Do Čech přijela zjara roku 2004 koncertovat vynikající skotská kapela Shooglenifty, vrcholný článek moderního kosmopolitně zabarveného kvasu edinburghského klubového prostředí.
S koncem keltského boomu se totiž karta obrátila. Zatímco obecně populárnější irskou scénu dnes charakterizuje spíš příklon k akustickému, tradici upřednostňujícímu pojetí, skotský Edinburgh se přeměnil v baštu nenasytných průzkumníků a novátorů hovořících jazykem 21. století. To, co byste před pár lety ani nedomyslili, stává se nyní v edinburghských klubech každodenní skutečností. Budete-li dnes pátrat na keltské hudební scéně po moderním, neotřelém uchopení tradice, originálních fúzích a odvaze jít hlavou proti zdi, vydejte se do Edinburghu za kapelami Salsa Celtica, Malinky, Peatbog Faeries nebo se vyloďte na ostrově Sky a navštivte technofolkaře Martyna Bennetta. A také si rozhodně nenechte ujít Shooglenifty, pověstné svými energickými koncerty, na nichž prezentují své „zvláštní orgasmické miazma“.
Divoká hypnofunkadelie
Ke spojení keltské tradice s tanečními beaty a exotickými příměsi poprvé došlo ve skupině Mouth Music vedené Skotem Martinem Swanem. K dokonalosti a mezinárodnímu ohlasu ji však dovedl až mezinárodní projekt Afro Celt Sound System, sázející na dravé techno a přítomnost afrických muzikantů. V obou případech u toho byli i někteří členové Shooglenifty. Většina z nich prošla edinburghským kvintetem Swamptrash, patronem zabijáckých groovů na podloží Cpt. Beefhearta, přezdívaným psychobluegrass.
Kytarista Malcolm Crosbie vyrůstal na Budgie a Pink Floyd a snil o hudbě, které sám říkal „acid croft grooves“. Uznávaný bubeník James Mackintosh sešel do Ediburghu z Highlands, ráje skotské tradiční hudby a coby neustále experimentujícího hráče ho do studia často zvali jak Martin Swan, tak Capercaillie a velkého sóla se mu dostalo i ve suitě Phila Cunnighama Highlands and Islands . Kariéra mandolínisty a banjisty Iaina M. MacLeoda sice započala u respektovaných edinburghských tradicionalistů House Band a pokračovala členstvím u irských Bothy Band, ale on prý neustále mluvil i o drum'n'bass a svou mandolínu předělal na zvukově nedostižný nástroj. O deset let starší folkový veterán Garry Finlayson z Orkneyských ostrovů ho nicméně překonal: vlastnoručně vyrobené elektrobanjo zvané banjax dodává Shooglenifty nezaměnitelný futuristický výraz. Rozčepýřený divoký houslista Angus R. Grant pochází z vážené hudební rodiny, ovšem se vstupem do Swamptrash jeho tradiční houslení nabylo pořádné dávky bláznivosti. Vedle banja má velký podíl na tom, jak Shooglenifty znějí, basista Conrad Ivitsky : „Nevím, jak to nazvat, prostě hrajeme hypnofolkadelii“.
V této sestavě natočili tři alba. Na novince The Arms Dealer's Daughter ale Ivitského s MacLeodem už nenajdete. „Šlo o naprosto přirozené rozhodnutí. Oba potřebovali odejít a věnovat se svým věcem, hlavně Conrad, který navíc chtěl trávit víc času s rodinou. Příchod Luke Plumba s Queenem Macarthurem nám navíc dodal potřebnou šťavnatou energii a zpřístupnil spoustu cest o nichž jsme dosud měli pocit, že jsou pro nás neprůchozí, “ vysvětloval překvapivé přeskupení Shooglenifty Garry Finlayson.
Hudba pro bláznivé lidi a britského premiéra
Nová muzikantská generace s medovou vlezlostí Enyi nechce mít nic společného a dělá všechno proto, aby se od ní distancovala: mnozí návratem k přírodnímu zvuku akustických nástrojů, jiní otevřenějším hledím. Sice zakořenění v hudbě svých předků, přesto toužící po konfrontaci s moderní dobou a především jinými kulturami a žánry. Shooglenifty nelze považovat za bájné blanické rytíře zachraňující lidstvo, nicméně v Edinburghu začali vířit prach jako jedni z prvních. Jejich první dvě alba – Venus In Tweeds a A Whisky Kiss – se stala nejen prodejní pýchou čistě skotské značky Greentrax, ale i ukazovatelem směru. Došli na nich daleko za hranice obvyklého tradicionalismu: děsili urputnou, nekompromisní souhrou elektrických kytar, mandolín a banja, sázeli na samply a nejrůznější výdobytky studiové technologie, bavilo je odchytávat zvuky nádražních čekáren i arabských mešit, nebránili se jazzu ani cizokrajným příměsím a jen máloco, čím by dokázali překvapit sami sebe a své posluchače, jim zůstalo svaté. Díky nezřízenému odlehčujícímu humoru a koncertnímu roztančenému nasazení se brzy stali miláčky mnoha festivalů. Když je na WOMADU spatřil britský premiér Tony Blair, nadšeně prý vykřikl: „Tohle je pane hudba !“ Shooglenifty kontrovali po svém: „Hrozně rádi hrajeme pro bláznivé lidi.“
Chaplinovští solitéři s toulavými geny
Shooglenifty straní spíš instrumentálnímu pojetí, když se ale občas přece jenom odhodlají zazpívat, dostane se vám na třetím albu Solars Shears hororového hlasu zkresleného přes telefonní sluchátko. Prosluli i nevšedními, dle jejich vyjádření impresionistickými, názvy skladeb, údajně věrných zvukových deníků historie Shooglenifty na cestách. Když ale mají odpovědět na otázku, co například znamená Solar Shears, vypadne z nich lakonické: „To fakt netušíme, asi jsme zase vypili hodně whisky.“
Vztáhnout to lze i na samotné nahrávání. Se stejně ujetým producentem Jimem Sutherlandem se na Solar Shears pustili občas až na půdu třeštivé kakafonie, kdy se ve skladbě Igor's proměnili v jakýsi druh maďarsko-skotských techno dervišů. Zkrátka jde o chaplinovské zvukové solitéry viklající zatuhlým keltským mainstreamem, co to jde.
Zatím nejvíc se tento skotský čertovský spolek rozparádil na nedávno vydaném albu The Arms Dealer's Daughter ; snad i proto, že si ho poprvé produkoval sám. Svou roli v tom sehrála i čerstvá krev a nové třecí plochy: australský multiinstrumentalista Luke Plumb pocházející z Tasmánie horuje pro přírodnější zvuky, basista Quee Macarthur pro bigbít. Ale protože se deska nahrávala v podkroví bytu bubeníka Mackintoshe, toužícího pro „vroucí, přirozeně rezonující akustice“, prostoru se tentokrát dostalo neelektrifikovaným nástrojům. To by ovšem nebyli Shooglenifty, kdyby i sem nepropašovali spoustu nasamplovaných špílců – hlasy neznámých zpěvaček, indické bubínky tabla, dechové sekce, milované protékání vody, šumění moře, horskou bouři, schratching a samozřejmě odsejpající techno.
Stalo se tak na samotě nedaleko Edinburghu, v místní obecní hale s výhledem na moře, kterou často používá i harfistka Savourna Stevenson nebo Martin Swan. „Magičnost té dřevěné místnosti nás přivedla na myšlenku zkusit poprvé natáčet společně. Na ohništi praskal oheň, hudba cirkulovala vzduchem a na nás přicházely podivné nápady, až jsme měli místy strach, že se jich nezbavíme,“ vzpomíná Plumb.
Zůstávají nadále skotskou kapelou stavějíce nade vše zděděnou melodičnost, stále víc však přístupnou vlivům z dalekých cest a muzicírování s Indonésany, Číňany, Kubánci i indiánskými bubeníky z deštného pralesa. Garryho banjo pak místy zní jako západoafrická kora, Angus se s houslemi pouští do pronásledování kubánských rytmů, ozve se tu trip-hop i jungle, latinsko-americká dechová sekce s hostujícími Tobby Shippeym a Fraserem Fifieldem ze skupiny Salsa Celtica a rovněž dudácká sóla Michalea McGoldricka. A na obal umístili Shooglenifty obrázek gruzínského malíře s romskou dívkou. Z prostého důvodu: „Její erotičnost a divokost nám přišla blízká a zároveň nám připomíná toulavou část našich genů.“
O edinburghské klubové scéně se v posledních letech hodně mluví. Jde skutečně o tak báječné místo k přežívání?
Angus R. Grant: Určitě! Edinburgh je malé město, lidé se tam navzájem znají. Folkaři znají jazzmany, rockery, setkávají se s muzikanty z klasické hudby a všichni dohromady chodí do hospod spolu hrát. A tam je jim úplně jedno, jaký styl a žánr, či jestli se k tomu přimotá nějaký cizinec. Nemají žádné zábrany, natož předsudky. Většina z nás rovněž vyznává internacionalismus. Jsme hrdí na svou skotskou identitu, ale sukně kvůli tomu nosit nebudeme. Rádi přijímáme cizí vlivy, mícháme je s naší hudbou a oslavujeme tak život. V tom spočívá kouzlo edinburghských klubů.
A určitě v humoru! Jistě. Ten je velmi důležitý. Je dobré mít pořád na mysli, že v tradiční hudbě šlo vždycky o tanec. Ovšem po řadu let ji spousta lidí přivedla do stavu, kdy posluchači dřepěli na koncertech a pouze poslouchali. Teď se ale vše opět vrací k původnímu stavu a na koncertech se zase tančí. Ono to má svou logiku, vždyť ty písničky jsou taneční. Celé je to pak pravdivější.
Další věc, která s vámi i s Edinburghem souvisí, je příklon k elektronice. Docela dobře si s ní rozumíte. Co na to říkají tradicionalisté? Nestaráme se o to. Ale myslím, že nás berou. Ještě před deseti lety by nás hnali. Na spoustu z nás volali: „Hrajte ty písničky, jak se má!“ Teď jim konečně došlo, že tradice by bez vývoje zemřela. A mimochodem, kdy se vlastně tradiční hudba zrodila? V úterý v pět ráno?
Zvuk vaší kapely tvoří elektrické kytary, banjo, banjax, housle a různé samply. Víte, že někdy zní přímo strašidelně? To je záměr? Víte, pro muzikanta je těžké mluvit o své hudbě. Někde jsem slyšel, že hovořit o hudbě je jako tančit o architektuře. Je v ní tolik abstrakce, kterou slovy nevyjádříš, i kdybys chtěl.
Vaše nové album se přiklání k akustickým nástrojům a prý jste je nahrávali u krbu za praskotu ohně. Copak že to? No… peníze. Dneska velká studia s počítači nejsou rozhodně zadarmo. A tak jsme se rozhodli udělat si to sami. Já naše předposlední album Solar Shears nemám moc v lásce. Myslím, že je přeprodukované, moc studiové. Chtěli jsme to zjednodušit. Hudba sama o sobě má svou sílu a nepotřebuje žádné náročné produkce. Také jsme tentokrát moc neplánovali a udělali to tak, jak jsme cítili. Na The Arms Dealers Daughter sice oproti minulosti najdete jen pár samplů, brát to ovšem jako návrat k akustice nelze.
Poprvé s vámi nepracoval producent Jim Sutherland. Proč? Jim je génius a neuvěřitelný člověk, ale upřímně řečeno: vedle toho, že jsme cítili, že to zvládneme sami, v tom hrály velkou roli peníze. Jinak dělat s Jimem bylo vždycky ohromné, ale je nutné se dál vyvíjet, nezůstávat na místě. Ať už jako skupina či jednotlivci. Zařazujeme do své hudby spoustu vlivů ze severní Afriky, Ameriky, z východní Evropy. Hodně toho také posloucháme a necháváme to na sebe působit. V tomhle jsme se s Jimem tak trochu vyčerpali.
A co keltská hudba? Existuje pro vás vůbec něco takového? Keltská hudba? Obyčejná marketingová škatulka. Věřte mi. A to nás moc nebere.
Při pohledu na Enyu se s tím ale dají vydělat solidní peníze. Však ono to už brzy pomine. A na ty odpadky se zapomene.
Ale každý by rád vydělával peníze. Samozřejmě! Je to ale věc úrovně a nepřekročení hranice. A kdybych chtěl vydělávat, stanu se radši právníkem. Nám to takhle vyhovuje.
Napadá mě, co říkáte teorii o černých Keltech a propojování skotské tradiční hudby s africkou. Zas tak bláznivý nápad to přece není. Všichni dobří muzikanti stále něco nového zkouší. A buď to vyjde, nebo z toho vznikne hrůza. My se to skotské nesnažíme zdůrazňovat a díváme se na věci mezinárodně. Nikdo nám nic nenařizuje. Ale přestat se o něco pokoušet, to by znamenalo konec vývoje, to snad chápete.
Takže budoucnost Shooglenifty se rýsuje jako jedno velké kontaktní cestování? Hovořil jsem s lidmi z British Council, a ti také chápou, že je velmi důležité ukázat lidem z jiných kultur, že jsme v podstatě všichni stejní. Nechceme jenom někam přijet, odehrát koncert a mazat pryč. Chceme si zahrát s Iránci, Súdánci či Afgánci a dokázat jim, jak málo se od sebe lišíme. Hudební spolupráci považuji za cestu vpřed. Za skvělý způsob, jak smazat rozdíly, které vlastně ani neexistují. A nic nám v tom nebrání. Jsme muzikanti a ne nějací úzkoprsí politici.
To zní hezky. Ale myslíte, že to bude z uměleckého hlediska vždycky fungovat? Uvidíme. Nechceme přece měnit svět.
