Saxofonistka Silva Šírová skromně říká, že neumí být tvrdý leader. Jenže Silva Šírová Sextet vydává dva roky po premiéře dotažený albový debut What’s Hidden. Co je, či spíše co bylo skryto? Velký talent.
Příprava alba představovala cílevědomou, intenzivní práci? Právě že vůbec (smích). Kapela vznikla jako můj absolventský projekt na VOŠ Jaroslava Ježka. V době, kdy jsem na VOŠ studovala, jsem průběžně psala muziku, protože to na mě prostě přišlo. Když se začal blížit absolventský koncert, řekla jsem si, kdy jindy nashromážděné skladby provést než nyní. Ale že nahraji desku, že vznikne kapela, která bude hrát převážně moje skladby, a ještě ponese moje jméno, mě ani nenapadlo.
Důležitou roli sehrálo vítězství sextetu v soutěži JazzFruit, že? Vítězství v soutěži bylo zásadní. Bez něj by nebyla žádná deska a možná ani žádné pokračování. První cenou v české kategorii soutěže JazzFruit byly tři dny ve studiu Svárov. Je sice pravda, že kapela existuje od roku 2017. Jenže od doby mého absolventského koncertu jsme se skoro nescházeli. Dávali jsme se dohromady jen na koncerty a těch nebylo mnoho. Teprve půl roku po premiéře se mi podařilo sehnat hraní v klubu AghaRTA, před kterým jsme udělali jednu zkoušku. Nikdo nemá čas zkoušet, každý jsme v jiné životní situaci a musíme se nějak živit. Zdálo by se, že šest lidí není mnoho, ale v životě by mě nenapadlo, jak může být složité skloubit jejich časové harmonogramy. Cítím respekt k lidem, kteří organizují třeba big band.
Řešíš nedostatek času muzikantů záskoky? Samozřejmě bych si přála, aby byla sestava stálá, ale ukazuje se to jako nereálné. Když už se podaří domluvit vystoupení a někdo nemůže, řeším situaci záskoky. Tak se stalo, že jsme jeden koncert hráli s pianistou Jirkou Levíčkem a další s trumpetistou Miroslavem Hloucalem.
Jako skladatelka kladeš primární důraz na nosnou melodii, je to tak? Vlastně ano. Jinak to neumím, hraji pouze na melodické nástroje. S klavírem jsem začala z nuly až na VOŠ, což bylo vtipné. Kdybych začala o třicet let dříve, budu asi psát jinak. Obvykle mě jako první napadne melodie, i když se občas ukáže, že ve finále nepůjde o hlavní melodii, ale o basovou linku. Pak řeším bas a teprve v dalším plánu harmonii. Mám blízko k jazzovému mainstreamu, skladby mají klasickou formu.
Mainstream kapele na debutu sluší. Když někdo rovnou začne experimentováním, musí být zatraceně dobrý a uvěřitelný. No právě. Aby člověk vytvořil na fleku něco z ničeho, na to musí být geniální a naprosto propojený s lidmi, se kterými hraje. Udělat něco, co má hlavu a patu, aby nešlo o „haluz“, to chce zkušenosti. Myslím, že nás tak na škole i trochu vedli. Navíc jsem samozřejmě ovlivněna Milanem Svobodou, u kterého jsem studovala skladbu. To, že jsem Milana na škole potkala, bylo ohromné štěstí. Jako učitel, muzikant a mohu-li to říci, i kamarád, je Milan nenahraditelný. Tím, kolik má zkušeností a praktických postřehů. Hraní s Milanem ve školním big bandu představovalo obrovskou školu. Nemluvě o individuálních hodinách kompozice, možnosti získat feedback na vlastní věci a hodně se tak o skládání dozvědět. Autorské hudbě jsem se chtěla věnovat odjakživa, dříve, než jsem začala uvažovat, že bych hrála jazz. Když jsem začala se saxofonem, zajímaly mě sice jiné žánry, ale vždy tam byla tendence k vlastní tvorbě.
Toto je pouze ukázka, kompletní článek najdete v HARMONII 8/2019 (koupit)
