víře, přepisovali pouze ústně předávané sámijské dějiny a kulturu. Veškeré od 15. století dochované písemnictví o Sámijech totiž pochází výhradně od misionářů a mnichů. Snažili se mizející kulturu Sámijů podchytit, co nejvěrněji zaznamenat, nicméně zároveň v sobě nikdy nepopřeli křesťanskou morálku. Jakkoliv jsou tyto zdroje nesmírně cenné, je potřeba si uvědomit, že podobně jako u Keltů se nám veškeré informace dostávají přes více či méně hrubé síto. Teprve v 19. století se začala objevovat necenzurovaná sámijská literatura a veškerá krása bajek, pověstí, pohádek a historických příběhů nám pomohla osvětlit jedinečnou kulturu Sámijů, přežívající v obdivuhodné čistotě a nedotčenosti dodnes.
Sámijové za svou existenci, přiznání statutu národa, vlastní parlament a vlajku museli tvrdě bojovat až do poloviny 90. let minulého století. Jisté ale nemají pořád nic. Protože jim například Evropská unie nedala záruky, že se vstupem Norska, Finska a Švédska nebude mít chov sobů a svobodné nomádství na kahánku, výraznou měrou přispěli k tomu, že se Norsko v referendu postavilo k Unii nekompromisně zády.
Písně z království medotlapa
Jiní by za to na jejím místě dali bůhví co. Mari Boine ovšem nabídku norské vlády ztělesnit na slavnostním otevření olympiády v Lillehammeru nejvyšší sámijskou bohyni Maddarakku okamžitě odmítla: „Uvědomila jsem si, že národům žijícím nadále mimo civilizační centra je neustále vnucováno přesvědčení, aby se smířily s faktem, že jsou primitivní a bezcenné. Takovým bludným názorům nebudu nikdy dělat jakoukoliv etnostafáž. Nejsem pouhou ozdobou politiků.“
Okem sněžné sovy tehdy vzhlížela z obalu čtyři roky starého alba Gula Gula, jež z ní učinilo něco víc než bohyni – hlasitou, názorově nekompromisní, s křivdami nesrovnanou mluvčí Sámijů. Na koncertech tloukla paličkou ze sobího parohu do starodávného šamanského bubínku, ale víc než s mrtvými mluvila k živým: „Proč jste nechali Zemi znečistit, otrávit a vyčerpat? Chci vám připomenout, že Země je naše matka a jestliže jí vezmeme život, zemřeme s ní.“
Přirovnání k novodobé šamance se neubránila a ani nebrání. Význam takového poslání nicméně vnímá jinak. V její hudbě sice nalezneme prvky spirituality tradičního extatického joikování, dědictví sámijských šamanů nicméně chápe především ve smyslu vzájemného duchovního propojení s přírodou. „Takové soužití považuji za poklad. Slunce, vítr a čistá země pro mne má větší smysl než křesťanský Bůh. Navíc všechna náboženství jsou beztak stejná, takže co kdybychom konečně zastavili všechny boje ve jménu Bohů.“
Hudba Sámiů si v 90. letech po celém světě získala díky nahrávkám Mari Boine značný respekt. S alby zpěváka Wimme Sariho zase vešel do povědomí širokého publika joik , tedy sámijský způsob zpěvu a komunikace, vycházející z expresivní improvizace a napodobování přírodních zvuků. Zpěvák tak může například joikovat Sámijci uctívaného krále zvířat medvěda-medotlapa, pána borůvkoviště. Joik je pro Sámijce druhým jazykem, výrazem národní identity, spojovacím článkem v roztroušenosti, abstraktním vyjádřením každodenních pocitů, nálad, strachu a přání. Písně mohou trvat kratičkou chvíli i hodiny, záleží na zpěvákově rozpoložení a nutnosti potřeby cosi sdělit. Pro Mari Boine představuje joik manifest i návrat k původním transovním rituálům. „Možná to bude tím, že mám starou duši. Vzpomínám si, jak mně v mládí učarovali zpěváci dostávající se za čas do transu, na jejich tance, kdy se dokázali odpoutat od země. Takový joik je cestou, a pokud po ní jdete, dostane se vám nové energie.“
Poslouchejte hlasy našich babiček
Mari Boine (ročník 1956) se narodila v malém rybářském městečku, coby Mari Boine Persen. Hudbě se věnuje od šestnácti let a nikdy neplánovala, že by se z ní v budoucnu mohla stát umělkyně. Než v 70. letech nastoupila na střední pedagogickou školu, nepřišla ani nijak zvlášť do styku se sámijskou kulturou. Nevedli ji k ní ani rodiče, pravověrní a striktní laestadiáni (nadále důležitá severská verze křesťanství, s níž se Sámijové, podobně jako Norové a Finové, hluboce ztotožnili), natož norští učitelé, považující ji za podřadnou. Tehdy se prý Mari za svůj jazyk i původ styděla, přistoupila na do hlavy vtloukané Norství. Svíravé sžíravosti, proč to muselo dojít tak daleko, kým vlastně je a odkud pochází, se zbavila až vlastním očistným textem na Lenonnovu skladbu Working Class Hero . Byl o tom, jak norští učitelé učí Sámijce nenávisti k sobě samým.
S hudbou předstoupila na veřejnost ke konci 70. let. Považovala ji za terapii, za způsob, jak se zbavit nesmyslných předsudků. Otcova generace například nebyla schopná přenést přes srdce veřejný dívčí zpěv a tanec neslučující se s laestadiánskou vírou. A o tom, že by Mari spustila sámijské písničky, už vůbec nemohla být řeč – v kostelech kněží kázali, že pocházejí ze samotného šamanského pekla. Laestadiánští Sámijové proto učili své ratolesti odmalička křesťanským chorálům. A poslušnosti, takže první vystoupení Mari Boine vzbuzovala značný odpor, když se proti nim postavila útlá joikující žena, tlučící šamanským bubnem výzvu k otevřenému povstání proti norské nadvládě. Vyděsila je také požadavkem, aby se ministerský předseda jménem norského státu sámijskému národu omluvil za všechna spáchaná příkoří. „Poslouchejte hlasy našich babiček, a ne politiky,“ vzkázala lidem.
Návrat k dávné extázi
V hudbě Mari Boine se snoubí joik s křesťanskými chorály, jazzem, rockem, taneční elektronikou a osobitým, z hněvu, zoufalství, vášnivé lásky a životní radosti zrozeným básnictvím. „Inspirací je pro mne příroda, setkání s moudrými lidmi a povídání si se vším, co je živé.“
Důležitá je pro ni rovněž improvizace a fantazijní průniky nejrůznějších vlivů. „Nikdy jsem nepřemýšlela ve smyslu: tohle je tento styl a jiný tamten. Nechci si být vědoma toho, odkud přicházejí. Má to hodně společného s pocitem v žaludku – když zamířím do slepé uličky, hned to ve mně křičí: Ne! Ne!“
Hudebníky, převážně jazzmeny, nemění jako ponožky, zůstávají si věrní i několik let; stejně tak s hosty: Terje Rypdal s Janem Garbarekem se za Mari Boine vydají do studia třeba o půlnoci. Však také, když se zpěvačky lidé vyptávají na to, jak své písně skládá, odpovídá: „Zeptejte se mých muzikantů, ti nejlépe vědí, kdo je ovlivnil.“
Na albech lze vyposlouchat, jak se hudba Mari Boine postupně mění, rozpřahuje po širém světě, globalizuje, jak ráda říká. Týká se to především použitých nástrojů, kolorujících severský základ barevnými odstíny. Dlouholetý peruánský spolupracovník Carlos Zamata Quispe hraje na kytary chillador a charango, vzdušné flétny z And či řecké bouzouki, ona sama přešla na africký buben djembé a na poslední album Iddjagiedas dokonce přizvala malijského hráče na koru Sanjally Jobarteho či Malika Makoufa Rasmussena s marockou loutnou guimbri spojenou s transovní hudbou bratrstva Gnawů. Všichni se spojí v podivně extatické skladbě The Mermaid , kdy se k nim přidá i Sibusisiwe Ncube se zimbabwskou drnkací mbirou. Tehdy si nejvíc uvědomíme osobitě jedinečný a prazvláštní vklad Mari Boine do globální world music, směsice čehosi tušeného, mnohonárodnostního, podle všeho už tu dávno předtím existujícího a teď zničehonic probuzeného z dlouholetého spánku.
Léto s Mari Boine
Mari Boine se vrací do Česka po jedenácti letech. V roce 1996 se svým šamanským bubnem přijela jako jedna z prvních velvyslankyň rodícího se fenoménu world music. Představila poznání čehosi naprosto neznámého – hudební extázi. Po pražském koncertu se Mari Boine Petr Dorůžka zeptal, jestli pomocí svých šamanských bubnů dokáže přivést posluchače do stavu pozměněného vědomí a ona mu odpověděla: „Kultura mého národa měla vždycky silnou duchovní složku a já se na to snažím navázat. V mém zpěvu je síla a obecenstvo ji také cítí. Já sama nevím, jestli to nějak souvisí se šamanskou zkušeností, ale věřím tomu, že jde o dost silné impulsy.“
Mari Boine k nám přijíždí s novým a zdařilým albem Iddjagiedas, možná tím nejkrásnějším, jaké kdy natočila. Už není tolik rozhněvaná, ale ani smířená s tím, jak se věci kolem Sámijů mají. Z básní i jejího vlastního přesvědčení dvou sámijských autorů – Karen Anne Buljo a Rauni Magga Lukkari – vyplývá krutá pravda: přežití sámijské kultury závisí na tom, jak se Norové a zbytek světa bude starat o životní prostředí. Nestala se z ní zuřivá ekoteroristka, přesto popis konfrontace Sámijů s nadnárodními těžařskými společnostmi rezonuje bojovností: „Velké chamtivé bestie z oceli si našly cestu do naší země.“
Mari Boine vystoupí na letních festivalech v Náměšti nad Oslavou, Ostravě a slovenském Trenčíně a v době, kdy budete číst tyto řádky, bude mít za sebou koncert tam, kde si před lety odbyla českou premiéru – v pražském Paláci Akropolis.
