Saxofonista Štěpán Flagar se v posledních letech velmi dobře etabloval na rakouské scéně. Jeho posledním počinem je trio HAEZZ.
Štěpán Flagar je u nás znám především coby člen někdejšího Ostrich Quartet nebo česko-rakouských Purple is the Color. Spektrum jeho aktivit je ale mnohem širší. Přes deset let působí v Rakousku a v našem rozhovoru jsme se bavili o specificích zdejší scény i o jeho vztahu ke klasické hudbě. Začít jsme ovšem museli aktuální novinkou tria HAEZZ (Štěpán Flagar, Tobias Vedovelli, Martin Eberle), kterou vydal rakouský rozhlas.
Na jaře vám vyšla nová deska s triem HAEZZ. Můžete přiblížit, proč jste si zvolili právě formát trubka, tenor saxofon a kontrabas?
S kontrabasistou Tobiasem Vedovellim jsem se poznal, když jsem zaskakoval v jeho tehdejším kvartetu. S trumpetistou Martinem Eberlem jsme se setkali v rámci jednoho festivalu, který řídí právě Tobias. Uvažovali jsme nad tím, jestli přibereme i bicí nebo perkuse. Nakonec jsme zůstali u tria, jamovali jsme a zjistili, že nám to perfektně funguje. Díky tomu si můžeme dovolit experimentovat se zvukem. Například Martin dělá hodně perkusivních zvuků na trubku, pracuje s beatboxem a dělá spoustu dalších zvuků. Kdybychom měli bicí, byla by to možná škoda, protože by mohly zastínit jeho možnosti. Tak jsme se rozhodli dát kapelu dohromady jenom ve třech.
Z nahrávek je zřejmé, že používáte také rozšířené techniky. Bylo to prvoplánové v tom smyslu „nemáme bicí, budeme používat perkusivní zvuky“, nebo to přišlo postupně?
Důležitější bylo, že víme, jaké máme možnosti, protože jeden druhého známe, jak lidsky, tak i hudebně. Víme, co ten druhý dělá a jaké jsou naše přednosti. Prvotní záměr nebyla kapela bez bicích. Ten prvotní input byl spíš v tom smyslu, že jsme tři lidé, kteří si rozumí, jsme kamarádi a rádi spolu hrajeme.
V čem se tedy hraní v takovém formátu liší oproti těm standardnějším formacím, jako je třeba hraní v kvartetu?
Je to určitě intimnější. Člověk může pracovat mnohem více s dynamikou, což je jeden z nejzásadnějších aspektů. Je opravdu málo bubeníků, se kterými může člověk skutečně pracovat dynamicky jako sólista. Ne přes mikrofony, ale vyloženě akusticky, což se nevidí často. Pokud bicí nebo perkuse v kapele vůbec nemáte, tak to najednou přináší extrémní škálu zvukových možností, které můžete využívat. Mě to hodně baví a myslím, že nás to baví všechny tři.
Vybíráte si tím pádem i místa pro hraní na základě toho, jakou mají akustiku, nebo se snažíte podřídit místu, kde hrajete?
Spíš se snažíme podřídit místu, kde hrajeme. Jeden koncert, který jsme hráli na konci ledna, si nedokážu představit v sestavě s bicími. Byla tam dřevěná podlaha a dřevěné sloupy a zvuk se odrážel od stěn. Nebylo tam místo, kde by se ten zvuk mohl vstřebat. Spíš se nám bez bicích naskýtají nové možnosti, kde hrát. Nicméně z jakéhokoliv prostoru, ve kterém hrajeme, se snažíme zvukově vydolovat co nejvíc.
Autorsky jste se na albu podíleli všichni tři. Máte podíl skladeb nějak rozdělený, že by to bylo třeba na třetiny?
Skladeb je deset, já mám čtyři, Tobias taky a Martin tam má dvě věci. Některé skladby už existovaly předtím, než jsme se potkali. Jiné byly napsány s myšlenkou, že by mohly být právě pro trio. Teď už pracujeme na hudbě, která je vyloženě psána jenom pro trio.
A kde to album vznikalo?
Tobias a Martin mají zkušebnu, která je ve Wahlfischgasse v prvním okrsku ve Vídni. Většinu času jsme zkoušeli právě tam, občas jsme zkoušeli také u Tobiase doma. Album jsme pak natočili během dvou dnů v rádiu Ö1 ve Studiu 3.
Takže z větší části taková svépomoc, DIY.
Přesně tak, DIY. Měli jsme také pronajatý dům v Burgenlandu, to je region, který je asi hodinu a půl od Vídně. Tam jsme si na pár dní pronajali dům a měli takové první soustředění, kdy jsme ze všech skladeb, které jsme do té doby nazkoušeli, vybrali repertoár. Zkrátka jsme pracovali na aranžmá a podobných věcech. Nahrávání bylo ale v rakouském rozhlase, kde jsme měli našeho technika Sebastiana Vötterla a vedoucím nahrávání byl skvělý Martin Leitner.
Všiml jsem si, že jste byl v říjnu minulého roku ve vídeňském klubu Porgy & Bess na společném plakátu se saxofonistou Benem Wendelem a trumpetistou Philipem Dizackem. Vy jste s nimi účinkoval, oni hráli vaši skladbu, nebo jak to celé bylo?
Původně šlo vlastně o ansámbl, který vznikal jako festival, ansámbl onQ, který založili Tobias společně s pianistou Michaelem Tiefenbacherem. Během covidu dali festival dohromady a z toho poté vzešel ansámbl. Hlavní myšlenkou je poskytnout prostor různým skladatelům a dát jim možnost prezentovat svou práci. A já jsem měl to štěstí, že se mě Tobias zeptal, jestli bych nechtěl něco napsat, na což jsem kývnul. Poté se mě zeptali, jestli bych chtěl nějaké hosty. Shodou okolností jsem se jednou potkal s Benem Wendelem v Amsterodamu. Posílal jsem mu nahrávku mého saxofonového koncertu a od té doby jsme tak nějak zůstali v kontaktu. Když jsem ho pak oslovil, hned odpověděl, že do toho rád půjde, Philip Dizack také. Tak se to podařilo dát dohromady, těch čtrnáct lidí.
Jsou pro vás v určitém smyslu slova vzorem?
Já jsem o tom takhle nepřemýšlel. Oba jsou fantastičtí instrumentalisté, jejichž hru obdivuji, a byl jsem moc šťastný, že je slyším hrát moji muziku. Nic víc než jenom to, že to bylo skvělé, nemůžu říct.
Zkrátka přišli a zahráli to.
Prostě přišli, byli skvěle připraveni, zeptali se mě, co chci, pak to zahráli, a všichni jsme byli spokojení. Spolupráce s nimi byla vynikající!
Na sítích jsem zaregistroval, že vystupujete i jako sólista s klasickým orchestrem. O co šlo v tomto případě?
K tomu jsem se dostal tak, že jsem pro můj závěrečný koncert na univerzitě napsal koncert pro symfonický orchestr a saxofon. Pak trvalo docela dlouhou dobu, než se univerzita vyjádřila, jestli se vůbec octne na programu. A když už jsem přestal doufat, že to vyjde, z ničeho nic jsem dostal zprávu, že koncert bude do programu zařazen a já si to zahraji s univerzitním orchestrem. V podstatě šlo o takovou jednorázovou záležitost, i když relativně velkou.
Co se týče klasické hudby, té se věnuji momentálně primárně ve cvičícím procesu. Já se vlastně z hlediska cvičení věnuji hlavně klasické hudbě, ale koncerty jako takové nehraji. I když minulý rok jsem měl klasický recitál s pianistou Paulem Guldou, synem Friedricha Guldy. Hráli jsme sonátu od Erwina Schullhofa, takovou docela známou věc, jmenuje se Hot Sonate. A jinak doma cvičím hlavně Bacha. Existuje transkripce od jednoho holandského saxofonisty. Jmenuje se Raaf Hekkema a pro saxofon přepsal čtyřiadvacet Paganiniho capriccií. Mám dojem, že když tohle budu umět, jsem dobrý saxofonista, takže na tom docela dost pracuji, protože to velmi pomáhá získat při improvizaci technickou svobodu.
Jste také členem kapel Hot Brew a Purple is the Color. Chystáte momentálně něco nového?
S Purple is the Color toho momentálně chystáme docela hodně. Dostali jsme na příští rok angažmá v klubu Porgy & Bess, v sezoně 2024/25 tam budeme hrát deset koncertů, každý měsíc jeden. A budeme určitě vydávat novou hudbu. Celé se to teď připravuje. Máme před sebou pořád kupu práce. V dubnu jsme se všichni potkali ve Vídni a strávili jsme společně pár dní, vyhrazených organizaci. Tam jsme rozplánovali celou příští sezonu. S kapelou Hot Brew máme také hodně práce před sebou, protože na začátku září budeme natáčet album. Máme taky nějaká videa, která jsme natáčeli v únoru, a plánujeme je vydat, takže tam se také dávají věci do pohybu.
S Hot Brew jste byli v březnu na turné a na základě toho mě napadla otázka, jak náročné je sestavit takovou tour? Pokud se nemýlím, tak členové kapely žijí minimálně ve třech různých zemích. Vy žijete v Rakousku, někteří v Česku a jiní zase v Německu. Jak je to celé náročné logisticky?
Děláme to tak, že se snažíme najít týden, ve kterém si na to všichni vyhradíme čas, a na ten potom všechno cílíme. Booking momentálně dělá náš kytarista Jan Lacina. Ten s vědomostí o našich časových možnostech domluvil hraní a povedlo se mu to skvěle. Je to samozřejmě těžké. Týdnů, kdy se nám všem podaří najít společný čas, třeba jenom pět dní v kuse, není tolik, ale když se to povede, zase se snažíme v těch pěti dnech zahrát pět koncertů. I logisticky je lepší, když dáme všechno dohromady do jednoho období. Pro jednotlivá vystoupení je to trochu komplikovanější.
V Rakousku už působíte deset let. Vnímáte nějaké rozdíly oproti české scéně?
Možná to úplně nedokážu tak dobře porovnat, protože se na české scéně zas tak moc nepohybuji, i když v Česku znám spoustu muzikantů. Můžu říct, že rakouská scéna je skvělá a Vídeň je fantastické město. Není tak velká jako třeba Paříž, Londýn, New York nebo Berlín, ale na to, jak „malé“ to město je, je ta scéna extrémně rozmanitá. V každém koutku scény jsou lidé, kteří jsou na naprosto špičkové úrovni. Je zkrátka fantastické, když s nimi člověk může pracovat. Mluvím jak o jazzové hudbě, tak o moderní klasické hudbě. No, a pokud je nějaké město historicky spjaté s klasickou hudbou, tak je to Vídeň.
Biografie Štěpán Flagar
Český saxofonista, aranžér, skladatel a kapelník. V útlém věku začal hrát na zobcovou flétnu, klarinet a později na saxofon. Zdokonaloval se u Tomáše Hanáka, Pavla Klose, Michala Žáčka, Mariana Friedla nebo Zbygniewa Kalety. V roce 2011 založil jazzovou kapelu Ostrich Quartet, se kterou se v roce 2015 dostal do finále European Jazz Competition. V roce 2014 odešel na studia do rakouského Lince na Anton Bruckner Privatuniversität, kde v roce 2019 absolvoval bakalářské studium a v roce 2024 magisterské. V roce 2017 absolvoval semestr na HfMT v Hamburku a na podzim 2017 se odstěhoval do Vídně, kde doposud žije. K jeho učitelům patřili Harry Sokal, Chris Kronreif, Gerald Preinfalk, Florian Bramböck nebo v Hamburku Ernst-Friedrich „Fiete“ Felsch. V roce 2019 byl Českým rozhlasem nominován do Euroradio Jazz Orchestra pod vedením Christopha Cecha.
Psáno pro časopis Harmonie 7/2024
