Ricky Likabu – zpěv, Coco Yakala Ngambali – zpěv, kytara, Theo Nzonza Nsituvuidi – zpěv, kytara, Djunana Tanga-Suele – zpěv, Kabamba Kabose Kasungo – zpěv, Roger Landu – satonge, zpěv, Amalphy Ketikila Masamba – kytara, Randy Makana Kalambayi – perkuse, Paulin „Cavalier“ Kiara-Maigi – baskytara, Montana Kinunu Ntunu – bicí, zpěv. Vydáno: 2012. TT: 52:08. 1 CD Crammed Disc 81.
Dříve nás Staff Benda Bilili žádali, abychom je nelitovali, teď mají také přání: nechte náš příběh už spát, soustřeďte se na hudbu. Je dobře, že jsme je u nás – na festivalech Respect a Colours of Ostrava – viděli na vlastní oči, zamáčkli slzu, spolkli soucit a rovnou do bezhlavého tance; ostatně o nic jiného paraplegici na vozíčcích z konžské metropole Kinshasy ani nestáli. Po tříletém světovém turné s cenami ověnčeným albem Tres Tres Fort a grandiózním úspěchu filmu Benda Bilili! proti sobě nenechali obrátit nečekanou popularitu. Pořád žijí v Kinshase, i když ve vlastních domech, založili organizaci na pomoc zdravotně postiženým a dětským sirotkům, takže neupřímnou hru na chudé bezdomovce odmítají a stále pro ně platí: pomáhat a bavit.
Kouzlo nechtěného – kvákání žab s pokřikem dětských chráněnců – z debutu natáčeného na trávníku před zoologickou zahradou, kde měli tehdy hlavní stan, by už na podruhé nezafungovalo a zrovna také nebudilo dojem autenticity. Belgický producent Vincent Kenis s francouzským manažerem Michelem Winterem ale nepatří mezi africké hudební zlatokopy, nikdy neměli potřebu věci zkrášlovat, ani je s předpokladem jistého výdělku nastavovat jako kaši. Kapele doporučili už před časem rozšířit sestavu o dva bubeníky a baskytaristu a i v Ostravě tak byl na první poslech zřejmý posun ve zvuku, z něhož vyloženě sálala rocková energie a snaha o čerstvé, modernější kompoziční vykročení.
U nového alba Kenis s Winterem Staff Benda Bilili zavedli do legendárního studia Renapec, kde v dávných dobách Franco, Tabu Ley Rochereau nebo Papa Wemba natočili zásadní nahrávky konžské rumby – alfy a omegy a zdroje síly hudby Staff Benda Bilili – a jednoho z nejinfekčnějších afrických tanečních stylů, známých v Evropě pod názvem soukous .
Na jeho vlně se veze úvodní skladba Osali Mabe : vedení hlasů, sborových i ve formě sólových odpovědí, nicméně dosvědčuje, že směřovat k pouhému retru Staff Benda Bilili nemají v úmyslu. Ano, daleko složitěji propracované vokály album zdobí ze všeho nejvíc, stejně tak ale rockovější nasazení kytar, prolínajících se mezi sebou ještě brilantněji (Sopeka ) nebo neuvěřitelné mistrovství Rogera Landu (stále častěji i fantastického zpěváka) na jednostrunný, vlastnoručně vyrobený nástroj satongé, nově elektronicky zesílený. Příklad za všechny: psychedelické sólo v Tangu I Feuni a snad ještě ďábelštější v Kuluna Gangs , tvrdém odsouzení pouličních gangů z Kinshasy s naříkavými soulovým hlasy zpěváků (novináři Marku Hudsonovi nejde skladba z hlavy i z toho důvodu, že v ní slyší konžskou verzi Dylanova All Along the Watchtower ).
Staff Benda Bilili znovu a se vším nasazením upozorňují: s hudbou je spojená zábava, ale nezapomeňte na problémy kolem nás. V Djambula se nezdráhají až do temna experimentovat s delta blues úměrně s naštvaností na organizované náboženství vymítající lidem rozum. Ne me quitte pas je prachobyčejný střemhlavý rytmický apel: nežebrejte a nepůjčujte si od lichvářů, zkuste pracovat. A závěrečnou, nejveselejší Mutu Esalaka se vracejí ke svému mottu: „Náš handicap nám nezabrání být chytrý.“ Připomínat, že možná posloucháme album roku 2012 je asi zbytečné.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
