Dirigent Arturo Toscanini jednou prohlásil: „Jestliže je zpěvák schopen zazpívat jednoduchou melodii tak, že vás píchne u srdce, znamená to, že se v umění na něho dá stoprocentně spolehnout.“ Na tento citát jsem si vzpomněla, když jsem na festivalu Klezfest v Kyjevě potkala americkou zpěvačku Adrienne Cooper. Z prvních tónů jejího podmanivého a pronikavého hlasu jsem slyšela kdo je a kam patří. Na jevišti stála mohutná, laskavá a nesmírně půvabná židovská zpěvačka, s uměleckým projevem, který vydával takovou sílu a něhu, že by každý uvěřil, že venku prší, i když by tam svítilo slunce. Její klasická hlasová průprava není pro ni břemenem, jako pro mnoho jiných zpěváků etnohudby. Pro Adrienne Cooper to naopak otvírá další možnosti ve výrazu a interpretaci. Ve shonu festivalu slovo dalo slovo a Adrienne začala vzpomínat na svou cestu do Prahy, když zpívala se skupinou Klezmatics. Praha jí úplně ohromila. Pověděla, že se vždycky ráda vrací do Evropy, to proto, že si Evropané váží více své identity a mnohem méně než Američané podléhají globalizaci. Před nedávnem natočila Adrienne Cooper cédéčko „Enchanted: A New Generation of Yiddishsong“. Tento fakt jsem využila k tomu, abych s ní seznámila čtenáře časopisu HARMONIE.
Jste ženou mnoha tváří – ředitelkou programu Americké židovské kulturně humanitární organizace Workmen’s Circle (Spolek pracovníků), učitelkou zpěvu a jazyka jidiš a také aktivně koncertně vystupující zpěvačkou. Co z toho je vám nejbližší? Myslím, že něco mezi učením a zpíváním. Zpívání je ale moje vášeň. Pocházím z rodiny zpěváků a od narození jsem slyšela jidiš a písničky v jidiš. V mé rodině je vlastně přímé generační spojení. Když jsem byla malá holčička, měli jsme doma nahrávací přístroj a moji prarodiče nás navštěvovali. Babička a moje maminka zpívaly v jidiš a nahrávaly tyto písně. Něco z toho mám na své nové nahrávce a to, co je slyšet v pozadí, je můj hlas, když mi bylo devět let.
Odkud pocházíte? Jak se vaše rodina dostala do USA? Narodila jsem se v Auklandu v Kalifornii, moje matka se narodila v Chicagu a otec v Hamiltonu v Kanadě. Rodiče mého otce pocházeli z Polska a Litvy. A rodiče mé matky byli z Ruska. Všichni přišli ve vlně emigrace po revoluci roku 1905 kvůli chudobě a pogromům. Ti z Ruska přišli přímo do USA za dalšími příbuznými, kteří už tady byli. Předkové z Polska a Litvy odešli přes Anglii do Kanady. Všichni to byli mladí lidé.
Kromě zpěvu jste studovala historii a literaturu. Jaká byla vaše profesní dráha? Studovala jsem hudbu na Rubinově Akademii v Jeruzalémě, absolvovala mistrovské kursy s Jenny Tourel a potom jsem studovala soukromě v Americe. Zpívala jsem v Chicagu v komorním operním divadle a v začínajících hudebních souborech. Studium jsem zakončila na Hebrejské Universitě v Jeruzalémě v oboru historie a literatura, magisterský stupeň a doktorát jsem získala na University of Chicago v Illinois. Potom jsem byla spolupracovnicí Centra Maxe Weinreicha pro Vyšší židovská studia, která jsou součástí Institutu pro židovský výzkum YIVO (Yiddishe Voice), a později jsem se stala asistentkou ředitele Institutu YIVO a byla jsem šest let ředitelkou Letního programu, který byl zaměřen na jazyk jidiš, literaturu v jazyce jidiš a jidiš kulturu.
U židovských umělců existuje představa, že USA je země neomezených možností. Jaká je skutečnost? Situace je taková, že židovská kultura je mnohem více podporována v Evropě než v USA. U nás žije židovská kultura uvnitř židovské komunity. Je velmi těžké, téměř nemožné, vybudovat si uměleckou kariéru mimo židovskou komunitu jako zpěvačka jidiš hudby. Pokud cestujete po světě, po Evropě, koncertujete v rámci world music, je mnohem snazší se prosadit. Tady se prosadíte jen pokud zpíváte v synagoze nebo pracujete v oblasti židovského školství. Uplatníte se, pokud máte svoji kapelu, se kterou zpíváte na svatbách a večírcích. Prosadit se jen jako koncertní zpěvačka je velmi náročné.
Jak se daří dostávat tuto hudbu z malého okruhu lidí ven, popularizovat ji, aby si ji užilo více lidí? Myslím, že díky vzestupu world music je větší zájem o jidiš. Posluchači mají nyní přístup k židovské a cikánské hudbě, k etno muzice. Židovská hudba ještě není tak populární jako africká nebo latinsko-americká, ale hraje se častěji a zviditelňuje se především díky spolupráci evropských muzikantů. Já osobně nevidím žádný problém v tom, jak jidiš hudbu učinit současnou, jak ji přiblížit dnešní generaci. Nahlížím na sebe a své kolegy jako na určité „zásobníky kultury“. Každý z nás má svoji kulturu – prarodiče, rodiče, já i moje dcera. Já mám v sobě svoji kulturu, moje dcera zase svoji. A tato kultura prochází mnou a integruje se s tím, kdo a co jsem já. Takže jsem vstřebala zkušenosti mých prarodičů, kteří byli vytrženi ze svých domovů a přišli do nové kultury. Má babička byla lidová zpěvačka a její strýc byl také známý zpěvák. Oba zpívali rusky a jidiš a strýc byl známý i mimo židovskou komunitu. Přišli do styku jak s ruskou, tak i jidiš kulturou. Mimo jiné můj otec se stal operním zpěvákem. Nesetkávala jsem se tedy s jidiš kulturou izolovaně, prolíná se s ostatními kulturami, se kterými přicházím do styku.
Zmiňovala jste se již o svém novém cédéčku, kde jsou i staré nahrávky vaší matky, babičky a dědečka z doby, kdy teprve vznikala záznamová technika. Přesto má cédéčko název Okouzlení: Nová generace Jidiš písní (Enchanted: A New Generation of Yiddishsong). Proč? Chtěla jsem ukázat, jak je možné jidiš píseň transformovat v netradiční harmonizaci a pojetí. Pokusili jsme se nalézt jazzové nitky písní z 20. a 30. let. Také jsem začlenila do repertoáru desky autorské písně skladatelek dvou různých generací, Poliny Ashkinazi Shepherd a Beyle Schechter Gottesman. Je tam také zvuková koláž ze starých nahrávek, kde je také můj dětský hlas. Koláž byla připravena mou dlouholetou spolupracovnicí Marilyn Lerner. Ona a trumpetista Frank London, kapelník skupiny Klezmatics, vnášejí do desky potřebnou intimitu a náruživost ve škále rozjímání až po konkrétní hudební myšlenky tradičního klezmeru.
Ve spolupráci s klavíristkou Marilyn Lerner vzniklo několik projektů. Co vás k ní umělecky přitahuje? Jsou tam dvě věci, které dělám více. Marilyn je improvizátorka, jazzová pianistka a skladatelka. Takže v jednom projektu pro mne složila písňový cyklus, kde se písně pohybují od volné improvizace přes jakýsi hybrid jazzu až ke stylu klasické umělecké písně. Tyto tři styly se prolínají celým cyklem. V klasice jsem vyškolená, takže nová pro mě je vokální volná improvizace. Myslím, že to dopadlo výborně
Působila jste ve skupině Klezmatics, později jste utvořila skupinu The Mikveh. Jaký byl důvod či smysl tohoto počinu? (Výraz mikve pochází z hebrejštiny a z jidiš a označuje židovskou rituální, očistnou koupel.) Už dávno jsem nosila v sobě myšlenku ženského tématu v klezmeru. Byla jen otázka času, kdy dojde k její realizaci. Naše skupina The Mikveh vznikla v roce 1998, když jsme byli pozváni k účasti na benefičním koncertu V-Day autorky divadelních her Eve Ensler, aby se opatřily peníze k boji proti násilí na ženách pozitivními projekty. (Na Den Valentina 1998 večer byl založen V-Day skupinou žen v New York City. Vyprodané představení plné hvězd v Hammerstein Ballroom v New Yorku – poslání dne je jasné. Je vyžadováno, že násilí proti ženám a děvčatům musí skončit. To, co začalo jednotlivou událostí v New York City v roce 1998, zahrnuje dnes více než 5400 případů V-Day ročně. – pozn. aut.)
Vaše dcera Sarah Mina Gordon je mladá, ale už věhlasná klezmerská hudebnice. Myslíte si, že jde ve vašich stopách? Jde ve svých vlastních šlépějích. Má skupinu, která se nazývá Jidiš princezna. To, co dělají, je velmi hlasité a elektronické, dělají velmi nesentimentální verze lidových písní v jidiš, které si sami vytváří. Moje dcera píše písně, stejně tak jako její mladí kamarádi, a jdou svou vlastní cestou. Znají tradiční hudbu, milují ji, váží si jí a umí ji také tvořit, ale chtějí dělat něco nového.
Pracujete jako ředitelka vzdělávacího programu ve Workmen’s Circle. Jaká je budoucnost této organizace? Jsme ve stadiu proměny. Posláním naší organizace bylo navazovat kontakty mezi přistěhovalci, původně především mezi Židy a byli jsme velmi úspěšní. Teď právě jsme dokončili proces plánování změn v naší orientaci. Měníme se ve strategickou vzdělávací organizaci s cílem zajišťovat progresivní zapojení židovského života do světové kultury a zlepšovat vztahy s kulturou okolí.
Jak si myslíte, že se budou rozvíjet jidiš písně a jidiš jazyk? Je šance, že přežijí? Existuje řada lidí, kteří píší nové písně v jidiš, někteří z nich jsou docela mladí a jsou to chytří lidé, kteří milují poezii, kteří vystudovali jidiš a přinášejí něco nového do jidiš kultury. Vidí sebe jako součást tohoto zlatého řetězce identity, cítí se s ní spojeni a dospěli k tomuto propojení tím, že studují a snaží se žít v této kultuře tím, že si našli učitele, pronikli tam a věnují jí svoje tvůrčí schopnosti. Nedávno jsem se dozvěděla, že 25 letá žena získala doktorát v jidiš jazyce a mladí interpreti zpívají texty 90 let staré. Takže je zde nadějné spojení mezi generacemi. Jak velká je tato spolupráce podle mě není důležité. Jidiš kultura byla vždy minoritní. Důležité je, že nezmizela.
Další informace na webových stránkách zpěvačky: http://www.adriennecooper.com
