V záplavě zahraničních hostů, která na podzim dosáhla vltavských břehů, zakotvil v pražském Jazz Docku i jeden z nejvlivnějších hudebníků newyorské jazzové scény posledních dvou dekád – trumpetista, aranžér a kapelník Steven Bernstein. V rámci festivalu „Jazz On Five“ vystoupil 12. 11. v čele své nechvalně proslulé skupiny Sex Mob.
Čtveřice, v níž ho doplňují Briggan Krauss na saxofony, Tony Sherr na basu a Kenny Wollesen na bicí v polovině 90. let svým guerillově neuctivým přístupem k jazzovým dechům a k odkazu avantgardy slyšitelně rozčeřila zarůstající vody jazzového rybníčku. K pohoršení kritiky si rychle získala sympatie newyorské mládeže a bohémy scházející se v legendárním klubu The Knitting Factory. „Pletací fabrika“ se sice od té doby z dolního Manhattanu přesunula do cenově vlídnějšího Brooklynu, ale generace newyorských muzikantů odkojených stejně tak funkem, punkem a jazz-rockem, jakož i free-jazzem, nabila jazzový mainstream energií, kterou je dodnes cítit.
Svou šestnáctiletou existencí Sex Mob dávno vyvrátili podezření skeptiků, že nejsou ničím jiným než pomíjivou módní legráckou na jednu sezónu. Svého James Bonda, Nina Rotu nebo Jelly Roll Mortona hrají s humorem a místy i s patřičně bombastickým nasazením. Ale i pražské publikum rychle vycítilo, že za pobavenou postmoderní maskou se skrývá láska k muzice, kterou si Bernstein a spol. přisvojují s vážností autentických jazzmanů, bez ohledu na ortodoxní či „pokleslý“ původ výchozího hudebního materiálu. Se Stevenem Bernsteinem jsme si pár hodin před koncertem povídali o Sex Mob, změnách ve světě kolem nás i o novém projektu jeho dnes dvanáctičlenného Millenium Territory Orchestra (MTO).
Nedávno jsi oslavil padesátiny. Jaký to je pocit? Cítím se skvěle, teda kromě únavy z časového posunu mezi Evropou a USA. Výročí jsme oslavili vystoupením Sex Mob s trombonistou Ruswellem Ruddem a s Johnem Medeskim – neuvěřitelný koncert! A na narozeniny jsem hrál s Levonem Helmem (jeden z členů skupiny The Band), který je už sedmý rok mým kapelníkem a na křtu nového alba s MTO jsme hráli s jinou legendou, varhaníkem Berniem Worellem. Takže jsem šťastný nejen z toho, že hraju svoji vlastní hudbu, ale i z hraní s tak skvělými muzikanty. Tihle lidé vždy byli mí hrdinové a dnes jsou to i přátelé, takže mám pocit, že jsem dítě štěstěny.
Rozhlédneš-li se kolem sebe a srovnáš svět s dobou, kdy jsi před třiceti lety začínal v New Yorku, co se podle tebe nejvíc změnilo? New York byl úplně jiné místo, dal se tam sehnat levný byt, v nahrávacím průmyslu existovalo plno příležitostí, mohl jsi natáčet hudbu k filmům nebo do televize, prostě jsi mohl přijet do New Yorku a spoléhat na to, že se uživíš jako profesionální muzikant, seženeš si nějaké pravidelné angažmá – já nevím, třeba s kapelou Tita Puente, a budeš hrát šest koncertů týdně, dva až tři koncerty přes víkend a další koncerty přes týden. Dnes je New York cenově nedosažitelný, pokud neděláš na Wall Street, hudební kšefty vynáší čím dál méně peněz, nic takovýho jako kapela Tita Puente neexistuje, žádná možnost pravidelné práce třeba ve filmu. Víš, jak dneska dělají filmy – všechno to natáčejí tady u vás v Praze… svět se prostě v důsledku globalizace změnil.
Ale nemá to samozřejmě jen negativní stránky. K pozitivům patří, že když se s tebou lidi chtějí spojit, jdou na web, na Facebook atd. a najdou si Steva Bernsteina a ohlásí se jako fanouškové z Prahy nebo ze Slovinska atd. Takže někdo, kdo hraje tak dlouho jako já, nakonec může komunikovat s celým světem a hrát všude. Vezmi si můj případ – v únoru jsem hrál v Etiopii, vrátil se a zaletěl na jeden koncert do Izraele, vrátil se domů a odletěl na další koncert do Kalifornie – prostě svět se změnil a lidé často vidí jen ty negativní stránky, ale naštěstí jsou v tom i ty pozitivní – komunikace je mnohem snazší, stejně jako natočit desku.
Ale kupuje dnes ještě někdo vůbec desky? To máš pravdu, ale vtip je v tom, že člověk vydá desku a pak hraje živě, proto jsem dnes večer v Praze. Lidé si prostě nahrávky stahují nebo vypalují a nic se s tím dělat nedá, prostě se změnil životní styl. Ale pořád si cení živé hudby a člověk vlastně nahrává hudbu jako svoji vizitku ve stylu „tohle dneska hraju..“ a doufá, že to přinese dost koncertů.
Když jsi v roce 1995 začínal se Sex Mob, o co vám vlastně šlo, jak jste přišli na ten název? To byl vtip. Byli jsme mladí a hráli jsme v klubu jménem The Knitting Factory, který vedli lidi stejného věku. Obrátili se na mě s nabídkou hrát v půlnočním bloku, od jedenácti do jedné. A já jsem si řekl, že postavím kapelu výlučně kolem slide trubky (snižcová trubka – pozn. red.), na kterou jsem začínal a chtěl hrát víc a víc, což tehdy vlastně nikdo moc nedělal. A oni na to: proč ne a jak se ta kapela bude jmenovat? Co takhle Steven Bernstein Slide Quartet? „To zní dost divně, co to přesně znamená Slide Quartet..?“ Tak jsem navrhnul Slide Mob, což už se jim zamlouvalo víc, a tak jsem je trumfnul názvem Sex Mob, což je viditelně nadchlo. Ptal jsem se, jestli to opravdu napíšou do novin a oni že jo, a tak jsme u toho zůstali. Já si vážně myslel, že jde jen o pomíjivou záležitost, nikdy by mě nenapadlo, že s touhle kapelou budu o šestnáct let později objíždět svět.
A když se dnes ohlédneš zpět, máš pocit, že to byla průlomová kapela? Zpočátku jsme hráli hlavně moje vlastní skladby, ale když jsme začali hrát bondovskou muziku, to bylo něco jiného. Já jsem v té době poslouchal hodně filmové hudby a také jsem na nějaké pracoval, myslím, že to bylo pro Johna Lurieho, a tak jsem narazil na (Barryho) hudbu k bondovským filmům a řekl si, proč bychom něco takového nemohli hrát, přidáme k tomu pěknou improvizovanou předehru a uvidíme. Když jsme pak v jednom baru hráli nějakou delší improvizovanou věc jako obvykle a poslali tam tu bondovskou znělku, lidi začali úplně šílet. 
A tak jsem si řekl, moment chlapče – hrajeme podobnou muziku já nevím jak dlouho, ve všemožných stylech a najednou lidi slyšej téma, který znaj a vida, co se děje. A tak jsem si řekl, proč nehrát další přístupný melodie, ale vždycky v našem vlastním stylu. Začali jsme hrát rockové a popové písničky, což bylo v té době poměrně neobvyklé. Dnes je normální, že avantgardní umělci používají rockový a jiný materiál, cokoliv, ale přetvářejí to k svému obrazu, naplňují ta témata vlastními pocity a feelingem. Zrovna včera večer ve Vídni se mě někdo zeptal „Proč hrajete ty covery od té a té kapely..?“ a já jsem odvětil: proč tomu říkáte „cover“, řekl byste že někdo hraje „cover“ Mozarta? Jsou to prostě skladby, které hrajeme, mějme k nim úctu.. a takhle to celé začalo.
Řekl bys, že zájem a úcta k rockové hudbě bylo něco, co definovalo vaši generaci? Jednoznačně. To je takhle: já se vždy snažím na svět pohlížet z historické perspektivy, v historickém kontextu, na který lidé často zapomínají. Třeba slyší Dizzy Gillespieho hrát All The Things You Are , řeknou si Dizzy Gillespie, aha, tak to bude jazzová skladba. Jiný jazzman bude hrát I Cover the Waterfront a lidi to budou pokládat za jazzovou skladbu. Ale to je nesmysl, všechno to ve své době byly popový písničky – All The Things You Are byl brodwayskej slaďák, hodně vzdálený jazzovýmu světu. Ale když do něj Dizzy vložil svoji osobnost a rytmus, stala se z toho jazzová písnička. A já si řekl, proč nevzít hudbu, kterou znám já a vtisknout jí můj rytmus, moji osobní pečeť ? Protože můj rytmus je jiný než rytmus Dizzyho nebo Lestera Younga nebo Louise Armstronga. Máme prostě naše rytmy, které hrajeme a bude v tom kus Dizzyho, kus Lestera i Armstronga, ale naše generace zrovna tak poslouchá africkou nebo balkánskou muziku, rock nebo egyptskou hudbu, filmovou a vážnou hudbu a naše rytmy jsou kombinací toho všeho. Takže když hrajeme písničku od Nirvany, můžeme ji klidně hrát ve stylu Counta Basieho, snažíme se ty rytmy měnit podle momentální nálady. Ale v každém případě považuji za důležité používat dnešní hudební materiál, který znám, jako východisko pro improvizaci.
Řekl bys, že to, co hrajete, je jazz? Určitě, proč ně? Hráli Dizzy nebo Duke Ellington jazz?
Na to jsem se zrovna chtěl zeptat, protože vím, že hodně posloucháš Duka Ellingtona – co tě na jeho hudbě tak fascinuje? Je to čistě hudební zájem, anebo tě zajímá i to, jak na jeho hudbu lidé reagují? Duka Ellingtona jsem poslouchal snad od mých šestnácti let a bylo to pro mě jako náboženství. Od svých 16 do 40 let jsem ho poslouchal snad každý den, dneska možná už jen jednou týdně, protože v poslední době se víc vracím ke Countu Basiemu. Zbožňuju tuhle hudbu, způsob, jak je postavená, jak to swinguje – vždycky jsem miloval swing. Swingový rytmus dělá lidem dobře a my se Sex Mob hrajeme hodně swingu, kluci v kapele to umí, což není samozřejmé. Pro mladší muzikanty je to těžší, protože neměli od koho se to naučit, na rozdíl od nás – my jsme mohli hrát se staršími muzikanty, cítit ten rytmus od nich. Mí učitelé byli hudebníci ze swingové éry, swingoví trumpeťáci. Možná někoho překvapí, že hráč s pověstí avantgardního muzikanta miluje a hraje swing, ale já hraju všechny možný styly, chápeš? Ale jako dechař prostě miluju swingovou hudbu.
Jak vznikla skupina Millenium Territory Orchestra? Zhruba ve stejnou dobu, kdy jsme začali se Sex Mob, jsem pracoval na Altmanově filmu Kansas City. To bylo fantastické: byl jsem čtyři měsíce placený za to, abych hodiny denně poslouchal dobové nahrávky z Kansas City! Původně jsem měl jen dát dohromady ten orchestr jako koordinátor, ale nakonec jsem skončil jako aranžér. A když byl ten film hotový, nemohl jsem se od té hudby odpoutat a říkal jsem si, jak to, že tuhle skvělou muziku nikdo nezná a nehraje? Proč to nezkusit a nehrát hudbu, jakou hrály tyhle kapely ? A tak jsem si založil vlastní orchestr ve stylu dobových kapel, v nichž vedle saxofonů hrály i housle atd.
Mohl bys blíže vysvětlit, co to vlastně byly „teritoriální“ orchestry? Byly to orchestry z menších regionálních center, ne z největších měst jako New York, Chicago nebo Los Angeles – spíš z vnitrozemí a pokrývaly každý své vlastní území. Když byl orchestr z Oklahomy, cestoval kolem Oklahomy a po Texasu, každý z nich působil jakoby ve svém vlastním okrsku. Nebyly to slavné kapely, resp. byly známé pouze regionálně, a proto se jim tak říkalo. Hudebně to bylo před nástupem swingu a bigbandové hudby, orchestry tehdy ani nebyly rozdělené podle bigbandové struktury na jednotlivé sekce. Tyhle kapely byly víc odvozené ze světa ragtimu, blues a pochodové hudby. Bylo to před nástupem swingu i Tin Pan Alley. Šlo o nasládlou hudbu k tanci, v níž hlavní melodii často hrály housle. Zatímco když chtěli hrát „hot“, tak hrála melodii trubka nebo klarinet. Zajímavé na nich bylo, že hráli hudbu, která nebyla kodifikovaná, každý orchestr měl vlastní styl a zvuk a hrál populární hudbu k tanci.
Začal jsem tu hudbu přepisovat a protože to bylo v době, kdy Bill Frisell vyrazil na turné s rytmikou ze Sex Mob (Kenny Wollesen a Tony Sherr), měl jsem sice volné pátky večer v Knitting Factory, ale žádnou rytmiku, a tak jsem dal dohromady novou kapelu. Nejdřív jsme hráli především tu starou muziku, ale pak jsem měl v hlavě nějakou písničku, tuším, že od Grateful Dead nebo od Stevie Wondera, ta byla myslím první – Signed, Sealed and Delivered , měl jsem tu písničku pořád v uších, ale s tím starým rytmem a aranžmá kolem saxofonů, trombónu atd. A tak jsem to do takového aranžmá přepsal, v pátek jsme to zahráli a bylo to perfektní. Uvědomil jsem si, že můžu hrát v tomhle stylu a s touhle kapelou jakoukoliv hudbu, nejen staré věci ze dvacátých a třicátých let.
Pověz mi trochu víc o ergonomii a ekonomii takové devítičlenné kapely. Když jsem vás před časem slyšel v baru „55“ v Greenwich Village, byl to fantastický zážitek, ale pamatuju si, že jste tam byli namačkaní jak sardinky. Bohužel to není praktická kapela na turné, hodí se hlavně na festivaly, nedávno jsme takhle hráli v Paříži, ale já mám prostě rád velké kapely, a tak se tím moc netrápím, i kdybych měl zůstat tím posledním, kdo má velkou kapelu, aspoň bude poptávka. Dokud přežíváme, je to OK. A naše nová deska věnovaná Sly and the Family Stone přilákala producenty, bez kterých prostě nemůžeš nic nového natočit – někdo musí přijít s penězma a říct „do toho jdu“. A najednou hrajeme v LA, v Chicagu, a to se tentokrát jedná dokonce o 12 muzikantů, včetně dvou zpěváků. Trpělivost se vyplácí. Takhle je to i s mojí kariérou, mám pocit, že čím déle na něčem pracuju, tím je to lepší.
Mimochodem, které z tvých alb bylo vlastně komerčně nejúspěšnější? To je docela zajímavé: nejúspěšnější je dodnes moje první „židovská“ deska natočená pro Zornovu společnost Tzadik pod názvem Diaspora of Soul. Tahle deska lidi opravdu oslovila a prodalo se jí přes deset tisíc kusů. Prvních dvou alb taky tak nějak, což pro někoho jako já, kdo nahrává pro malé firmy, je dost. Od té doby spousta lidí natočila židovskou hudbu se současnými rytmy, ale tehdy to bylo něco nového. Navíc jsme to natočili prakticky bez zkoušek, na ostro, a byl to úspěch. Zatímco jiných alb, který byly nominovaný na Grammy, což je v Americe velká věc, jako v případě Sexoticy, se nakonec prodalo jen kolem dvou tisíc kusů.
A co vaše nové album věnované Slyovi? (Sylvester Stewart – zakladatel a kapelník soul-rockové skupiny Sly and the Family Stone) Dostane se ta hudba do rádia? Není to jazz, takže to nehrajou v jazzových rádiích, ale některá vlivná rádia ty nové věci hrají a doufám, že budou pokračovat, protože tahle deska na to má potenciál. Problém je, že na internetu jedna vlna střídá druhou, takže je těžké získat si a udržet pozornost posluchačů. Každá nová vlna informací smyje tu předchozí. Už to není jako v době, kdy převládaly hudební časopisy a rádio, kde každá novinka nějakou chvíli vydržela.
A na čem pracuješ teď? Jednak na muzice Nina Roty a pak máme s MTO připravené živé nahrávky s Henry Butlerem, slepým neworleanským pianistou, a se dvěma zpěváky, trochu jako na posledním projektu. A hrajeme Jelly Roll Mortona, Bessie Smith a raného Counta Basieho a W.C.Handyho – ranou neworleanskou hudbu a blues z období 1900 – 1935. A pak bych rád udělal bluegrassový projekt v duchu skupiny Stanley Brothers, nejde o rychlý, ale o pomalý bluegrass, styl, který se zrodil v Apalačských horách. V tomhle stylu obvykle zpívají dva muži, oba poměrně vysoko a já bych chtěl přijít na to, jak to zahrát na dechové nástroje, aby to neznělo jako neworleanská hudba. Začal jsem na tom vlastně pracovat dřív než na „MTO hraje Slye“, ale nakonec se to obrátilo a první byla venku tahle věc. Ale půjde o nahrávku s jinou, menší kapelou než je MTO.
Závěrečná otázka: potkal jsi se osobně se Slyem? Ne, ale Sly byl o našem albu informován přes jednoho známého, který o něm točí dokumentární film. Jak známo, Sly na tom není osobně a zdravotně moc slavně, má problémy s drogama atd., ale když má dobrý den, je všechno v pořádku a vyjde mu i skvělej koncert. A tak jsem mu udělal nabídku, abychom udělali společný koncert s MTO, který by pro něho byl možná snazší než koncerty, který občas dělá sám s jakousi „revivalovou“ kapelou. Napsal jsem mu, že může přijít kdykoliv bude chtít, my máme vlastní show a kdyby se přidal, byla by z toho historická událost. A nemusel byl táhnout celý večer, jen zazpívat písničku, na kterou by se cítil. Byla by to pro něj příležitost vydělat nějaký peníze a zazpívat si v jiném kontextu než obvykle. Ale ještě se neozval.
