„Jazz Baltica is a celebration of life and music…,“ nechal se slyšet v jednom z nedávných rozhovorů renomovaný saxofonista Joe Lovano. Trojice festivalových, jazzem takřka po okraj naplněných dní během prvního červencového víkendu (4. – 6.) dává tomuto muzikantovi zapravdu.
Nádherné prostředí zámeckého areálu Salzau nedaleko severoněmeckého města Kiel – festivalový genius loci – je jen jednou ze specialit tohoto unikátního jazzového svátku. K těm nejvýraznějším patří vyhraněnost vkusu uměleckého ředitele Rainera Haarmanna , který stál u vzniku festivalu s původním názvem Ars Baltica ještě v roce 1991. Jasnou a aktuální koncepci prozrazuje zaměření jednotlivých ročníků na konkrétní hudební nástroj, z toho vyplývající dramaturgie, jakož i status rezidenčního umělce (artist in residence ), umožňující v průběhu několika dní sledovat prvotřídní jazzové umělce na ploše ansámblových projektů, komorních seskupení, sevřeného dialogu, anebo sólového recitálu.
Rezidenčním umělcem aktuálního ročníku věnovaného saxofonu byl Joe Lovano . Na ploše pěti (!) koncertů, na kterých se tento pětapadesátiletý tenorsaxofonový velikán představil, byl vrcholem citlivý a elegantní dialog s klavírním veteránem Hankem Jonesem , přetavující materiál z aktuálního alba Kids – Live at Dizzy‘s Club Coca-Cola (2007). Jonesova oslava devadesátých narozenin nevrcholila jen koncertem s Lovanem. Obrovský aplaus zažilo pianistovo hostování v rámci neopakovatelného osmičlenného projektu The New Jazz Baltica Ensemble fungujícího výsostně na půdě festivalu (tentokrát pod vedením saxofonisty Johannese Enderse , jehož německá publicistika neskromně označuje za „německou reakci na Joshuu Redmana“ ). Zpřehlednění ansámblové hry v Jonesově přítomnosti bylo důsledkem uvolnění muzikantů, aspoň na chvíli osvobozených od neustálého pozorného počítání složitých asymetrických struktur Endersových kompozic. Umění empatické komunikace v rámci pověstného klavírního dua předvedl oslavenec v tandemu s pianistou Donem Friedmanem , později i s dalším speciálním hostem, cooljazzovým pionýrem Lee Konitzem . Chladná přímočarost projevu osmdesátiletého altsaxofonisty, aktéra jedné z kultovních session jazzové éry – Davisova Birth of the Cool z roku 1949, zůstává minulostí. Během nevázané zábavy (asi 300 diváků v době oběda na komorní scéně) představil Konitz svou chráněnkyni, jen šestnáctiletou saxofonistku Grace Kelly , trojnásobnou vítězku Downbeat Magazine Student Music Award (z toho dvakrát vítězka ve čtyřech kategoriích!). I přes probíhající proces výrazového vyzrávání zůstává Kelly nesmírným příslibem, nemluvě o smyslném vokálním projevu, který předvedla v Chaplinově baladě Smile .
SUMMIT LEGEND
Saxofonové „hody“ pokračovaly čtveřicí soubojů – v grandiózně efektních (a místy obžerstvím zavánějících) extempore se na hlavním pódiu střídali Joe Lovano & The Sax Brothers (spolu s Gary Smulyanem , Gregem Osbym a Johannesem Endersem ) a Joe Lovano & Sax Summit (s Davem Liebmanem a Ravi Coltranem , který v této sestavě vystřídal Michaela Breckera). Pravdivějším „zápolením“ se ovšem jevila dvojice koncertů komorní scény Sax Conclave vedených bezprostředním barytonsaxofonovým „frajerem“ Gary Smulyanem s řadou překvapujících vrcholů: expresivitou pozoruhodného saxofonisty Rudreshe Mahanthappy , transponovanými altsaxofonovými vzorci Rosaria Giulianiho , anebo živočišností tenorsaxofonisty s robustmím tónem Donnyho McCaslina , který k šťavnatým sólům dokázal vybičovat i odměřeného veterána Lee Konitze. Kolorit přízemní Malé koncertní scény dotvářeli tolerovaní „černí posluchači“, relaxující při jejích otevřených oknech.
Díky zvukové „propustnosti“ a otevřenosti této scény se festivalový návštěvník stával v odpoledních hodinách přímým svědkem tvořivých komunikačních střetnutí, například Joe Lovana s Davem Douglasem a domácím rozhlasovým NDR Big Bandem , „drilujícím“ světovou premiéru Douglasovy orchestrální suity Letters From America . Dění na komorním pódiu kromě toho kulminovalo větším počtem uzavřenějších celků – interaktivně komunikujícím triem sedmdesátiletého pianisty Steva Kuhna (s výbušně hyperaktivním bubeníkem Joey Baronem ) a triem Marcina Wasilewského excerpujícím z předkládaných témat (Balladyna Tomasze Stanka, Diamond & Pearls od Prince) spíš esenci, než zaužívané melodicko-harmonické komponenty.
Finále v podobě strhujícího koncertu takřka osmdesátiletého Ornetta Colemana bylo jen třešničkou na dokonalém festivalovém dortu. Freejazzový veterán nejen dokonale obhajoval pověstnou harmolodickou koncepci prostřednictvím sólového nástroje a rytmické sekce (kontrabas, baskytara, Colemanův syn Denard za bicími), ale komunikační bezbariérovostí poukázal rovněž na její aktuálnost. Přizvaný Joe Lovano jen v pokorných náznacích přizvukoval velkému mistrovi, který svrchovanost osobitého hudebního jazyka korunoval subtilní baladou Lonely Woman z legendární, padesát let staré nahrávky The Shape Of Jazz To Come. Úchvatná byla Colemanova srdečnost, s jakou po koncertě dojat se slzami v očích děkoval svým fanouškům a podával jim ruce.
Je nemožné popsat fantastickou událost, na které se podle odhadů organizátorů sešlo takřka devět tisíc příznivců oslavujících nejen jazz, ale s ním i související životní styl. Komorní charakter festivalu Jazz Baltica, jeho programová filozofie, stejně jako sympatická uvolněnost jsou hlavními devizami akce, která podle slov mnohých jeho prominentních hostů nemá v jazzovém světě obdobu.
