Scott Hamilton – tenor saxofon, Duke Robillard – kytara, Gene Ludwig – varhany, Chuck Riggs – bicí, Doug James – baryton saxofon. Nahráno: Rudy Van Gelder Studio, Englewood Cliffs, New Jersey. Vydáno 2008. TT: 56:51. 1 CD Concord Jazz 0888-0723-03881 (distribuce Universal Music).
Velká jistota vydavatelského zázemí může někdy vést i k pocitu, že umělec nemá potřebu dokazovat sobě i jiným, že na sobě dál pracuje. Zdá se, že po 30 letech se podobným způsobem zabydlel u Concord Jazz saxofonista Scott Hamilton .
Počáteční okouzlení klasiky svého nástroje (bývají uváděny vzory jako Ben Webster, Coleman Hawkins nebo Lester Young) se mu nestalo odrazovým můstkem k rozvíjení vlastního, současnějšího stylu. Když jako dvaadvacetiletý přišel Hamilton do New Yorku, nepodlehl vlivu tehdejších idolů, Coltranea a Shortera; naopak dál pěstoval swingový způsob hraní a podle toho volil i své spoluhráče. Na kornet s ním hráli Warren Vache nebo Ruby Braff, na dva tenory si to rozdal s Flipem Phillipsem, doprovázel zpěvačku Rosemary Clooney a byl členem podobně tradičně orientovaných příležitostných all-stars bandů.
Hamilton je typem hráče, pěstujícím dobře zakonzervovaný, neměnný styl, nelze od něj očekávat žádné překvapení. Jestli se přesto na jeho nejnovějším albu koná, může za to jeho dávný partner a krajan z Providence (Rhode Island), bluesový kytarista Duke Robillard . Ten jej svou výraznou účastí přiměl alespoň chvílemi vybočit z vyjetých kolejí poněkud vlažného projevu a spolu s varhaníkem Genem Ludwigem a bubeníkem Chuckem Riggsem společně evokují vzpomínky na podmanivou barevnou kombinaci z doby před půlstoletím. Pamětníkům připomene pionýrskou úlohu Jimmyho Smithe, a možná ještě víc jiného tehdejšího exponenta Hammondových varhan, Jacka McDuffa. V pohodovém retro-stylu probíhá celé album, obsahující autorsky rozmanitou, zvukově naopak dosti stejnorodou směs skladeb.
Po zahřívací dvanáctce Sonnyho Stitta, Deuces Wild , následuje sebeoslavná Parker`s Pals , kdy ovšem musíme dosadit křestní jméno Leo, nikoli Charlie. Baladu Buddyho Johnsona Save Your Love for Me hrál Jack McDuff už roku 1964 a líp. Intermission Riff napsal Ray Wetzel pro Stana Kentona ve 40. letech, oblíbili si jej pak tenorsaxofonisté (Eddie Lockjaw Davis, Johnny Griffin) a zde vychází jako zbytečně dlouhý monotónní kolovrátek. V baladách (následující Sweet Slumber nebo závěrečné Memories of You ) vynikají přednesové rysy Hamiltonova nástroje, ovšem také nedostatky v ladění, zejména tónu C. V dalším blues, jediném vlastním opusu Something for Red , dává leader nejvíce prostoru kytaristovi. Nejdelší kousek, Wallerův Blue Turning Grey Over You , přiměl saxofonistu k odvazovější hře, čímž ovšem utrpěla intonace v horním rejstříku. Bezpečněji se cítí přece jen v umírněném rautovém projevu.
Ve dvou skladbách mu druhý hlas hraje barytonsaxofonista Doug James , připomínající nejspíš Ronnieho Cubera. To jsou asi jediné kontrastní momenty desky. Scott Hamilton se zřejmě dočká pod střechou Concord Jazz i zaslouženého důchodu. Na Organic Quartet Ondřeje Pivce paradoxně nemá.
Body: 2 z 6
