Zpěvačka Sisa Fehérová pochází z Košic. V dětství se věnovala studiu klavíru a sborového zpěvu, přičemž obojí si – jak sama říká – „vydupala“ na svých rodičích. V šestnácti letech absolvovala inspirativní workshop s předními slovenskými jazzovými muzikanty a tam se také zamilovala do konceptu jamování a improvizace. Po krátké anabázi v Brně, kde studovala muzikologii, zakotvila v Praze a stala se viditelnou součástí tamní hudební scény. Před nedávnem vydala debutovou desku Cirrus, která jako by celou pestrou škálu jejích inspirací propojuje. O tomto albu, o své kapele Fehero Rocher i o inklinaci ke slovenskému folklóru se Sisa rozpovídala v rozhovoru pro časopis HARMONIE.
Jak dlouho v tobě dozrávalo odhodlání natočit svou první autorskou desku? Už asi tři roky mám svoje kvarteto, desku jsme vlastně chtěli natáčet už před dvěma lety, ale tehdy jsme na ni neměli prostředky. Nepodařilo se nám vybrat dostatek peněz na Hithitu, protože krátce před tím jsme hithitovou kampaň uskutečnili i s Pitch Benderem. Byl to ode mě velmi neuvážený krok rozběhnout hned další kampaň (smích). Ale prostě jsem měla chuť nahrát desku, protože jsme už tehdy měli hotový repertoár. Nakonec to nevyšlo, já jsem odjela do Londýna, takže se to na nějakou dobu pozdrželo, a až zhruba před rokem jsem si řekla, že už by fakt bylo potřeba něco natočit. Hráli jsme na všech těch parádních festivalech jako Bratislavské jazzové dny, One Day Jazz Festival a tam se pořadatelé divili, proč ještě nemáme žádnou nahrávku. Lidé se jich totiž ptali na naše cédéčka. Pak jsem potkala jednoho kamaráda, slovenského herce Martina Meľa, a ten mi chtěl pomoci desku zrealizovat. Spojil mě se Slnko records a ti se rozhodli, že ji vydají.
Tvoje kvarteto nese název Fehero Rocher. Můžeš čtenářům přiblížit okolnosti jeho vzniku? Už vlastně ani nevím, jak to vzniklo. Od začátku se mnou hráli Antonín Dlapa (kytara, vokál), Oliver Lipenský (bicí) a Matěj Černý (kontrabas). Potom jsem byla na návštěvě v New Yorku a do kapely následně zakomponovala i Federica de Vittora (klavír), který v New Yorku působil a kterého jsem už předtím trochu poznala v Grazu přes kytaristu Dana Hasalíka. Potom měl ovšem nějaké problémy a odstěhoval se zpět do Verony. Tím, že byl nablízku, mohl přijet na dva měsíce do Prahy. Hráli jsme spolu a něco složili. Od té doby s námi hrává nějaké větší koncerty, když se mu finančně vyplatí, aby přicestoval. Jinak hrajeme ve čtyřech. Minulé léto Matěj Černý z kapely odešel a nahradil ho Miloš Klápště.
Repertoár desky Cirrus je tedy jakýmsi průřezem dosavadní tvorbou tvé kapely. Jsou na albu i nějaké novinky, které posluchači z vašich koncertů ještě neznají? Aranžmá skladby Oddavac še budú jsme vytvořili asi tři dny před nahráváním. Pár dní předtím jsme hráli v Košicích a slyšeli nás sbormistři ze sboru, kde jsem kdysi jako dítě zpívala, a byli nadšení z hudby, kterou dělám. Právě v Košicích mi předali noty na Oddavac še budú v aranžmá Júlia Letňana. Tuto píseň jsem měla hrozně ráda, když jsme ji v dětství zpívali ve sboru. Přinesla jsem aranžmá na zkoušku před nahráváním a místo toho, abychom cvičili, řešili jsme nakonec celý jeden den novou skladbu (smích). Nakonec jsem se rozhodla zahrnout ji na cédéčko.
Album Cirrus je žánrově velmi pestré. Vedle soulových a jazzových skladeb jsou na něm i coververze německých krautrockových Can a amerického hitmakera Bobbyho Scotta. K tomu i již zmíněná aranžmá lidových písní. Co je tím pojícím prvkem, který desku drží pohromadě? Přijde mi, že všechny skladby jsou propojené stejným zvukem. Myslím si, že jako kapela máme specifický zvuk. Nevnímala jsem jako hřích spojit věci, které se žánrově liší. Slévá se to dohromady. Vím, že v dnešní době jsou alba často postavena na tom, že na nich je pár silných tracků a ty jsou pak doplněny, aby celek byl nějak tematický. Album Cirrus je skladba od skladby jiné, ale všechny jsou prostě naše, propojené právě tím zvukem. Dá se to vnímat i jako přehled našeho vývoje – nejstarší skladby mají anglické názvy a jsou spíše „bluesoidní“ no a ty další vznikly po mém návratu z Londýna, kdy jsem začala více inklinovat k folklóru.
Národní folklór se často promítá do tvorby nejrůznějších jazzových hudebníků. Ne vždy však tato fúze dopadá slavně. Nebála ses trochu podobného osudu? No, například píseň Éj, stará matka plače, kterou na desce zpívám pouze v duu s kytarou, byla původně zaranžovaná pro celou kapelu, ale když jsme to ve studiu nahráli, tak jsem zhodnotila, že je to fakt blbost. Jsem velice skeptická vůči muzikantům, kteří zpracovávají folklór „do swingu“. To mě normálně dohání k slzám. Nicméně Federico de Vittor k těm písním tak citlivě přistoupil, že nemám pocit, že je to nějaké laciné jazzové provedení.
Federico de Vittor je Ital. Jak se vlastně ke slovenskému folklóru dostal? Nejprve jsme jen tak ze srandy zkoušeli Povej vetrík, povej, když jsem za ním byla v Itálii, a on povídal, že ho to baví. Já jsem mu řekla, o čem je ten text, a byla jsem s ním, když píseň aranžoval, takže jsem ho přitom trochu komandovala. Na Páslo dievča pávy už aranžmá udělal sám. Ty další písně jsou kombinací aranžmá, která mám zafixovaná ze sboru, s tím, co vzniklo na zkouškách na základě podnětů kapely.
Cítíš, že právě pobytem v Londýně odstartovaná inklinace ke slovenskému folklóru je tím, čemu by ses ve své tvorbě chtěla dále věnovat? Ne, tomu se chci věnovat teď. Nevím, čemu se budu věnovat v budoucnu (smích).
Mluvila jsi o tom, že i ostatní členové kapely přispívají k výsledným aranžmá skladeb. Jak tento proces probíhá? Moje autorské skladby jsem přinesla na zkoušku a dala jsem klukům volnou ruku, že s nimi můžou dělat, co chtějí. Například Miloš Klápště (kontrabas, vokál) ve skladbě Stranger In His Home změnil dva basové tóny a to se skladbou udělalo úplně senzační posun. Proto je také její spoluautor. Nebývá to tedy tak, že si sedneme a jdeme společně psát písničku. Já napíšu skladbu, a pokud si za nějakou její částí úplně nestojím, tak klukům povím, že jestli je něco lepšího napadá, ať to klidně změní. Když je něco napadne při prvním poslechu skladby, hned to využijeme. Když ne, tak to zůstane v mojí původní verzi.
Čím tě zaujaly skladby A Taste Of Honey od Bobbyho Scotta a She Brings The Rain kapely Can, jejichž coververze můžeme na desce najít? S Taste Of Honey jsem se seznámila ještě na VOŠ Jaroslava Ježka, když mi Kuba Zommer dal za úkol něco cvičit na klavír. Já mám takový přístup ke škole, že když jsem otevřela fake book na straně se skladbou, kterou jsem měla nacvičit, tak jsem si hned začala hrát A Taste Of Honey, která byla přímo nad ní (smích). Přišla jsem na to, že je to pěkná písnička, vložila jsem si tam nějaké jiné akordy a pak už jsme to hráli na zkoušce, kde se to dále vyvíjelo. She Brings The Rain jsem poprvé slyšela, když jsem studovala v Brně, pustil mi ji můj bývalý kluk. Později jsem si na ni nějak vzpomněla a říkala jsem si, že by se ke zvuku naší kapely celkem hodila. Mám ji strašně ráda, takže mě těší, že jsme ji zpracovali.
Plánuješ v souvislosti s vydáním alba nějaké větší turné? Momentálně dávám dohromady kontakty a v listopadu bych ráda uspořádala šňůru.
Vedle Fehero Rocher tě posluchači mohou znát i z dalších projektů. Nedávno se zdálo, že po nějaké době zase obživne kapela Pitch Bender. Jak to s ní vypadá? Má to takový volný průběh, její rodiče (myšleni pianistka Iva Korgerová a kytarista Dan Hasalík, pozn. red.) jsou celkem busy. Pauza vznikla kvůli tomu, že mají dítě. Myslím ale, že to bude fungovat, protože nedávný koncert v Jazz Docku byl dost motivující.
A co tvůj nový projekt Used To Be A Sofa s Vladimírem Miklášem a Davidem Herzigem? Mohla bys jej nějak představit? Říkám tomu indie pop, ale to se klukům moc nelíbí (smích). Jsou to takové písničky… pěkné písničky. S jazzem to nemá absolutně nic společného.
Jak vznikl váš zajímavý název? To je název, který kdysi vymyslel Vlado a chtěl ho dát nějaké kapele. Potom ho použil pro naši kapelu s tím, že ho bude vysvětlovat v tom duchu, že kdysi jsme se váleli na gauči, ale teď už něco děláme (smích).
Jaké další hudební aktivity tě v poslední době zaměstnávají? Hrajeme ještě v duu s Tondou Dlapou, ale to je vlastně v rámci Fehero Rocher. Dále mám jeden band v Londýně, který se jmenuje MYO. Je to takový chill out. Také spolupracuji s Jenem Hovorkou dokonce ve dvou projektech. Jeden z nich navazuje na videoklipy, které jsme dříve vydali. Ten druhý jsme nedávno zaznamenali na desce Notions Of Everyday Life. Jedná se o ambientní hudbu s jazzovými prvky, celkem experimentální věc, kterou je třeba vyslechnout jako set.
Zmiňovala jsi svůj pobyt v Londýně, kde jsi studovala na Guildhall School of Music & Drama. Jak tuto zkušenost s odstupem hodnotíš? V Londýně jsem byla rok a musím říct, že studium mě moc nechytlo. Bylo to prakticky to samé, co jsem se učila na VOŠ Jaroslava Ježka, akorát že se tam málo hrálo, takže to byla celkem nuda. Umím si ale představit, že kdyby mi bylo osmnáct, tak bych byla šťastná, že na té škole jsem. Chybělo mi, že tam ani nemají klavírní průpravu pro jiné muzikanty než pianisty. Je tam mraky zpěváků na jazzovém oboru, kteří nehrají na žádný hudební nástroj. To mi přijde celkem problematické. Já jsem tam spíš chtěla jít, aby mi to zprostředkovalo nějaké kontakty. Dali mě hned do druhého ročníku a dostala jsem stipendium, ale ani tak mi to nestálo za to. Bralo mi to hodně času, protože jsme neustále museli psát a skládat něco, co jsem psát a skládat nechtěla.
Zaujala tě alespoň londýnská hudební scéna? Ano, to bylo super. Moc se mi líbily tamní jam sessiony. Praha má malou scénu a lidé tu velmi striktně a vážně přemýšlejí o hudbě, mají pocit, že jde o život. V Londýně si naopak člověk může jít bez problémů zajamovat a neřeší level, na kterém je, jestli se může připojit atp. Lidé tam nejsou ve stresu. Občas to samozřejmě plodí věci, které nechceš vidět ani slyšet (smích). Já jsem tam několikrát hrála na basu, kytaru nebo klavír bez toho, aby za mnou někdo přišel a divil se, že mám odvahu stoupnout si na pódium, když nejsem žádný virtuos. Místo toho se tam řeší – alespoň mezi muzikanty, s nimiž jsem se setkávala já –, aby to mělo vibe a atmosféru. Všichni si chtěli hlavně dobře zahrát.
