Kvarteto Tomasze Stańka v rámci Jazzu na Hradě (26. 3.) přineslo hudbu aktuální i propojenou s tradicí. Pro část obecenstva s povědomím o jazzovém vývoji znamenal koncert i vzpomínky na děje dávno minulé.
Pamětník si mohl vybavit konec 60. let a tehdejší mylný pocit ukončené etapy: úmrtí Johna Coltranea (1967), Krzysztofa Komedy (1969) a konec jedné éry nejvýznamněji symbolizoval i odchod Milese Davise od akustické hudby k nové zvukovosti (fusion). Část jazzmenů se s komercializací jen těžko smiřovala a plně spokojeni nebyli ani mnozí exponenti elektrických skupin, kteří se vedle fúze věnovali i komornímu akustickému projevu například v rámci ECM; právě Tomasz Stańko se svým albem Balladyna (1975) patřil v těch dobách k zakladatelům nezaměnitelného éterického soundu tohoto labelu.
Aktuální hudba kvarteta Tomasze Stańka patří k produkcím stírajícím rozdíly mezi jazzmeny různých věkových kategorií. Pětašedesátiletý leader s téměř o čtyři desetiletí mladšími skvělými spoluhráči tvoří názorově i hudebně jednolitou formaci. Fascinující postmoderní propojení davisovského lyrismu, coltraneovského pojetí souhry kvarteta a způsobu modálního myšlení, či pokračujících vlivů Komedova pojetí prostorovosti a hudební asociativnosti nenese historickou patinu, ale stalo se aktuální, trend určující charakteristikou současného jazzu.
Na Hradě se polští hudebníci představili v očekávané podobě. Repertoár (až na výjimky) vycházel z posledního alba kvarteta Lontano (2006), jehož ohlas u recenzentů je tak jednoznačně nadšený, že tento démon souhlasu svádí alespoň k částečné opozici. Mnohé však k vytknutí není. Kvarteto navzdory mladému věku sidemanů (Marcin Wasilewski, Slawomir Kurkiewicz, Michal Miskiewicz) je dlouhá léta působící skupinou, která invenčně, technicky i názorově vyzrála do dokonalosti. Relativizující subjektivní pocit: Stańko dobře věděl, proč rozsáhlou titulní skladbu Lontano (asi 40 min.) na CD rozdělil na tři části a situoval je odděleně. Na Hradě uvedli Lontano vcelku: ale ani obratná, až rutinérská manipulace s tichem, vtíravým lyrismem a kontrastními expresivními vzplanutími nezastřela zdlouhavost. A naopak – všechny ostatní skladby (8?-?12 min.) působily vyváženě a plně zaujaly.
Kvarteto sklízí ve světě jazzu unikátní úspěchy: první místa v evropských anketách, dobrá umístění v Down Beatu a jiných amerických periodikách imponují; všichni shodně předpovídají mladým sidemanům slavného leadera hvězdnou kariéru. Osobně bych byl v jistém smyslu opatrný. Vzpomínám na rok 1983, kdy jsem na Jazz Jamboree poprvé viděl Wyntona Marsalise (ve formaci s bratem Branfordem a pianistou Kenny Kirklandem). Jemu tehdy přiřknutá skvělá budoucnost se sice dostavila, ale pokud mám vzpomenout na nejsilnější zážitek z jeho hudby, vrací se mi vždy onen rok 1983. Podobný dojem předčasné zralosti jsem měl i na pražském vystoupení Stańkovy formace.
