V posledních letech na slovenské jazzové scéně triumfovalo několik skvělých a zralých mladých hráčských osobností, jejichž datum narození začíná trojčíslím 197. Někteří z nich mají všechny předpoklady stát se významnými evropskými hudebníky. To ovšem neznamená, že mladí slovenští jazzmeni jsou „za vodou“.
Nepochybně největší úspěch na zahraničních pódiích zaznamenal bubeník Martin Valihora (1976). Momentálně žije především v New Yorku, ale pravidelně se vrací i na Slovensko. Je členem tria japonsko-americké pianistky Hiromi, kterou kritici nazývají pianistkou pro 21. století. Nahrál s ní album Brain (2004) u renomovaného labelu Telarc a připravuje další, které má vyjít v lednu příštího roku. V téhle formaci hostuje i legendární baskytarista Antony Jackson. Valihora je mimořádně vitální a empatický hráč s obrovským potenciálem. V současné době plánuje vystoupení a nahrávaní s americkým kytaristou Ronem Affifem.
Skutečným zjevením v bývalém federálním rozsahu se stal mladý altsaxofonista Radovan Tariška (1979). V Čechách je znám 
především ze skupiny Idy Kelarové, na Slovensku jsou jeho aktivity velice rozvětvené. Inklinuje k bopové tradici, jeho duchovním vzorem je Charlie Parker, což skvěle dokázal ve formaci Hot House s trumpetistou Jurajem Bartošem, jež se skutečně aktuální šťávou interpretovala be-bopový materiál. Tariška má impozantní techniku a brilantní hudební myšlení, je neohrožený improvizátor, proto se stal také členem Oskar Rózsa Sextetu, s nímž nahrál i eponymický snímek (2003). Rok předtím působil v mezinárodním projektu Identity klavíristy Mikiho Škuty. Hrál snad se všemi významnými slovenskými jazzmeny, především s Gabrielem Jonášem (album Live, 2002). Je i leaderem vlastního kvarteta, s tenorsaxofonistou Milošem Suchomelem provozují formaci Sax Machine. Tariška je zaměřením spíše konzervativec, nevyhýbá se však ani fúzím s elektronikou. Je prostě univerzálním altkařem pro 21. století.
I tenorsaxofon je zastoupen mezi nastupujícími slovenskými jazzovými ultratalenty. Výjimečnou osobností je jistě Milo Suchomel (1976). Podobně jako Tariška, i on inklinuje k straightahead jazzu. Má mezinárodní zkušenosti, před třemi lety působil v USA, živě se pohybuje po evropských pódiích a obdržel rovněž několik prestižních cen. Je velice činorodý jako skladatel a, na rozdíl od mnoha slovenských jazzmenů, je jeho prioritou vlastní formace – Milo Suchomel Quartet. V roce 2003 vydali nahrávku z festivalu Bratislavské jazzové dny, na kterém v tomtéž roce úspěšně vystoupili. Suchomel je sebevědomý hráč s robustním tónem, vzrušující technikou a autor mnoha vskutku invenčních témat.
Na Slovensku se v poslední době hodně mluví o skutečném objevu. Houslista Stano Palúch (1977) je poučen swingem a folklorem, ale cítí i fusion, je to univerzální hráč a chápavý sideman. Jako leader vydal minulý rok album Stano Palúch & Nothing But Swing Trio, kde grapelliovsky brilantně vzdává hold staršímu jazzu, ale jeho hlavní projekt je trio Pacora s virtuózním moldavským cimbalistou Marcelem Comendantem a slovenským kontrabasistou Róbertem Raganem, někdy rozšířeno na kvarteto o bubeníka Petra Solárika. Je to skutečně plnokrevný world jazz, šťavnatě kombinující osobité úpravy jazzových standardů s kompozicemi vycházejícími ze slovenského i moldavského folkloru. Palúch je jeden z mála slovenských hudebníků, který je schopen uchopit folklor velice aktuálním způsobem a přímo se vnucuje paralela se Zbigniewem Namyslowskim. Palúch však hraje i v současné sestavě skupiny Bass Friends baskytaristy Juraje Grigláka, kde smysluplně uplatňuje úplně jiný sound – expresivní, jazzrockovou hru s wah-wah pedálem a elektronickými efekty.
PIANISTICKÁ LÍHEŇ
Na Slovensku se v posledních letech vyrojilo několik skvělých pianistů. Klaudius Kováč (1976) je pevnou součástí sehraného tria Nothing But Swing (+ Róbert Ragan – kontrabas, Peter Solárik – bicí), které se, navzdory názvu, nevěnuje jenom swingu, ale i be-bopu a vůbec současnému straightahead jazzu. Kováč má mimořádné hudební cítění a eruptivní způsob hry.
Další pianista Ľuboš Šrámek (1977) má za sebou studium na vysoké škole v Grazu (1999-2003). Za vše mluví jeho portfolio – 
spolupracoval s evropskými veličinami jako Harry Sokal, Janusz Muniak, Zbigniew Namyslowski či Jarek Smietana. Na loňských Bratislavských jazzových dnech hrál v kvartetu slovenského bubenického nestora Jozefa Döme, toto vystoupení vyšlo na kompaktu Live In Concert (2004).
Do třetice: Ondrej Krajňák (1978) studoval jazzový klavír v Budapešti na Jazzové akademii Erkela Ferenca, spolupracoval s 
maďarským kontrabasovým hrdinou Aladárem Pegem. Získal několik evropských ocenění. Hrál v be-bopové formaci Hot House. Od roku 2002 působí i v Praze. Je členem kvarteta Radovana Tarišky, se kterým si velice dobře rozumějí.
Výčet jmen, zasluhujících si bližší pozornost, tímto nekončí: bubeníci Marián Ševčík a Peter Solárik , kontrabasista Peter Čudek , baskytarista Ján Lehotsky ml. (synovec známého zpěváka z Modusu) a další.
Na Slovensku nikdy nebyla nouze o skvělé hudebníky, citelný je jiný problém: nedostatek fungujících projektů. Tedy kapel, které dlouhodobě a systematicky vybrušují svou poetiku, sound, sehrávají se. Ne principem záskoků typu „kdo má čas“, ale pevné, sehrané sestavy.
V tomto ohledu je zajímavé trio Nothing But Swing, které v nezměněné sestavě vystupuje už sedm let. Charisma dokonale sehrané kapely šíří i Suchomelův kvartet. V tomto směru je to jasná výzva i pro skupiny, kombinující elektroniku, DJing a jazz. Hráčů je dostatek, příkladů v Evropě taky. Podpora státu (na rozdíl například od divadla) je nulová, ale to už je úplně jiný příběh.
