Vídeňský jazzový festival proběhl již po třinácté, se vší noblesou, v památné budově státní opery. Měl jsem to štěstí být na zahajovacím koncertě, slibujícím dva sety: Shirley Horn + Trio a New York Voices . Jak se však ukázalo, pořadí bylo na poslední chvíli změněno a čest zahájit letošní ročník měla čtveřice úžasných zpěváků s doprovodnou rytmikou. Když před pár roky účinkovali v Bratislavě a Praze, měli jako poměrně čerstvou novinku pásmo písní Paula Simona. Z nich ve Vídni zazněla pouze Cecilia a důraz byl kladen na dvě další programové oblasti: brazilské bossa novy (snad připravované CD?) a zatím poslední album Sing! Sing! Sing! , prodávané už nějaký čas i u nás. Zaznělo i několik parádních jazzových čísel z dřívější produkce (Cotton Tail, Caravan ). Úvod koncertu byl strhující: další z nových verzí nestárnoucí a neselhávající titulní skladby Sing! Sing! Sing! s odkazem na Gena Krupu. Po bicím sóle a nástupu zbytku rytmiky se objevili i majitelé těch krásných hlasů a šlo to jako na drátkách. Ze swingového alba dali i málo známou písničku Duka Ellingtona Bli Blip , připomněli známého showmana Louise Jordana titulem Ain't Nobody Here But Us Chickens , zazněla Save Your Love For Me , aby připomněla 40 let starou spolupráci Nancy Wilson s kvintetem bratří Adderleyů a pak přišly dvě písně cappella. V jedné se zpívalo cosi o pikniku, pak opět swingová I'll Be Seeing You . Zde snad bylo možno pozorovat nepatrný rozdíl, dělící New York Voices od intonačně neomylných Take 6, kdy dámy neměly bez klavírního doprovodu takovou jistotu a mírně klesaly s laděním. V tomto ohledu je jejich partneři zřetelně převyšovali. Jak Darmon Meader , střídající jako obvykle tenorsaxofon, tak Peter Eldridge byli ve famózních nedoprovázených chorusech pevní jako skála. Nejednalo se však o vyslovené úlety, spíš milé pihy na kráse. Nemám, co bych tomuto vystoupení vytkl, snad jedinou chybou byl neblahý zvyk oznamovat doznělé či následující číslo ještě do potlesku, aniž zvukař vypnul dozvuk – takovému huhňání nebylo téměř rozumět, a proto ani nemohu vyjmenovat doprovodné bělošské trio. Pokud se krylo s deskou, od jejíhož uvedení na trh však uplynuly už tři roky, mohli to být pánové Andy Ezrin, Paul Nowinski a Ben Wittman či Marcello Pellitteri u bicích. Spíš ale přijela alespoň zčásti či úplně jiná sestava.
Po více než půlhodinové přestávce přišlo smíšené trio (u bicích seděl černý Steve Williams ) a zahrálo instrumentální otvírák, Autumn Leaves . Potvrdilo se tedy, že Shirley Horn nebude hrát na klavír. Po amputaci jedné nohy už není schopna pracovat s pedály nástroje. Její náhradník (podle obsazení nejnovější desky May the Music Never End to mohl, ale nemusel být George Mesterhazy – opět jen dohady, rozumět zase nebylo) hrál asi tak patnáckrát víc not než mívala ve zvyku sama zpěvačka, prvotřídní minimalistka. Přišlo mi to tedy jako mlácení prázdné slámy. Stejně tak chorus kontrabasisty (Ed Howard???). Pak jsem ale pochopil, že to byla pro ty hochy hlavní příležitost se ukázat. Dále už hlavně citlivě doprovázeli starou dámu, kterou po jejich exhibici přivezl velmi důstojně vyhlížející děda tmavé pleti. Postavil vozík doprostřed pódia před trio a stejně elegantně pomalu odkráčel. Hrálo se před spuštěnou železnou i textilní oponou, na místě orchestřiště. Byly to především písně o lásce a také Shirley Horn připomněla vedle zmíněné letošní čerstvé novinky (Take Love Easy, Yesterday ) svá dřívější alba – má jich na značce Verve už plný tucet! Zpívala A Time For Love, In the Dark, More Than You Know, Here 's To Life a ještě méně obehraná témata, která jsem vůbec neznal. Nikam nepospíchala, v některých baladách zatahovala tak, až jsem byl přesvědčen, že tu frázi nestihne před změnou harmonie. Stíhala, ale s tak ledabylou elegancí, až to bralo dech. Bylo to jako hra kočky s myší. Při sledování jejích omezených, nenápadných pohybů (během hodiny a čtvrt to bylo odhalení levého ramene a sundání levé, černé rukavice) jsem si představoval i její charakteristickou úspornou a přitom úžasně účinnou hru na klavír, kterou tak dobře známe z jejích dřívějších desek.
Jen v několika krátkých chvílích mezi skladbami se chovala naráz mnohem nenuceněji, až se vtírala myšlenka, že před svým setem něco požila. V její smutné situaci bych se ani nedivil. Při zpěvu však předváděla dokonalou kontrolu, zejména to její neskutečné ovládání času! Když si uvědomíme, že její vrcholná kariéra trvá už přes 40 let, byť zpočátku pod ochrannými křídly Milese Davise a Quincyho Jonese, není se čemu divit. Nakonec potvrzením její kromobyčejné pozice mezi zpěvačkami je i účast Milese v titulní písni jejího nezapomenutelného alba You Won't Forget Me (1990). Kdy naposledy byl vlastně Davis pouhým sidemanem? Právě tahle deska znamenala pro Shirley nominaci na Grammy; cenu nakonec získali Take 6 za své nepřekonatelné vánoční album.
Zmínkou o nich se dostávám šikovně k pokračování JazzFestu Wien. 2. července patřila vídeňská Staatsoper dalším dvěma souborům: Take 6 a Marcus Miller Group . Třetího čekal návštěvníky brazilský večer: Joao Gilberto , po Jobimovi zbývající žijící zakladatel bossa novy, a kytarový virtuóz Alegre Correa . A v pátek 4. 7., v den pro kolébku jazzu velmi významný, se předvedl ve třech rolích Chick Corea: Solo, Trio, Elektric Band . Zajímá-li vás ještě vstupné, je v rozmezí 28 až 50 Euro. Kde jsou ty časy, kdy předloni na tomtéž festivalu bylo možno jít na Take 6 a Manhattan Transfer za 100 šilinků (tj. pod 300 Kč), byť jen na stání. To už se letos nekonalo, ani studentské či jiné slevy.
Čtyři hlavní koncerty v Opeře však nejsou ani zdaleka všechno. Celý program začal už 25. června (Mercedes Sosa, world music z Argentiny ), po tři večery hrál v klubu Porgy & Bess (Riemergasse 11) „svým Vídeňákům“ Vienna Art Orchestra , z dalších červnových večerů uvedu ještě Johnny Winter Band nebo Mari Boine Group . V červenci pak pokračovali na nádvoří radnice Dr. John , Miriam Makeba a závěr zařídil domácí světoobčan Joe Zawinul .
