Exkluzivní zpravodaj Harmonie DJ Mobley také letos neodolal vábení hudebního léta na francouzské Riviéře. Jazz Festival Nice (letos 17. – 24. července) měl na programu zvučná jména typu Michel Legrand, Morcheeba, Seal, Maceo Parker nebo Ahmad Jamal.
Jazzový festival v Nice už dávno není ani jediný ani nejjazzovější, natožpak nejzajímavější letní festival ve Francii, přestože stále patří k těm nejnavštěvovanějším. Co naplat, že za svůj masový úspěch vděčí tomu, že v nablýskanějším sousedním Cannes nikdy nikoho nenapadlo lákat zámožné a zbohatlické turisty na tak okoukaný artikl jako je jazz, a hlavně tomu, že jazz v názvu festivalu je už dávno jen nostalgickou nálepkou na hraně klamavé reklamy. Jazz totiž v programu tohoto festivalu už mnoho let představuje jen vágní, politicky korektní a konsensuální kulturní referenci po vzoru uznávaného, ale slábnoucího patriarchy, kolem nějž se rodina jednou za rok uctivě sejde u stolu, ale pozornost se záhy nevyhnutelně stočí spíše na rozverná vnoučata a zářící novomanžele (soul, r’n’b, pop, rock a world music) než na klimbajícího seniora. Na tom není nic šokujícího či hodného pohoršení, nároční posluchači a kritika festival už dlouho přehlížejí. Na rozdíl od širšího publika, které si v eklektickém programu vždy najde to své a těch, kteří prostě čas od času neodolají svodům příjemného hudebního zážitku spojeného s atraktivní atmosférou prázdninové Riviéry.
TROCHA HISTORIE
Pro jazzumilovné čtenáře a pamětníky se sluší připomenout, že NJF vděčí za svoji blednoucí slávu legendárnímu americkému promotérovi Georgi Weinovi, který se na počátku sedmdesátých let rozhodl exportovat své festivalové úspěchy z Newportu a kolébky jazzu New Orleans do Evropy. Vybral si k tomu tehdy nejlidnatější, ale kulturně pospávající přímořské letovisko Nice a v roce 1973 zde poprvé uspořádal festival věnovaný původně především tradičnímu jazzu a swingu. „Grande Parade de Nice“ se v následujících 20 letech pod Weinovým vedením etabloval jako jeden z největších, nejúspěšnějších a postupně i nejeklektičtějších evropských jazzových festivalů.
Ani letošní Nice Jazz Fest nevybočoval z této zaběhlé tradice s jedinou podstatnou výjimkou: ambiciózní místní starosta a jeho tým se po několika desetiletích, během nichž produkci festivalu zadávali na zakázku, rozhodli vzít věci do vlastních rukou a – což bylo nejviditelnější – přesunout akci z tradičního parku Cimiez nad městem přímo do jeho srdce vedle historického náměstí Massena. Tento krok samozřejmě nepotěšil staromilce, kteří si festival bez olivovníků a zvířeného prachu v zahradách nad městem nedovedli představit, a to i za cenu dopravních a parkovacích komplikací, které každovečerní pouť za hudbou na Cimiez publiku přinášela. Radnice si naopak od přesunu do středu města slibovala méně organizačních potíží (doprava, stížnosti sousedů a památkářů) a větší návštěvnost. A je nutno přiznat, že v tomto ohledu sázka na změnu radnici relativně vyšla. Celkový počet návštěvníků (30 000) prý sice mírně pokulhával za loňskými čísly, ale vzhledem ke zkrácení festivalu z 8 dnů na 5 naopak vzrostla návštěvnost jednotlivých koncertů, podmínky v parku Alberta I. byly určitě přístupnější a festival s dekorem impozantních palmovníků a přilehlých honosných budov přitom neztratil nic ze svého lesku
KIND OF REMAKE?
A jak to bylo s hudbou? Těžko říci, zda poněkud nemastný dojem z jazzové části programu souvisí s tradičně neambiciózní dramaturgií festivalu sázejícího především na zvučná jména a ověřené hodnoty, anebo je dán i stavem současného jazzu. Že by to bylo 50/50? Symptomatické bylo již vlastní zahájení festivalu – pokus o oživení padesát let staré cadavre exquis Davisova nedostižného alba Kind of Blue v provedení špičkových francouzských hudebníků s výpomocí newyorského hosta, saxofonisty Ricka Margitzy, který se po Davisově boku kdysi krátce mihnul i na evropských pódiích. Koncept večera či koncertu věnovaného integrálnímu provedení legendárního alba patří v poslední době k oblíbeným kasovním trhákům hudebního showbusinessu. Ovšem jestliže na poslední chvíli odřeknuvšího Margitzu mohl jinak kompetentní francouzský saxofonista Sylvain Boeuf víceméně nahradit, ani profesionálně zdatní domácí hudebníci nedokázali přesvědčit, že zvukově i aranžérsky krotká až doslovná interpretace (?) legendárních skladeb All Blues , Freddie Freeloader nebo Flamenco Sketches je něčím víc, než dalším marketingovým podojením zašlé jazzové slávy.
ALL THAT JAZZ
Ale jenom krátce o koncertech, které buď zklamaly či nezaujaly, ať již „právem“ anebo jen proto, že začínaly nebo probíhaly souběžně s jiným koncertem. Z těchto důvodů jsem vynechal Wyntona Marsalise i uctívaného Ahmada Jamala. Zato trumpetistu Roye Hargrova jsem si ujít nenechal – v čele svého akustického kvinteta, vyzbrojen šviháckým kostýmem od Armaniho, černými brýlemi a dusítkem pár minut celkem přesvědčivě ztělesňoval jazzovou eleganci a uměleckou ambici ve stylu „Miles v Antibes, ročník 1958“. Po několika skladbách, jejichž kompoziční a interpretační snaživost odpovídala jejich stylistické odvozenosti a nezáživnosti, ovšem tato iluze přestala fungovat. V zájmu objektivnosti nutno zmínit, že při tomto i jiných jazzových koncertech v přeplněném přírodním amfiteátru vděčné publikum poslouchalo „opravdový jazz“ s více než zdvořilým zaujetím a pozorností, které v mnoha případech provázelo nadšení: to vyvolal nejen swing nestora francouzské jazzové a populární hudby Michela Legranda, ale i koncertantní obcování dvou úctyhodných klavíristů, domácího Martiala Solala s o několik generací mladším Stefano Bollanim (jejich překomplikovaný masakr Jobimovy božsky prosté písně Aqua de Beber mě bude ještě dlouho budit ze spaní). Nic proti průvodům typu Gay Pride, ale trvám na tom, že sebeukájení by nemělo být dovoleno na veřejnosti ani ve dvou! Zajímavěji znělo živé uvedení materiálu z nového alba Bailador, k němuž si známý francouzský multiinstrumentalista Michel Portal přizval i vycházející trumpetistickou hvězdu Ambrose Akinmusira.
Šesti přídavků (!) se tamtéž dočkal i u nás oblíbený izraelský kontrabasista Avishai Cohen, já jsem však šel do kolen již při jeho uši drásajícím smyčcovém sóle, v porovnání s nímž zní nejradikálnější čtvrttónová hudba jako ukolébavka. Kde jsou ty doby, kdy jsme v kontrabasovém žánru litovali nástupu baskytary. Pověst autentického jazzu kupodivu neupevnila ani v New Yorku usídlená zpěvačka italského původu Roberta Gambarini, která v doprovodu místního Nice Jazz Orchestra bez slyšitelného zaujetí resp. přidané hodnoty, ale profesionálně a s neoddiskutovatelným citem odzpívala jazzové standardy. Oblíbený francouzský harmonikář J. J. Milteau svůj výchovný bluesový koncert provázel obligátními osvětovými výklady a školácký dojem nerozptýlila ani dvojice velmi soulful zpěváků, které si přivezl z Memphisu.
Velmi slušně v letošním programu obstála jazzová fúze: zatímco na nedávném pražském koncertě zněl Mike Stern jako jazzrockový svalovec mírně předávkovaný anaboliky, ve společnosti domácího houslisty Didiera Lockwooda jsme mohli zase jednou ocenit jeho romantičtější a jazzové komunikaci nakloněnější stránku. V doprovodu rytmiky D. Weckl (ds) a T. Kennedy (bg), která není zrovna vyhlášená svojí lehkonohostí, oba hudebníci muzicírovali s potěšující galskou lehkostí a spiklenectvím, které nic neubíraly na jejich uznávané virtuozitě. A když své desetistrunné piruety vytočili do extatičtějších obrátek, nastal čas na triumfální nástup monackého rezidenta a patrona letošního festivalu Johna McLaughlina v čele své elektrické skupiny 4th Dimension. I mírně ohřátý jazzrock zněl v provedení nestora Mahavishnu přesvědčivě především díky kousavým sólům, která se nekompromisně valila z jeho elektrické kytary a připomínala, proč si k post-hendrixovské jaderné fúzi jazzu s rockem Miles Davis před čtyřiceti lety vybral právě tehdejšího britského zelenáče. Ale když už se zdálo, že se pod prsty šedivějícího Mahavishnu znovu rozhořel svatý jazzrockový oheň, bezpečně ho uhasily zastydlé klávesy Garyho Husbanda, který se zabydlel ve sterilním zvuku osmdesátých či devadesátých let. S rockově „špinavou“ estetikou McLaughlinových sól to opravdu moc nešlo dohromady.
BEST OF NICE
Takže co stálo opravdu za to? Očekávání publika i kritiky určitě předčil neworleanský trombonista a trumpetista Troy „Trombone Shorty“ Andrews. Na křídlech svého cenami ověnčeného alba Backatown v čele své adrenalinové skupiny předvedl o čem může být jazz, když se nezvrhne v repertoárové cvičení a šlápne pořádně na plyn. Během několika skladeb zvednul usedlé publikum jazzového amfiteátru ze sedaček a hity z nového alba odehrál s energií, nakažlivým showmanstvím a muzikálností, které nenechaly nikoho na pochybách, že ve spojení s heavy-metalovou rytmikou a funkovým drivem se instrumentální hudba vyrůstající z naplavenin mississippské delty o svoji budoucnost bát nemusí.
Pevné spojení s kořeny černé hudby nechybělo ani častému návštěvníkovi pražských klubů, altsaxofonistovi Maceo Parkerovi – jeho koncert sice ničím nepřekvapil, ale funk-jazz v jeho provedení určitě nezněl rutinně, ani když se pustil do obligátní hudební poklony Ray Charlesovi. Maceo jako sólista, kapelník a zpěvák již dávno nepotřebuje připomínat, že strávil téměř pětadvacet let po boku jiného kmotra soulu Jamese Browna – štědrost, groove a úcta k hudbě mají Maceo, jeho spoluhráči i hosté zaryté hluboko pod kůží a publikum v Nice se jejich poctivé party music právem nemohlo nabažit.
Čistota a autentičnost sálaly i ze vzácného koncertu donedávna zapomenutého soulového veterána Charlese Bradleyho. Ten živořil více než třicet let na nejzazších výspách showbusinessu a lidské existence, na hony vzdálených jeho slibným začátkům v hitparádách šedesátých let. Za svůj nepravděpodobný comeback vděčí pouze nadšení brooklynských hudebníků soustředěných kolem vydavatelství Daptone Records, kteří úspěšně obnovili zájem publika o návrat ke kořenům klasické soulové hudby. Ani dekády existenčního protloukání neotřásly Bradleyho věrností čistému a organickému soulu ve stylu 60. let, který servíruje v brownovských vypalovačkách i srdceryvných baladách s citem a údivem toho, kdo hodně prožil a přežil. Když v doprovodu brooklynských neo-hippies vypadne z předepsané role a zamyslí se nahlas „Why is it so hard to live in America?“ , zaražené publikum postupně chápe, že tohle není showbusiness as usual a obdaruje dojatého věrozvěsta amerického splínu láskou hodnou bezbranných Steinbeckových outsiderů.
BLUES I BRAZILSKÝ OBJEV
Protřelé muzikantství charakterizovalo i vystoupení skupiny kalifornského zpěváka a kytaristy Joe Louise Walkera, známého i z bluesového festivalu v Šumperku. Na první poslech na jejich soudobém bluesovém zvuku není nic převratného, ale po jedné dvou písničkách z jejich hudební expedice z „Chicaga do Afriky cestou přes San Francisko“ bylo slyšet, že tohle je v tom nejlepším smyslu slova první bluesová liga – skvělé písničky, neokázalý, ale procítěný vokál i hra celé skupiny, na nichž zanechalo otisk kapelníkovo rockové i gospelové mládí.
Jedním z vrcholů festivalu bylo bezesporu vystoupení brazilského perkusionisty a zpěváka Carlinhose Browna. Ten se proslavil jako žádaný sideman a skladatel (Sergioe Mendes, Bill Laswell, Angelique Kidjo..), nebo po boku Marisy Montes a Arnalda Antunese jako člen veleúspěšného projektu Tribalistas z roku 2002. V čele své desetičlenné kapely předvedl, v čem je hlavní síla MPB (musica popular brasileira ): v přirozenosti, s níž si nejlepší brazilští hudebníci přisvojují stylové reference od funku po pop a jazz, aniž by obětovali svoji vlastní kulturní a zvukovou identitu a často fenomenální schopnost komunikovat s posluchači. Ty si Brown podmanil dávno před tím, než nic netušícímu, ale spokojenému miminku v kočárku uprostřed davu odzpíval ukolébavku doslova do ouška. A když přidal několik hitů ze zmíněného alba Tribalistas, nikdo neřešil ani absenci spoluvokalistů, ani Brownův v podstatě skromný hlasový rozsah.
Roli smetany s třešničkou na dortu letošního festivalu nakonec překvapivě sehrála skupina, kterou by hodně lidí s chutí zařadilo mezi nezachranitelné popové „has-beens“. Londýnská Morcheeba patřila před patnácti lety k nejúspěšnějším kapelám trip-hopové vlny. Po třech prvních albech a odchodu výrazné zpěvačky Skye Edwards se skupina postupně propadla do zóny popové šedi a bezvýznamnosti, z níž ji pro mnoho posluchačů vytrhl až loňský návrat původní vokalistky. Instrumentální a kompoziční páteř skupiny vždy tvořili bratři Paul (DJ) a Ross (g, keys) Godfreyové, kteří se i po návratu ztracené divy spokojeně drží svého původního receptu kombinujícího líné beaty s přiměřeně chytlavými melodiemi vyšperkovanými dostatečnou zásobou folkových, soul-jazzových a psychedelických vychytávek, aby neztratili svoji klubovou věrohodnost. Skye jejich pohodové písničky zazpívala s takovou chutí, sensualitou a šarmem, že vdechly nový život nejen patnáct či deset let starým hitům, ale vlastně nám všem. Popová jednoduchost je ošemetná věc, ale když jí slouží muzikanti tak oddaní každému detailu, náladě a groovu, jako je tomu v případě Morcheeby, je výsledkem mnohem víc než pouhá suma bezchybných výkonů a prvků. Slovy Josefa Sudka, v takových vzácných chvílích „Hudba hraje“ – na petřínských stráních, londýnském předměstí nebo pod palmami Středomoří.
