Dvě říjnová vystoupení v České republice a nové album. To jsou nejdůležitější novinky z planety uznávaného amerického jazzového kolosu jménem Snarky Puppy. Při příležitosti koncertů Snarky Puppy na Jazzfestu Brno (22. 10.) a Strunách podzimu (23. 10.) jsme se spojili s kapelníkem a baskytaristou Michaelem Leaguem, se kterým jsme mimo jiné zavzpomínali na společná studia s českým pianistou Jiřím Levíčkem v Texasu. Do doby a hlavně místa vysokoškolských studií se chtěl kapelník vnitřně vrátit a vyzval k tomu i všechny své spoluhráče, aby tak nastavili hlavní koncept nové desky Empire Central. Během pandemie byl Michael celkově nebývale aktivní a i další jeho nová tvorba je tématem rozhovoru.
Počítám, že nyní poskytuješ velké množství rozhovorů. Je na nich něco, co tě opravdu baví? Vždy mě zajímá, o čem se lidi chtějí bavit. Zároveň po zodpovězení otázky se občas dostaví ten pocit, že ses o sobě dozvěděl něco, co ti předtím nedošlo.
V říjnu tě s kapelou čekají dvě zastávky v Česku. Když se podíváš na mapu turné a vidíš tam nás, co se ti vybaví? Okamžitě se mi vybaví jméno mého prvního českého kamaráda Jiřího Levíčka, klavíristy z Brna. Druhá asociace je výrobce basových kytar Vlček basses. A třetí samozřejmě pivo (smích).
Kdy jste se s Jiřím seznámili? Chodili jsme spolu na vysokou v Texasu. Odehráli jsme i pár koncertů společně ještě během studií s jeho triem. Ale nikdy jsme spolu nehráli ve Snarky Puppy, zatímco jsme studovali. Pokud si dobře pamatuju, tak jsme spolu i nějakou dobu bydleli jako spolubydlící (smích). Moc jsme ale nepařili, protože jsme tehdy žili jen muzikou a celé dny cvičili.
Když jste ale přece jen našli čas na pivo, co jste v té době měli jako své nejodvážnější cíle? Dobrá otázka. V té době jsem už měl Snarky Puppy a toužil jsem s tímto projektem něčeho dosáhnout. Stejně tak jsem byl ale velkým realistou a nevěřil jsem, že bychom se Snarky Puppy dosáhli něčeho, co by dalo nazvat slávou. Mou prioritou tak bylo se zlepšit do té úrovně, abych mohl hrát jako žoldák se zajímavými lidmi. Vůbec bych se nebránil, kdyby mě chtěl do kapely třeba D’Angelo nebo některá z jazzových kapacit. Jiří měl ale ještě větší koncentraci než já. Na druhou stranu, nezaměřoval se na nekonečné procvičování jazzových standardů. Spíš se věnoval zdokonalování vlastních věcí a zvuku. To bylo hodně inspirující.
Tohle téma bude určitě hodně aktuální ještě delší dobu, ale rád bych se ohledně pandemie zamyslel pozitivně. Slyšel jsem totiž od řady umělců, že jim pandemie po zvládnutí frustrace přinesla i značnou dávku inspirace a kreativní energie. Jak jsi to měl ty? Poslední dva roky byly ty nejkreativnější a nejproduktivnější roky v mém životě. V mnoha ohledech to byla příšerná doba pro celý svět, ale pro mě osobně to byla velice nutná pauza v extrémně komplexním a napráskaném rozvrhu. Ta „mezera“ mi dala možnost udělat věci, o kterých jsem už dlouho snil, ale nikdy na ně prostě nebyl čas. V první řadě jsem konečně mohl natočit své sólové popové album. Musím dodat, že je ten pop hodně zvláštní (smích) a i proto jsem desku pojmenoval So Many Me. Všechny skladby jsem napsal během pandemie. Zároveň zde obsluhuju všechny nástroje a zpívám. Stejně tak jsem měl konečně čas cvičit na exotické nástroje, u kterých jsem to donekonečna odkládal. Psal jsem jako smyslu zbavený. Napsal jsem i hudbu pro album projektu Bokanté, se kterým máme zrovna za sebou mastering. Během posledních dvou let jsme měli konečně prostor v klidu nahrávat. Zároveň jsem během loňského roku produkoval dvanáct desek pro nejrůznější umělce. Bylo to parádní, protože jsem neměl žádné koncertní povinnosti, které by dominovaly mému rozvrhu. Mohl jsem tak úplně v pohodě produkovat jednu desku měsíčně.
Takže jsi neměl potřebu si konečně dopřát pár týdnů volna a prostě nedělat nic? Třeba sledovat seriál The Wire. Ani ne (smích). Ale samozřejmě jsem si dopřával čas na seriály. Kolem desáté večer jsem skončil, dal si večeři a u toho koukal na film nebo seriál. Konečně jsem si našel čas na seriály typu Tiger King, Ricka a Mortyho nebo Kingdom. Ale jinak nebyl den, kdy bych nepracoval. Miluju to.
Přestože to není žánrové zaměření tohoto časopisu, tak by mě hodně zajímala tvoje sólovka. O jak „podivnou“ záležitost se jedná? Vyrůstal jsem na Peteru Gabrielovi a osobně mám taky velkou slabost pro osmdesátkový synth pop. Moje deska je totální synth pop, takže ti určitě sedne (smích). Má v sobě osmdesátky a také hodně odkazů na Petera Gabriela. Lepší přirovnání mě nenapadá, ale osmdesátky jsou asi nejlepší.
Proč máš slabost pro osmdesátky? Myslím, že šlo o zlatou éru přímočarého popu. Sedmdesátky byly hodně rockové a funkové. Zatímco osmdesátky byly super-popové. Tears For Fears, Hall And Oates, Peter Gabriel a The Police. Ve všech případech se bavíme o fantastickém citu pro psaní skladeb. Vynikající kombinace mezi hloubkou a chytrostí. Stejně tak mega zpěvné!
Z jakých zemí jsou ty exotické nástroje, na které ses učil hrát? Maroko a Turecko. Strávil jsem tam nějakou dobu a fascinují mě. Procestoval jsem už kus světa a občas se stane, že mě něco hodně zaujme. Pak přijde obrovská dávka motivace to hudebně pochopit. Jsem už holt takový.
Co třeba takový Balkán? Neptám se jen jako poloviční Jugoslávec, ale protože role dechů byla ve Snarky Puppy vždy významná. Miluju Balkán. Ať už jde o vokální sbory, tak i dechové orchestry. Mám nějaké bulharské vinyly, ženské sbory a nahrávky dechových orchestrů. Nestudoval jsem to, ale rád bych se o tom dozvěděl víc. Jedna taková kapela dokonce hrála jen blok ode mě, když jsem byl v Brooklynu. Jmenovali se Slavic Soul Party! Několik členů je z USA, ale mají v sestavě i několik Balkánců (smích). Budu i rád za tvoje tipy.
Rád pošlu. Nicméně, jedno z nejdůležitějších témat, které jsem chtěl probrat je informace, že se Snarky Puppy máte připravených asi tucet nových skladeb. Informace je skoro přesná. Máme jich aktuálně nějakých šestnáct. Deska vyjde v září a první singl několik týdnů předtím. Fanoušci se můžou těšit i na to, že jsme pořídili novou várku live záznamů ze studia.
Jak probíhalo psaní, když vezmeme v potaz vliv pandemie? Abych byl upřímný, tak jsme každý měli v plánu psát během pandemie, ale nakonec to dopadlo tak, že většina začala asi týden předem (smích). To je pro nás dost typické ve Snarky Puppy. Všechno na poslední chvíli, i když jsme na to měli nějaké dva roky. Ale nakonec všechno dopadlo dobře. Dokonce bych se nebál říct, že kapela funguje dobře, když je pod tlakem.
Jak to funguje, když se rozhodujete? Platí u vás demokracie? Má případně významnější slovo několik vůdčích postav, nebo snad dokonce jen jedna… Tak nějak (smích), Když dojde na krájení chleba, tak jsem pořád kapelník a poslední rozhodnutí je na mně. Ale prakticky nikdy neudělám rozhodnutí, které je proti většině. Dokonce bych se nebál říct, že každé rozhodnutí, které jsem kdy udělal, nebylo proti většině. Zároveň jsem moc rád, že jsme se většinou shodli úplně v pohodě. Občas se sice najde někdo, kdo se cítí odlišně, ale jinak je všechno naštěstí v pohodě.
Zrovna předevčírem jsem se bavil se zpěvákem jedné švédské hard rockové kapely, která se rozhodla, že měli chuť napsat progresivnější a atmosféričtější album. Započali jste proces vzniku nových skladeb s nějakým konkrétním směrem v hlavě? Jedinou instrukci, kterou jsem všem zadal, bylo myslet na Dallas. To je hlavní téma desky. Chtěl jsem se zaměřit na naše kořeny v Texasu. Chtěl jsem, aby mysleli na období, kdy tam byli a inspirace, které tam mohli v minulosti pochytit a zohlednit je na nových skladbách. Proto nové věci budou hodně funky. Ale to spektrum bude tradičně rozmanité. Jsem s výsledkem hodně spokojený.
Z mého středoevropského pohledu bych pro Texas na první dobrou spíš vsadil na country a Americana blues rock. V Texasu se ten vliv country projevuje i ve formě funku nebo kostelní hudbě. Tenhle prvek tam určitě bude a Justin Stanton napsal skladbu Broken Arrow, která se táhne do country. Případně tam cítím vliv skupiny Crosby, Stills & Nash.
Co tvoje rodinné hudební kořeny? Poměrně eklektické. Doma naši pouštěli R&B, soul nebo klasický rock. Vybavuju si The Beatles, Led Zeppelin nebo kapelu Steely Dan. Můj brácha se ale v určitém období hodně věnoval jazzu, a to mě zásadně ovlivnilo. Texas následoval kvůli vysoké škole a pár let jsem tam žil i potom.
Blížíme se ke konci, takže pokud bys měl pro české fanoušky nějakou zprávu, budeme rádi. Byli jsme u vás pouze jednou, a proto se moc těšíme, až na to navážeme. V Praze jsme zatím nehráli, takže se nemůžu dočkat, až navštívím vaše hlavní město. Vezeme s sebou i nové skladby, tak se těšte!
[block background=“#e5e5e5″]Splněný vysokoškolský sen. To je ve zkratce cesta, kterou v průběhu let zažil skladatel, producent a multiinstrumentalista Michael League. Absolvent University of North Texas svůj nejúspěšnější projekt založil už v prvním ročníku vysoké školy a dnes jsou Snarky Puppy považováni za jeden z nejvážnějších pojmů na moderní jazzové scéně. Vedle početné diskografie, stejně rozmanitého výčtu členů a hostů, formace vybojovala čtyři ceny Grammy. I to kapelníka přivedlo k založení vlastního vydavatelství GroundUP Music, kde vychází i jeho další projekty. Mimo jiné tvorba formace Bokanté nebo také nedávno první sólová deska.
Snarky Puppy vznikli jako desetičlenný ansámbl v Dentonu, v Texasu, v roce 2004. Charakterizuje je žánrová všežravost napříč jazzem, funkem, rockem a world music. Spíš než kapela se Snarky Puppy rádi označují za „kolektiv“ – jejich sestava je proměnlivá, přizpůsobená potřebám daného turné, případně i využívající místní hudebníky. Dnes jde o komunitu, jež má svůj vlastní label, festival, vydává alba spřízněným umělcům a vytváří odrazový můstek kariéry řady hráčů. Snarky Puppy se proslavili zejména díky efektním YouTube videím z natáčení svých alb, s přizvanými posluchači ve studiu. Takovou metodou vznikala například alba Tell Your Friends (2010), Sylva (2015), ale i nejnovější Empire Central. V ČR vystupovali poprvé v Přerově v roce 2015.[/block]
