Finsko má pět milionů obyvatel a přitom čtyřikrát větší rozlohu než Česká republika. V některých jezerních krajích mají proto o sousedy docela nouzi. No a když je člověk celé dny sám, začne si dlouhé chvíle krátit zpěvem. To by mohlo vysvětlovat, proč z Finska zní tolik krásných hlasů. Natož zpěvaček. Ke světově proslulé skupině Värttinä v roce 1996 například přibyla také a cappela čtveřice Suden Aika.
Název Čas vlků si zvolila podle knihy americké spisovatelky Clarissy Pinkola Estés Ženy, které běží s vlky . Liisa Matveinen, Katariina Airas, Nora Vaura a Tellu Turkka v ní našly impuls pro zdůraznění svého ženství, to když prý finský národní epos Kalevala, z jehož bohatství runových veršů čerpají, vnímají převážně jako mužskou záležitost. Texty písní Suden Aika takřka výhradně pocházejí z tradiční starověké runové poezie, lidových příběhů, pohádek a bajek, zatímco hudbu si zpěvačky skládají samy. A to daleko méně dravější, než jsme přivyklí od Värttinä: hlasově vlnivou, ve vášních nebouřící, chrámově tišší. Každá ze členek Suden Aika má za sebou jinou hudební průpravu: Katariina prošla sborem Tapiola, Liisa skupinami Nieku a Tallar, Eleonora zpívala s barokním ansámblem Camerata Fennica a Tellu, vedle zpěvu respektovaná hráčka na hardangerské housle, proslula hlavně dlouholetým členstvím ve švédské kapele Hedningarna.
Suden Aika dosud vydaly dvě alba a staly se ozdobou mnoha prestižních festivalů world music. Letos se poprvé představí také v Česku. Suden Aika vystoupí na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, který se koná od 21. do 28. července.
Silný ženský prvek u severských skupin nelze snad ani nevnímat. Je tu takřka všudypřítomný.
Samozřejmě, vždyť jsme ženy. Role žen ve společnosti je ale ve středu Evropy i u nás na severu dána kulturními rozdílnostmi. Co se týká nás, jsme hrdé na své ženství, zpíváme o věcech, které se nás dotýkají, jsou nám blízké. Nehledejte v tom ale jakékoliv feministické poselství, žádný manifest. To rozhodně ne. My si zkrátka užíváme toho štěstí být ženami.
A jak je to s tou ženskou lyrikou a pověstným severským chladem?
Krátké lyrické písničky si odjakživa u nás zpívaly ženy, co zůstávaly dlouho doma samy. Soustředily do nich svou osamocenost, pocity, lásky. Mužští zase dávali přednost epickým bohatýrským příběhům, no a my se snažíme tyto dvě tradice zkombinovat. Lyrické texty nacházíme ve starých sbornících, ty epické – protože tam nejsou – o našem současném životě si píšeme samy. A k tomu chladu. To je dáno finskou kulturou a tvrdými přírodními podmínkami, řekla bych, že naši muži jsou opravdu chladnější a málomluvní. V tak obrovské zemi, jakou je Finsko, jsou ale lidé zvyklí na ticho a na dlouhé vzdálenosti. Samota je pro nás čímsi přirozeným. A proto nám lidé odjinud z Evropy přisuzují chladnost, aniž by si uvědomili, že nejsme zvyklí žít v zalidněných milionových metropolích.
Co je vaším hlavním inspiračním zdrojem? Kde nacházíte většinu runových textů? V Karélii jako Värttinä?
Převážně. V časech, v nichž se odvíjí Kalevala, žádné knihy nebyly, a tak si lidé v Karélii zpívali a zpívali. Dodnes tu mají dlouhé epické příběhy svou platnost, a proto přežily. Předávaly se z generace na generaci. V těch poémách se skrývá veškerá finská starověká mytologie a náboženství úzce související s přírodou. Ale v tom, co děláme, není nic náboženského, my jsme si z toho vzali pouze tu přírodu a pustiny bez lidí.
A co současného do vlastní tvorby vnášíte?
Hudbu. Texty jsou nádherné, vznikly sice před tisícovkami let, ale přitom jako by je někdo napsal teprve včera. Je docela zábavné zjistit, že tři sta let stará písnička se velice hluboce dotýká toho, co teď děláme, co prožíváme. Jedna jediná báseň může zároveň spoustě lidí nabídnout neuvěřitelné množství odlišných vysvětlení. Naše vlastní kompozice mají ale určitě své kořeny v tradiční finské, karelské a ruské lidové hudbě.
Takže váš hlavní přínos při návratu zapomenutých textů spočívá v tom, že k nim přidáte vlastní hudbu?
Ano, což je dáno tím, že když se před stovkami let sbíraly lidové písně, nezapisovaly se ani tak melodie, jako spíš texty, a tak se melodie prakticky ztratily. Pochopitelně ne všechny, existují také hudební zpěvníky a sbírky, moc jich ale není. Takže nám nezbývá, než si občas složit vlastní hudbu nebo si zachovalé melodie upravit.
V minulosti se ale prý v Karélii zpěv a hudba striktně oddělovaly. Zpívat za doprovodu kapely tu nebylo obvyklé.
Máte pravdu. Většinou zpíval jeden zpěvák, velmi monotónní melodii, která se moc neměnila, až to znělo minimalisticky.
Počkejte, to zní zajímavě. Znáte naši Ivu Bittovou?
No, jeden kritik nás k ní přirovnal. To bylo pěkné. My k tomu minimalistickému pojetí máme někdy také blízko, ale děláme to odlišněji, jdeme více do šířky než Iva Bittová. Aranžujeme daleko jiným způsobem, vždyť stavíme na hlasech. Někdy to zní lépe, než kdybyste použili orchestr.
A co vlivy z ruské části Karélie? Těm se nelze vyhnout, a proč bychom to také dělaly?
Sto let jsme byli součástí ruského impéria, jsou sedm osm staletí našimi sousedy. Jedná se o velmi bohatou a nádhernou kulturu, z níž Finové odjakživa hodně čerpali.
Proč se na to ptám. S ohledem na historii v Česku víceméně pořád odmítáme vše ruské.
To se vám nedivím. Jste ale svobodní jen krátkou dobu. Já bych se asi na vašem místě chovala stejně.
A také jste umělkyně.
Možná si to idealizuji, domnívám se ale, že hudba nemá co dělat s politikou, spíš naopak, může pomáhat bourat bariéry.
A co je vám bližší, staré zpěvníky nebo vlastní skladby, s nimiž se daleko lépe orientujete v současnosti?
Asi ta tradice. Máme to asi nějak v genech, celou tu naši historii. A ta se teď probouzí a my zjišťujeme, jak jsou Finové na své kulturní kořeny hrdí. Úplně se zakopat v minulosti bychom ovšem nechtěly, je potřeba jít také dopředu, přestože naším cílem zůstává připomenout vzácné a nádherné staré příběhy. A pokud je kombinujeme s moderními prvky, vychází to z naší potřeby vyjádřit se dnešním jazykem, nic ovšem neplánujeme, přichází to samo. Vyjde z nás prostě hudba a my to tak necháme.
Prostě jak to cítíte.
Naším úkolem je předávat hudbu, ne být umělci a ukazovat, jak jsme dobří.
Některé z vás prošly Sibeliovou akademií lidové hudby v Helsinkách. Tu vám závidí snad po celé Evropě.
V navracení finské lidové hudby zpět k životu sehrála velmi důležitou roli. Funguje už dvacet let a vyšla zní spousta výborných muzikantů, mimochodem Liisa byla jednou z prvních studentek. Univerzita dostala lidovou hudbu tam, kde má být, protože v minulosti neměla takový respekt, jaký by si zasloužila. V tom spočívá obrovská zásluha akademie. Můžete tam samozřejmě studovat také klasiku, ovšem důraz se tu klade převážně na finskou lidovou hudbu.
Což v praxi znamená, že ji lidé už vnímají jako živou součást celého hudebního spektra.
Už zkrátka nestojí na samém chvostu za popem a klasikou coby nepotřebný archaismus pro pár nadšenců. Má to také jednodušší, už nemusí bojovat o přežití. Za posledních dvacet let se toho díky akademii dost změnilo. Sice nedostanete titul lidového muzikanta, ale je na co být hrdý. Lidé pochopili, že tradiční hudba může promlouvat k současnosti, že se nejedná o nic zastaralého, a tudíž zbytečného.
Takže jste spokojená s podílem tradiční hudby v televizi a rozhlase?
Mohlo by jí být víc. Většina lidí ve Finsku jsou „tango people“, poslouchají spíš tango. Nic proti němu, ale musíme se stále snažit lidi seznamovat s vlastní tradicí. A to nejen fanoušky world music, ale také běžné posluchače.
