Stanley Clarke – baskytara, kontrabas, Marcus Miller – baskytara, basklarinet, alt a tenor saxofon, syntezátor, programming, moog, Victor Wooten – baskytara, Ruslan Sirota – klávesy, Ronald Bruner Jr. – bicí, Michael „Patches“ Stewart – trubka, Steve Baxter – trombon, Ariel Mann – syntezátory, Antoinette „Butterscotch“ Clinton – zpěv, beat box, Derico Watson – bicí, George Duke – clavinet, mini-moog, Kevin Ricard – perkuse, Chick Corea – piano, Poogie Bell – bicí, J. D. Blair – bicí, Karlton Taylor – klávesy. Vydáno 2008. TT: 59:94. 1 CD Dreyfus Jazz FDM 36921 (distribuce 2HP Production).
Baskytara je podobný fenomén jako elektrická kytara. Musela si vydobýt svoje svébytné místo na mapě hudebních nástrojů, vymanit se z neustálých konfrontací s kontrabasem, najít vlastní paletu výrazových prostředků. Podobně jako elektrická kytara, i baskytara měla své hrdiny. Na ty však bodové pódiové světlo málokdy zamíří, většinou v šeru zadní linie udržují puls hudby ve správném groove. Sólová alba baskytaristů tak bývají dobrým testem jejich ega. Většinou neposkytují o nic víc, než workshop technické zručnosti. Jak to ale zní, když se na jednom albu setkají hned tři baskytaristé, navíc tři nejlepší na této planetě?
Stanley Clarke , Marcus Miller a Victor Wooten (vystupují jako SMV ) jsou s menšími generačními odstupy opravdoví hrdinové svého nástroje. Nejstarší z nich, Stanley Clarke, v 70. letech definoval jazzrockový zvuk baskytary v legendárním seskupení Return To Forever. Marcus Miller dovedl k dokonalosti techniku slappingu a kromě jiného produkčně stál za comebackem Milese Davise v 80. letech. Iniciátorem celého projektu je ale nejmladší z trojice, Victor Wooten, jenž svým harmonickým a polyfonickým stylem hry povýšil baskytaru na soběstačný sólový nástroj.
Jestliže by někdo čekal, že tu půjde o zběsilou exhibici tří kytarových virtuózů, je na omylu. Víc než o rychlost jde o využití rozmanitých technik hry, různých (často extrémních) poloh, vzájemnou souhru, empatii a nadhled. Výsledkem toho je komplexní hudební struktura, i když její základ tvoří tři nízkofrekvenční nástroje (podotýkám bez elektronických pomůcek typu oktáver, harmonizér apod.). V praxi to zjednodušeně vypadá asi tak, že vždy jeden z baskytaristů hraje základní basový groove, druhý vyplňuje akordy a flažolety harmonickou složku a třetí vede sólovou linku (téma nebo improvizaci). Ostatní nástroje jsou použité s mírou, bicí pomáhají udržet groove, syntezátory a klavír (mimo jiné hosté jako George Duke či Chick Corea ) jsou většinou už jen kořením. Každý z baskytaristů je jasně rozpoznatelný podle svého charakteristického stylu a tónu – ostatně nepoznat rozdíl mezi Clarkovými sofistikovanými linkami, Millerovým „machovským“ groovem a Wootenovými harmonickými vyhrávkami by bylo rouhání. Kromě baskytar se tu občas vynoří i Millerův oblíbený basklarinet, či Clarkův kontrabas (Milano ).
Většina materiálu vznikla pro účely tohoto alba a pohybuje se v mantinelech žánrů, na jaké jsme u těchto pánů zvyklí, tedy od jazzrocku, přes funk, R&B, smooth jazz, až po lehce hispánské vlivy (Los Tres Hermanos) . Kromě toho zde najdeme několik vydařených remaků, ať už notoricky známého Millerova tématu Tutu , anebo lehce gospelovou verzi Clarkovy Quiet Afternoon .
Asi nikdo nečekal, že Clarke-Miller-Wooten nahrají špatné album. To, že jim to dohromady hraje až tak kompaktně, je možná trochu překvapující. Že snímek nemá slabší místo a ani na chvíli nenudí, je pak příjemným bonusem. Ale fakt, že basové nástroje spolu dokáží vytvořit tak širokou škálu barev, nálad, zvuků a struktur, je svědectvím bezprecedentního mistrovství jejich majitelů. Shrnuto a podtrženo: tři baskytaristé = pět hvězdiček!
Body: 5 z 6
