Wayne Shorter Quartet jsme mohli v Praze slyšet před třemi lety a celkově bez personální změny působí osm let. Navzdory tomu, že jde o nejžádanější stálou formaci jazzové scény, na svém kontě má jenom dvě oficiálně šířená CD (Footprints Live!, Beyond the Sound Barrier). Rozdíl mezi poptávkou a nabídkou dobře dokumentuje nekomerčnost uvažování. Připomněl to i koncert v Rudolfinu (27. 5.).
Navzdory tomu, že jde o seskupení personálně dobře známé (Wayne Shorter – tenorsaxofon a sopránsaxofon, Danilo Pérez – klavír, John Patitucci – kontrabas, Brian Blade – bicí), vystoupení působí jako nová událost: jeho hudba se mění, vnitřně vyvíjí. Spolu s hudební přitažlivostí je kvarteto stimulující též v myšlenkové rovině. Provokuje k úvahám o stavu a směrování jazzu. Nabízí přesvědčivou alternativu k možnostem improvizace na principu řetězce chorusů a prezentuje též zrušení dělby sólista-doprovod směrem ke koherentní kolektivní improvizaci – kompozici.
Každý nástroj je zde zrovnoprávněný a „upgradovaný“ do pozice ústředního sólisty (což neubírá dominanci Shorterova leaderství), přičemž základní metodou je kolektivní improvizace kombinovaná se štafetovým předáváním sólových vstupů různé (většinou fragmentární) délky. Dalším principem je redefinování vazby fixované a ad libitum hudby, ve prospěch dojmu instantní kompozice, nabízející ne vždy pravdivý dojem hudby vznikající v daném okamžiku. Jestli se mluví o globálním konceptu a spojování různých žánrů, kultur a kontinentů, je skupina modelem absorpce těch nejrůznějších vlivů do velice kompaktního projevu.
„Oficiální“ část koncertu tvořil souvislý hudební tok – suita s těžko definovatelnými částmi; celý tento více než hodinový blok je Shorterem označovaný jako Zero Gravity (rámcový název naznačující ideu – pocit z produkce). Kromě úvodní rozsáhlé hudební plochy do ní byla též krátce včleněná (a často záhy opuštěná) Shorterova témata posledních roků (Aung San Suu Kyi , She Moves Through The Fair , Over Shadow Hill Way , Prometheus Unbound ).
Obecenstvo nemělo šanci repertoárové posuny identifikovat (pokusy o potlesk zaznívaly na nepravých místech), už i pro změny vůči předcházejícím nahrávkám a nečekanost jejich objevení. Je zajímavé, že Shorter, jeden z největších hudebních skladatelů jazzové historie (autor dekádami ověřených základních monumentů pro kvinteto Milese Davise, elektrického Davise, Weather Report, formace s Hancockem, vlastní skupiny apod.), redefinoval svou kompoziční metodu.
Nová témata rozdá v notách starostlivě zaznamenané (například piano a kontrabasová linie podrobně vypsané „klasickým“ způsobem a veskrze odmítá jazzový stereotyp akordických značek), pak vyzve hudebníky, aby je přetvořili ke svému obrazu a dá jim k tomu instrukce v mimohudební terminologii (například: přilej víc vody do těch akordů); jindy je základem „skladby“ jenom rytmická formule, s dohodnutým sledem intervalů. Odmítá zkoušení, tvořivý proces vzniká přímo na pódiu. Tento koncept v jeho různorodých proměnách lze vysledovat už od dob Weather Report a genezi vývoje naznačily i starší tituly: skladby, které posloužily jako přídavky: Adventures Aboard the Golden Mean a Joy Ryder vyšly již na desce Joy Ryder v roce 1986 a první ze jmenovaných hudebníci začali pískanou formulí, kterou publikum pohotově opakovalo.
Na závěr „důležité upozornění“. Snahy o překonání a nahrazení principů chorusové improvizace nejsou novinkou (nová je míra empatie a sehranosti) a trvají tak dlouho, jako Shorterovo profesionální působení v jazzu (víc než půl století). Povrchní převzetí Shorterových principů může nahradit „umělecké řemeslo“ tradiční improvizace hudební banalitou. Takže výzva domácím hudebníkům hojně přítomným v hledišti: nenastal konec jazzové tradice, tvořivý hudebník ji jen musí umět rozvíjet způsobem vyhovujícím jeho cítění.
