Pokud přijmeme fakt, že se v Evropě zrodila „nová generace klezmeru“, Shtetl Superstar patří k jejím vůdcům. A superstars si nespojujme s protivnou globální karaoke soutěží, ani s reklamním trikem: oba leadeři, trumpetista, skladatel a producent Lemez Lovas a Yuriy Gurzhy z Ukrajiny skutečně patří mezi „superstar“ současné evropské židovské hudební scény.
Židovskou hudbu, tedy nejen klezmer, nepovažují za posvátnou relikvii, nýbrž za východisko k nalezení své židovské identity a možností ironické konfrontace s dneškem. „Bavte se, tančete a nezapomeňte mávat hořícími pasy,“ vzkazují po svém Shtetl Superstars .
Ústředním tématem jejich druhého, k vydání teprve připraveného alba A Day In The Life je totiž satirická reakce na evropskou obsesi z přistěhovalců: fiktivní příběh chudého obyvatele pomyslného východoevropského štetlu, snícího o bohatství uprostřed Evropské unie a o tom, jak mu tady jeho špatný akcent a původ nikdo nepromine. Humornou nadsázku alba zdůrazňuje také hravý obal od ruské výtvarnice Ariadne Arendtové, s nímž Shtetl Superstars evokují setkání Sgt. Peppera a Šumaře na střeše.
Když Lovas s Gurzhym vydali před pěti lety kompilační desku Funky Jewish Sounds From Around The World , představovala zároveň důležitou zprávu: americký klezmer revival zosobňovaný The Klezmatics už dávno nelze považovat za nejčerstvější žílu židovské hudby. Ta se má čile k světu také ve východních zemích, kde ji totálně zničil holocaust.
Lovasovi s Gurzhym nicméně neleželo na srdci pouze tohle, daleko důležitější jim přišlo upozornit na moderní podobu židovské hudby. Skupiny Amsterdam Klezmer Band, Balkan Beat Box, Boom Pam, Poza, Oi Va Voi, DJ a rapper So-Called, houslistka Sophie Solomon, Daniel Kahn nebo akordeonista Geoff Berner po klezmersku netrylkují, daleko víc od nich můžeme slyšet příklon k romské hudbě z Balkánu, rocku, elektrobeatům, hip-hopu, punku, ska, reggae a latině.
STARÝ KLEZMER NUDIL
„S tradicí klezmeru je to obtížné, protože ta hudba byla mnoho let skoro mrtvá. To není jako zpívat něco od Buddy Hollyho, když od něho znáte spoustu nahrávek, biografií a filmů. Většina východoevropských muzikantů zemřela během holocaustu a nic po nich nezůstalo. Pro Židy je ale odjakživa obvyklé, že přejímají hudební vlivy společnosti, v níž žijí. Hrajeme staré svatební písničky, ale moderním způsobem. Nejsme žádní vesničané z 19. století. Když jsem byl mladý, také jsem se na Bar micva a v synagoze nudil a starý klezmer mě vůbec nevzrušoval. Dnes cítím, že naši hudbu mladí lidé berou za svou,“ vysvětluje Lovas, současně řídící svůj další, popularitu a uznání nabírající projekt Yiddish Twist Orchestra : vzpomínku na zapomenutého anglického hrdinu 50. let Willyho Bergmana , hrajícího s orchestrem v bohémské čtvrti Soho deliriem stižený mix jidiš písní, calypsa, jazzu a rock‘n‘rollu, zjednodušeně „der shvitz“. V Londýně s ním rozpoutal doslova taneční šílenství, kterému se za čas ve Spojených státech neřeklo jinak než twist.
Lemez Lovas do početného Yiddish Twist Orchestra pozval samé excelentní hráče: Bena Mandelsona, Dava Bitelliho, Steva Chadwicka, Robina Harrise nebo zpěváka Natty Bo ze skupiny Ska Cubano. „Skládáme hold géniovi, paranoikovi, beatnikovi a ztracenému hrdinovi sex‘n‘drugs britské hudební revoluce,“ hlásají Yiddish Twist Orchestra a chvílemi to všechno vypadá na pořádnou cimrmanovštinu. „Skutečně Bergman žil, není to jen pouze vaše humorná fabulace?,“ zeptal jsem se Lovase. „Opravdu se jedná o reálnou postavu, ale natolik podivnou a šílenou, že tomu nechce nikdo věřit. Byl to naprostý blázen.“
Pod Shtetl Superstar si pak představte radostný, tanečně neudržitelný, v rytmech ska a reggae rozhoupaný klezmerpop s dechovou sekcí, surfujícími kytarami a decentním vkladem elektro hip-hopu vyšperkovaný na koncertech absurdní blyštivou estrádou – pozlátko, o němž sní chudí Východoevropané u televizních obrazovek.
Zpěvačka Maiya James (Lovasova sestra) má v hlase pořádnou porci soulu a zpívá nebo rapuje celá kapela: Lovas a Gurzhy u kytary, izraelský saxofonista a klávesista Yaniv Fridel , kytarista a dubový programátor Andrea Terrano z italského přístavu Terst i anglická rytmika: punkový basák a tubista Paul Tkachenko s bubeníkem Roy Pfefferem .
Album A Day In The Life se natáčelo v Londýně a Berlíně a zúčastnili se ho vzácní hosté: Ben Mandelson (Les Triaboliques, 3 Mustaphas 3 a producent alb The Klezmatics, Värttinä a Čechomoru), multiinstrumentalista Uri Kinrot (Boom Pam, Balkan Beat Box) nebo ukrajinský židovský zpěvák a akordeonista Alec Kopyt , známý z Amsterdam Klezmer Bandu. Více již v rozhovoru s Lemezem Lovasem:
Podle vás není oživování východoevropské židovské hudby jednoduché, protože byla dlouhá léta mrtvá a ze starých hudebníků málokdo přežil holocaust. Není to ale také výhoda? Při její modernizaci máte přece volný prostor. To je složitá otázka. Záleží na tom, co si představit pod pojmem oživovat. Já jsem nikdy neviděl mrtvolu, která by potřebovala oživující polibek. Hudba přece byla vždycky živá, jenom nebyla chvílemi jako poustevník k nalezení. Můj přístup k židovské hudbě vždycky spočíval ve dvou věcech: naučit se o ní vše co je možné a vzít přitom v potaz jazyk a kulturu, které ji obklopují, což je pro mne velmi důležité. A tohle všechno použít k vyjádření vlastních pocitů společně s hudbou, na níž jsem vyrůstal – soul, jazz, rock, klasika, taneční elektronika. Ačkoliv starou židovskou hudbu enormně respektuji, nikdy by se nemohla stát součástí mého „make-upu“, takže ze mne asi nikdy nebude nějaký autentický klezmerin. Nezamýšlím vědomě skládat moderní židovskou hudbu, ale když jsme s Oi-Va-Voi natáčeli album Laughter Through Tears, tak z toho něco takového vzešlo. Pro mne jsou na albu nejcennější samotné písničky, podstata a význam jejich slov. Vždyť hodnota židovské kultury vždycky stála víc na textech než na melodiích. Hudba doprovázela slova. A potěšilo mě, že se nám to s Oi-Va-Voi podařilo zdůraznit. Považovali jsme se za songwritery a tím, že jsme shodou okolností Židé, nám z toho vyšla židovsky laděná hudba.
Vaše první album Funky Jewish Sounds From Around The World lze brát za manifest moderní židovské hudby. Nestalo se vám, že by se proti němu ozvali puritáni? Že hip- hop, ska, cumbia a elektronika do klezmeru a yiddish songs nepatří? Naopak, myslím, že deska vyšla v pravý čas! Kolem nás existuje hodně klezmeru a židovské hudby, mnoho nových čerstvých skupin hrajících tradiční styly moderně a napadlo mě, že ještě nikdo předtím nezkusil ukázat tuhle scénu jako celek. Revival židovské hudby existuje už třicet let, což znamená, že je dost zralý na to, aby se stal přirozenou součástí hudební scény. To pro mě představuje velký úspěch. Mladé kapely nemusí cestovat po východní Evropě, s potížemi hledat své židovské kořeny a vyhraňovat se vůči puritánům, protože jsem to za ně udělal s tím albem já, to když jsem ukázal, jak silná je dnes moderní židovská hudba. Zároveň schopná sloučit své DNA s jinými vlivy do skvěle znějícího hudebního hybridu. Takže ano, album se dá brát za manifest židovských skupin hrajících městskou hudbu, které se nesnaží obnovovat staré tradice a vracet k archaickým způsobům hraní. Čerpají z dědictví, ale promlouvají aktuálním jazykem, kterému může každý rozumět. Pro mne je důležité, aby se tradiční hudba otevřela jiným podnětům a kulturám. Žádná kultura nemůže existovat ve vakuu, a ani židovská hudba nikdy nežila v izolaci. Vždyť klezmeři v 19. století přece také přejímali vlivy z Turecka, Ruska, tanga, Romů nebo valčíků. Pro dnešní židovské hudebníky to je hip-hop, rock, reggae, ska nebo elektronika. Vlivy se mohou lišit, ale proces jejich mísení zůstává pořád stejný.
V židovské hudbě dlouhá léta vládl klezmer revival newyorských The Klezmatics. Nevytvářejí dnes evropské skupiny přirozený protipól Američanům a jejich verzi klezmeru? Máte pravdu. Revival ve Spojených státech představuje až příliš americký pohled na evropskou židovskou hudbu. Oni byli skutečně první, kteří se o to pokusili a opravdu se jim to povedlo, za což bychom jim měli být vděční. Ale nezapomínejme, že evropské hudební zkušenosti jsou velmi odlišné, a proto bychom neměli pouze kopírovat americký sound. Je nutné pracovat s hudbou, kterou máme v Evropě před nosem a z ní vycházet. Někteří Američané mají sklony židovskou hudbu zbavovat syrovosti a jednoduchosti a mně se to někdy líbí, ale stejně za daleko lepší považuji například skupinu Pozu se zpěvákem Alecem Kopytem. Nic složitého, prostě jen skvělé písničky s klarinetem a hlasem jako skelný papír.
Shtetl Superstars je vlastně dost provokativní název, když vezmeme v úvahu, že žijeme v éře komerčních karaoke soutěží. Provokovat – to máme rádi! Vyprovokovat lidi, aby víc přemýšleli o židovské hudbě, to je náš cíl. A byl to Yuriy, kdo s tím názvem přišel. Pro mne představuje komentář k tomu, jak si někdo romantizuje starý život ve štetlech. Všude vidí jen Šumaře na střeše.
Deset skladeb na albu A Day In The Life vypráví určitý ironický příběh a vypadá to, že ne dost lichotivý ke vztahu Evropy k přistěhovalcům. Nebo je to jinak? Ano, album je opravdu satira na evropský strach z přistěhovalců. A naši politici z něho vycházejí jako idioti píšící scénáře plného nočních můr. Tvrdí nám, že přistěhovalci zneužívají zákony a naše ženy. Ve druhé úrovni ale album vypráví docela jednoduchý příběh o snu východoevropského přistěhovalce pracovat a žít v Evropě. Zpíváme o jeho obavách, zmatcích a předsudcích, s nimiž se na své cestě setkal. Naštěstí má ale smysl pro humor, takže ty písničky jsou dost veselé.
K natáčení alba jste pozvali vynikající hudebníky (Ben Mandelson, Uri Kinrot, Alec Kopyt). Bylo těžké je přemluvit? Původně jsme Shtetl Superstars vnímali jako rodinný projekt, společnost muzikantů sdílejících podobné názory na židovskou hudbu. A naši přátelé, kteří se k nám přidali během natáčení alba jsou ze stejně „rodinně“ naladěných skupin. Velmi si vážíme toho, že nám pomohli posunout hranice vnímání židovské hudby o velký kus dál.
U své bývalé skupiny Oi Va Voi jste pracoval s elektronikou. Teď jste od ní dost upustil. Co vás k tomu vedlo? Oi Va Voi jsou daleko víc zakořenění v popmusic. V tom je mezi námi největší rozdíl. Používají také elektroniku, ale jádro skupiny zůstává akustické, což je myslím důvod jejich úspěchu. Elektronika pro Oi Va Voi nebyla nikdy stěžejní, dotvářela pouze celkový zvuk. Se Shtetl Superstars jsme při natáčení alba postupovali podobně. Natočili jsme písničky a ve finále do nich jemně namíchali elektroniku. A protože máme rádi retro zvuk, použili jsme například syntezátor Casiotone.
Váš další projekt Yiddish Twist Orchestra je vzpomínka na Willyho Bergmana a „der shvitz“. Jak jste na něho přišel? Willy Bergman je obrovský projekt. Vracíme se k prvnímu londýnskému etno rock‘n‘rollovému zvuku z počátku 60. let. Není to jednoduchá záležitost. Ten chlap připomíná Zelinga z filmu Woodyho Allena. Bergman si totiž neustále měnil jména, žádné nikdy nepoužil dvakrát, protože byl totálním paranoikem a měl hrůzu z toho, že ho někdo pozná. Nestál o to, aby jeho hudbu hrál někdo jiný. Naprostý underground. Těsně před smrtí spálil všechny své nahrávky, takže předěl mezi fakty a fikcí dnes rozliší málokdo. Nikdy jsem se s ním nesetkal, jenom Ben Mandelson se kdysi ocitl v zákulisí jeho vystoupení. Bergman byl nepochybně prvním muzikantem, o němž víme, že v 50. a 60. letech představil world music fúzi. Spolupracoval s hudebníky z Karibiku, s jazzmany, anglickými folkaři a extrémně staromódními židovskými zpěváky. Tohle všechno přefiltroval skrze svou neuvěřitelnou hudební vizi do jakéhosi funky folkového zvuku. Říkal tomu „der shvitz“, což v překladu znamená pot. Ve Spojených státech z toho Chubby Checker udělal twist.
