Francouzský trumpetista Stéphane Belmondo se podílel na více než deseti albech se svým starším bratrem Lionelem (saxofon, flétna). Jako sideman účinkuje na několika desítkách projektů od tradičního jazzu přes moderní výboje až po fúze s world music či elektronickou hudbou. Na svém kontě má několik prestižních cen a sólové CD s úpravami skladeb Stevieho Wondera. Do telefonu hovořil rychle, dlouho, ale ani tak nebylo možné v jednom rozhovoru pojmout všechny jeho aktivity. Vždyť nyní pracuje hned na čtyřech nových albech.
Pocházíte z jihozápadní Francie, z departementu Var, z oblasti, kterou jsem zatím neměl možnost navštívit. Jak vás místo, kde jste prožil dětství, formovalo? Narodil jsem se ve městě Hyères v červenci 1967. Bylo horké léto, a navíc v této části Francie svítí slunce a je horko prakticky po celý rok. Vyrůstal jsem tedy v krásné inspirativní krajině nedaleko moře, plné malebných městeček (v jednom z nich se mimochodem každý rok koná jazzový festival). Určitě to tedy mělo na mou budoucí kariéru vliv a bylo to něco jiného, než kdybych žil uprostřed velkoměsta. Ovšem ještě důležitější než toto prostředí pro mne bylo, že jsem trávil dětství v hudebně založené rodině. Můj otec měl italské kořeny, jeho rodina se do Varu přistěhovala z Itálie na konci 30. let. Otec byl hudebníkem „ze staré školy“, hrál na klarinet, na saxofon, na bandoneon a na flétnu a to všechno se naučil ve 40. letech od svého strýce.
Vy sám také ovládáte několik nástrojů. Než jste se dostal ke kornetu a trubce, začínal jste s bicími a také jste hrál na akordeon… Přesně tak, začal jsem se jako velmi malý učit na bicí. Doma jsme často poslouchali desky a já jsem byl už v pěti letech přesvědčený, že se chci stát muzikantem. Otec mě tedy nejprve přihlásil na bicí, ale potom chtěl, abych se naučil také základům harmonie. Já jsem však odmítal chodit do klavíru, protože ten už absolvoval můj o čtyři roky starší bratr, kterého to hodně nebavilo. Ve Francii je velmi silná tradice hry na akordeon – legendární jsou především nahrávky ze 30. – 50. let, které se u nás doma hodně poslouchaly – a já jsem dal přednost tomuto nástroji. V Aix-en-Provence, tedy nedaleko místa, odkud pocházím, byla v 70. letech jediná škola ve Francii, kde bylo tehdy možné absolvovat klasické studium akordeonu včetně maturitní zkoušky. Tam jsem tedy nějakou dobu chodil a velmi mě to obohatilo. Po dvou letech jsem pak začal studovat hru na kornet a trubku.
A proč právě kornet a trubka? U mě to všechno postupovalo naprosto přirozeně. Nejprve bicí, potom akordeon kvůli harmonii. A dechové nástroje opět souvisely s deskami, které jsme doma poslouchali. S oblibou říkám, že ne já jsem si zvolil trubku, ale že trubka si vybrala mne. Mám ten nástroj rád a zdá se mi přirozené, že jsem se na něj začal učit. Navíc jsem měl to štěstí, že mě mohl učit jeden dávný přítel mého otce, člověk s bohatými zkušenostmi a s pevnými pedagogickými zásadami. Velmi dobře uměl pracovat s dechem, výborně ovládal techniku. A protože výuku bral vážně, roky strávené s ním byly velmi náročné. Dlouho jsem si třeba na kornet ani trubku nemohl sáhnout a učil jsem se hrát pouze do nátrubku. Ale po takovém důkladném zvládnutí techniky pro mne další studium bylo mnohem snazší.
Zmínil jste už svého bratra Lionela, se kterým jste později natočili mnoho společných alb. Spolupracovali jste už v době vašich studií na konzervatoři? Vyrůstali jsme ve vesnici Solliès-Toucas, asi patnáct kilometrů od Hyères. Můj otec tam založil malou hudební školu, ve které jsem od svých dvanácti let vyučoval. Nebyl totiž dostatek učitelů akordeonu a později jsem malé děti učil i na trubku. A právě v té době jsme začali hrát společně s bratrem Lionelem. Zatímco on už tehdy rád aranžoval a skládal pro orchestry, já jsem měl vždycky raději improvizovanou hudbu. Společně jsme působili v jednom místním orchestru a hráli jsme především taneční muziku. To, co dělal ve Spojených státech například orchestr Counta Basieho, jsme v menším měřítku zkoušeli na jihu Francie. S patnáctičlenným ansámblem jsme s bratrem – on na piano, já na akordeon – absolvovali nekonečné série tang a dalších tanců. A byla to pro nás obrovská škola. Mně bylo tehdy asi čtrnáct, bratrovi osmnáct. O rok později jsme pak založili své první jazzové kvinteto.
V době dospívání jste pak z jihu Francie zamířil do Paříže… Já jsem do Paříže jezdil už od svých šestnácti let, ale protože jsem ještě nebyl dospělý, šlo nejprve spíše o kratší pobyty a oficiálně jsem bydlel stále na jihu. V Paříži jsem potkával hudební přátele svého otce a absolvoval první koncerty v tamních klubech, například jako záskok za stálé trumpetisty v bigbandech. Ještě předtím jsem studoval trubku na konzervatoři v Marseille, krátce jsem pobyl také na školách v Nice a Lyonu a pak jsem se dostal na konzervatoř do Paříže. V sedmnácti letech jsem se tedy v Paříži usadil a měl jsem tam možnost absolvovat hodiny u světoznámého trumpetisty Pierra Thibauda, se kterým jednu dobu hrával i můj otec. Když mi však přibývalo koncertů v klubech, které končívaly velmi pozdě, a já jsem měl problém s ranním vstáváním do školy, Pierre Thibaud mi řekl: „Udělali jsme spolu kus práce, ale je mi jasné, že žiješ víc jazzem než klasickou hudbou…“ A tak mi vlastně pomohl najít správnou cestu a natrvalo mě nasměrovat k jazzu. Bez jeho rady bych možná byl skončil jako klasický trumpetista, kdo ví.
Další setkání, které pro vás bylo klíčové, byla v 80. letech spolupráce se slavným aranžérem Gilem Evansem, kterému v té době už bylo přes 70 let. Ano, to byla opravdu jedna z prvních zásadních spoluprací. V polovině 70. let jsem s ním asi půl roku koncertoval v big bandu Lumière pod vedením Laurenta Cugnyho. Procestovali jsme Evropu a i když jsem měl s hraním v orchestru nějaké zkušenosti, Gil Evans byl někdo, koho znal celý jazzový svět. Všichni jsme obdivovali nahrávky, které realizoval spolu s Milesem Davisem a pro mne byla čest spolupracovat s člověkem, který napsal ty legendární orchestrální aranže, a pod jeho vedením hrát skvělá sóla, která kdysi hrával Miles. Ještě důležitější než samotné koncertování však pro mne byly hodiny, které jsme strávili vzájemnou konverzací. Myslím si totiž, že je důležité znát historii hudby, které se věnujete. V případě Gila Evanse bylo tedy úžasné znát podrobně jeho hudební dráhu. Vždyť já jsem první desky s jeho hudbou poslouchal už jako desetiletý, a i proto pro mne toto setkání bylo tak silné.
Byl ještě někdo jiný, kdo vás na počátku vaší kariéry tak silně ovlivnil? Zhruba ve stejné době jsem se setkal také s trumpetistou Chetem Bakerem. Ten se stal mým velkým přítelem a pokaždé, když v posledních třech letech svého života přijel do Paříže, nenocoval v hotelu, ale u mě. Prodiskutovali jsme spolu mnoho hodin, hrávali jsme spolu, bral mě jako hosta na své koncerty.
Já bych teď – protože všechny další spolupráce nestihneme ani zmínit – spíše namátkou vybral dva francouzské muzikanty přibližně ze stejné generace jako vy. Prvním z nich je o sedm let starší Jean-Michel Pilc… Ano, to je výjimečný pianista, se kterým se znám už také více než 25 let. Nahráli jsme spolu několik alb a dodnes spolu občas vystupujeme. Jean-Michel je velmi originální hudebník, ale ne v dnešním slova smyslu, kdy umělci vyhledávají originalitu pro originalitu. Jean-Michel hraje to, co z něj vychází, a právě to je na něm zajímavé.
Jakoby z úplně jiného světa je vaše spolupráce s DJ Frédérikem Gallianem, tvůrcem elektronické hudby. Sledujete vedle jazzu i tuto scénu? Nezajímá mě všechna elektronická hudba, ale jen některé fúze. Frédéric Galliano byl v Evropě jedním z prvních, kdo úspěšně propojil elektronickou hudbu s jazzem. Je to erudovaný muzikant i v oblasti akustického jazzu od 40. let do současnosti. Jednou mého bratra a mě oslovil a nabídl nám spolupráci. Natočili jsme spolu několik nahrávek a mezi nimi i jedno zatím nevydané album inspirované africkou hudbou.
World music obecně vás inspiruje? Ano, zajímá mě lidová hudba z celého světa. Hodně cestuji, objel jsem několikrát celý svět a například v Japonsku nebo v Africe jsem spolupracoval s místními hudebníky. Cestování mě zajímalo už odmalička. Jako kluk jsem v televizi sledoval cestopisné dokumenty a obdivoval třeba neznámé stromy a ovoce. Už tehdy jsem chápal, že existují jiné kultury a jiné země, ale naplno jsem si jejich rozmanitost uvědomil až později. Proto tak rád cestuji a pátrám po nových zvucích a rád vytvářím fúze hudby z celého světa. Právě tato cestovatelská vášeň mě přiměla k tomu, abych po letech znovu začal hrát na perkuse a z Madagaskaru jsem si přivezl malé flétničky. A samozřejmě vím, že i u vás v Česku existuje zajímavý folklór a doufám, že jednou budu mít příležitost k vám přijet a pracovat s vaší hudbou.
S vaší láskou k world music asi souvisí i společné album, které jste v roce 2008 natočili s brazilským zpěvákem Miltonem Nascimentem. Ano, to samozřejmě přeskakujeme řadu let a mnoho projektů, ale setkání s touto velkou osobností brazilské hudby bylo opravdu krásné. Brazilská hudba je pro mne velmi důležitá, poslouchám ji dlouho a oceňuji na ní její přirozenost. S Miltonem mimochodem dále spolupracujeme. A ještě bych s dovolením zmínil jedno podobné setkání. V roce 2005 jsem měl možnost nahrávat s Yusefem Lateefem, což je už starý pán – loni v říjnu mu bylo 90 –, ale srdcem je to pořád mladík. Spolupráce s ním pro mne byla důležitá i z lidského hlediska, protože Yusef je člověk velmi duchovně založený a empatický.
Na obou těchto projektech jste pracoval společně se svým bratrem Lionelem. A spolu jste také v roce 2003 nahráli pozoruhodné album Hymne au soleil, složené z úprav skladeb francouzských autorů 20. století, jako byli Maurice Duruflé, Gabriel Fauré, Maurice Ravel a především předčasně zesnulá Lili Boulanger. To byl výjimečný projekt. Můj bratr Lionel jako aranžér propojil zvuk dřevěných dechových nástrojů s tubou, saxofonem a trubkou a s takto sestaveným tělesem jsme měli velké úspěchy nejen po celé Francii, ale i jinde po Evropě. Bratr v některých případech zredukoval orchestrální aranže pro tento menší soubor, jindy naopak pro malý orchestr zaranžoval původně varhanní skladby. Mimochodem tento projekt velmi úzce souvisí s alby, o kterých jsme mluvili před chvílí. Milton Nascimento i Yusef Lateef si totiž před začátkem naší spolupráce vyžádali mé nahrávky a já jsem oběma poslal právě CD Hymne au soleil. A oba mi na základě poslechu tohoto alba odpověděli, že se mnou natočí cokoli. To je na hudbě nádherné, že třeba jen na základě poslechu jednoho alba vznikne spolupráce, při níž máte pocit, že trvá už třicet let. Album Hymne au soleil tedy pro mne bylo důležitým odrazovým můstkem.
Musím říct, že i já je velmi rád poslouchám. Tak to vás určitě potěším, protože v září jsme se stejnou sestavou natočili pokračování, opět především se skladbami Lili Boulanger. Dále se tam objeví jedna skladba od Gabriela Faurého, dvě kompozice Erica Satieho a také méně známé skladby od varhaníků Charlese Tournemira a Marcela Dupré. Varhanní tvorba totiž představuje důležitou součást francouzského hudebního dědictví.
V roce 2004 jste natočil své první a zatím jediné skutečně sólové album (tedy bez bratra). Jmenuje se Wonderland a obsahuje úpravy skladeb Stevieho Wondera. Proč právě tato volba? Stevie patří mezi mé hudební idoly. Je jen málo zpěváků, kteří mě tak hluboce oslovují – vedle Stevieho Wondera je to především už zmíněný Milton Nascimento. Se Steviem jsme se zatím neměli možnost potkat, ale on o mně ví, protože musel autorizovat mé verze svých skladeb. Velmi bych si přál někdy si s ním aspoň jednu skladbu zahrát. Stevie Wonder však pro mne není jen vynikající zpěvák, ale také dobrý skladatel, který ovlivnil zvláště v 70. letech zlatou éru značky Motown. I když jeho hudba vychází ze soulu, ve skutečnosti má mnoho společného i s jazzem. Když si Wonderland poslechnete, určitě mi dáte za pravdu, že takové skladby klidně mohli složit mistři jako George Gershwin, Jerome Kern, Charlie Parker nebo Bud Powell. Mimochodem vybrat deset skladeb na album Wonderland pro mne bylo nesmírně náročné. Stevie Wonder složil tisíce melodií a jedna je hezčí než druhá. Na dramaturgii jsem pracoval několik měsíců. Natočil jsem ty skladby s akustickým jazzovým triem a ten projekt stále žije. Pořád je zájem o jeho koncertní provedení, což svědčí o tom, že se lidem líbí.
Zmínil jste pokračování Hymne au soleil. Na čem dalším v současné době pracujete? Před dvěma lety jsme byli s bratrem v Lotyšsku a natáčeli jsme v Rize s padesátičlenným pěveckým sborem. Opět šlo o velké aranžérské dílo mého bratra a především o úpravy varhanních skladeb a kompozic Lili Boulanger. Toto album vyjde pravděpodobně tento rok. Další projekt pak chystáme s bratrem a s bubeníkem Dré Pallemaertsem – bez basy a piana, jen v triu. Kromě toho právě teď probíhají finální práce na mém novém sólovém albu, které jsem nahrával se skvělým americkým pianistou Kirkem Lightseym. Na kontrabas tam bude hrát Sylvain Romano, se kterým jsme už v roce 2009 s bratrem natáčeli album Infinity Life. A konečně bicí mi natočil legendární Billy Hart, kterého snad nemusím představovat. CD vyjde na jaře, bude obsahovat několik mých skladeb, něco od Kirka Lightseyho a také standardy. A zařadím tam opět jednu melodii Stevieho Wondera, ale zatím vám neprozradím, která to bude.
