Jedno z nejosobitějších seskupení polské jazzové scény Marcin Wasilewski Trio (dříve známé jako Simple Acoustic Trio) funguje už od roku 1990. Dnes třiatřicetiletý leader-pianista začal nahrávat s kontrabasistou Sławomirem Kurkiewiczem ještě během studia na Hudebním lyceu v Koszalinu. Krátce po příchodu nového bubeníka Michała Miśkiewicze si trojici kreativních mladíků vyhlídl legendární trumpetista Tomasz Stańko: „V dějinách polského jazzu nenajdete podobné uskupení. Jako hudebníci mě každým dnem udivují a dělají neskutečné pokroky.“ Oboustranně prospěšná spolupráce vyvrcholila trojicí Stańkových (Soul of Things, Suspended Night, Lontano na značce ECM v letech 2001 až 2007) a dvojicí autorských alb (Trio a January). Vzájemná komunikace mezi jednotlivými členy dospěla v průběhu patnácti let do stupně absolutně dokonalé empatie, v níž konkrétní příjemce dokáže interaktivně reagovat na jednotlivé muzikantské podněty. Po vynikajícím koncertě Tria na festivalu Jazz Baltica 2008 jsme rozmlouvali s leaderem Marcinem Wasilewskim.
Hudba mladých pianistů – Leszka Możdżera, Pawła Kaczmarczyka, anebo i vaše – přesahuje v poslední době hranice Polska. Co bylo impulsem k tomu, že jste začal hrát jazz? V prvé řadě mě těší odezva na polskou scénu i za hranicemi naší země. Je příjemné zjišťovat, že hudba mých kolegů – stejně tak i moje – získala za hranicemi Polska určitý kredit.
Pokud mám hovořit o svém vztahu k jazzu, musím říct, že už odmala jsem tuto hudbu vnímal jako přirozenou součást mého světa. Zlomovým byl pro mě rok 1989, a to nejen kvůli pádu komunismu, ale i proto, že jsme byli se Sławkem (Kurkiewiczem ) poprvé na Jazz Jamboree. Pamatuji si, jak nás to tehdy úplně „zabilo“ – nejen hudba, ale energická atmosféra, která tam panovala. Ještě v dobách komunismu přicházeli na festival světoví umělci a celkově tam převládalo ovzduší svobody. V těch časech jsme hrávali zábavnou populární hudbu, i když jsme oba studovali klasiku. Jazz Jamboree nás hluboce zasáhlo a začali jsme poznávat pionýry polského jazzu, tradici. Potom to šlo takřka samo od sebe – potkali jsme Janusze Muniaka v jeho krakovském klubu, Tomasze Stańka, Jana Ptaszyna Wróblewskeho, každý rok jsme jezdili na letní workshopy. Dostali jsme možnost hrát, rozvíjet se. Myslím si, že náš vývoj probíhal celkem přirozeně, protože jazz nás jednoduše vtáhl do svého světa.
Jazz bývá v určitém smyslu považovaný za „vyšší hudební level“ – jak jste v teenagerském věku vnímal tuto hudbu? Na hudebním lyceu, kde jsme studovali klasickou hudbu, hráli všichni Beethovena, Bacha, Chopina. Jazz tam zajímal málokoho. My jsme na škole patřili k prvním, kdo začal dělat jazz naplno. Podporu jsme měli i ze strany rodičů – otcem našeho bubeníka je známý saxofonista Henryk Miśkiewicz, můj otec se věnuje hudbě profesionálně – tento background jsme znali z domova. Ale i tak nám jazz s nesmírným bohatstvím nahrávek a množstvím festivalů připadal jako nové území, které navíc dokáže konkurovat klasice. Samotný poslech této hudby byl fascinující, plný energie a doposud nepoznaných věcí. Doufám, že postupem času toto nadšení nevyprchá.
Nakolik se změnila hudba vašeho tria poté, co jste začali hrát s Tomaszem Stańkem? Navzdory tomu, že jsme tehdy hráli už několik let, se nám ani nesnilo, že budeme hrát s člověkem jako je Stańko. Byli jsme fascinováni jeho volným přístupem k hudebnímu materiálu a způsobem, jakým s ním dokázal pracovat. Stańko nám ukázal „open music“ – otevřenou hudbu stojící na jiných principech, než jaké jsme poznávali na jazzových dílnách. Na pódiu jsme najednou začali komunikovat prostřednictvím abstraktnějších hudebních ploch. Byla to nesmírně silná zkušenost už i proto, že jsme se mohli učit na světových scénách pozorujíc špičkové hudebníky. Tato lekce se týkala komunikace, ale i způsobu přežití hudebníka na současné scéně. To byl důvod našeho rychlého postupu.
Jaký byl recipročně váš vliv na Stańkovu hudbu? Určitě jsme ho nějakým způsobem ovlivnili – myslím, že jsme jeho hudbu posunuli přidáním „straight tempa“, to bylo odlišné od jeho předcházejícího kvarteta s vynikajícím pianistou Bobo Stensonem, kontrabasistou Andersem Jorminem a bubeníkem Tonym Oexlym. Tito starší pánové se pohybovali často „out of rhythm“. I když jejich pojetí rytmické volnosti bylo fascinující, málokdo dokázal tuto hudbu přijímat. Posluchač k tomu potřeboval zkušenost, návyk na volnost a spíš podvědomě přítomnou pulsaci. Tomek měl během těch let své kariéry více různých seskupení. Jeho hudba se vyvíjela podle dobových souvislostí, ovlivňovala ji zralost tvůrců a další okolnosti, které se v ní pochopitelně odrážely. Stańko je skutečně charismatickým leaderem i skladatelem. Rád hraji jeho kompozice, protože nesou svůj charakteristický rukopis. Stejně tak abstraktní rysy jeho trumpetistické hry, jakou jen těžko napodobí jiný trumpetista.
Jako součást Tomasz Stańko Quartetu jste absolvoval několik amerických turné – jaké byly reakce obecenstva? Tomaszova hudba je osobitá a originální – americké publikum na ni reagovalo velmi dobře, protože jeho volnému přístupu jsme dodali
rytmus, součást kořenů jazzu. Publikum bylo samozřejmě jiné, odchované na vystoupeních velikánů, které jsme v Evropě slyšeli jen zřídkakdy. Tento rok v květnu jsme dokončili páté americké turné, tentokrát jen s Triem. Hráli jsme v legendárních klubech, například v newyorském Birdlandu. V listopadu jsme s Triem hráli na akcích, na kterých jsme před lety vystupovali s Tomaszem Stańkem – San Francisco Jazz Festival, Earshot Festival v Seattlu a několik dalších.
V létě jste se představili i v rámci prestižních evropských festivalů… Hráli jsme na festivalech JazzBaltica, MoldeJazz, Nice Jazz Festival, ale i v klubech jako New Morning v Paříži. S Tomaszem Stańkem jsme před rokem hráli i na Bratislavských jazzových dnech – klavírní sólo z koncertu jsem dokonce našel na You Tube pod jménem Marcin „Moby“ Wasilewski (smích – Marcin naráží na svou „holohlavou podobnost“ se zpěvákem Mobym, pozn. aut ).
Marcin Wasilewski Trio se dlouhá léta profiluje bez personálních změn – je pro vás důležité budovat komunikaci v rámci neměnné sestavy? Začínali jsme s jiným bubeníkem, se kterým jsme si z různých důvodů nerozuměli. Na jedné z jazzových dílen jsme se Sławkem poznali Michała (Miśkiewicze ), jehož hra na nás zapůsobila a vznikla mezi námi patřičná „chemie“. Nevím, zda jsme měli od začátku konkrétní cíl, možná jen spolu hrát, a to co nejlépe, jak to bude možné. Byla v tom intuice, že nám to spolu půjde. Dlouholeté partnerství má vliv na intenzitu komunikace. Myslím, že ta doba, po kterou spolu hrajeme, se odráží na zvuku našeho seskupení. Cítím mezi námi interaktivitu – nejen klavír jako sólový nástroj doprovázený rytmickou sekcí, ale trojici rovnocenných hlasů. Určitě by došlo ke zvukovému posunu, pokud bychom někoho vyměnili, ale naštěstí k tomu nemáme nejmenší důvod.
Vaše první alba vyšla na polské značce Not Two, zatímco dvojice posledních u německého vydavatelství ECM. Můžete porovnat vývoj seskupení během posledních let? Dnes se nacházíme v jiném rozpoložení a doufám, že je to v náš prospěch. Při studiovém hraní člověk reaguje jinak než na pódiu. Naše alba jsou přesným zápisem toho, co se mezi námi odehrávalo během dvou tří dní, i když příprava a proces, které nahrávání předcházejí, trvají rok, anebo i déle. Řekl bych, že bylo dobré, když jsme před alby distribuovanými celosvětově fungovali jistou dobu v užší komunitě v rámci domácího trhu. První zkušenost s vydavatelstvím ECM jsme měli v roce 2001, když jsme nahrávali s Tomaszem Stańkem v Oslu. Volnost, kterou nám Stańko tehdy poskytl, bylo slyšet na naší první společné desce Soul of Things . Když porovnám toto album s naším posledním, určitě jsou naše vzájemné reakce citlivější. Je dobré, že každé album je jiné. Považuji to za znak pokroku.
Kromě Stańka jste spolupracovali s Johnem Surmanem, Janem Garbarkem… Díky kontaktu s Manu Katchém, se kterým jsme se Sławkem nahráli dvojici alb – jsme začali hrávat s Janem Garbarkem. Bylo to fantastické, protože Jan je nesmírně osobitý hudebník z první ligy.
Co chystáte do budoucna? Kromě častého koncertování připravuji projekt s trumpetistou Mathiasem Eickem, s nímž jsme nahrávali album Playground Manu Katchého. Ale nepřestali jsme vystupovat ani s Tomaszem, příští rok v květnu vyrazíme na společné turné. I když bychom spolu chtěli hrávat, v poslední době se nám to daří čím dál méně, protože každý z nás má rozběhnuté své vlastní projekty.
