Situace evropského jazzu za totalitních režimů se s nezbytným časovým odstupem začíná objevovat jako téma historických prací. Pod názvem Jazz Behind the Iron Curtain vyšel předloni ve Franfurtu výběr z referátů, přednesených na mezinárodní konferenci, kterou ve Varšavě uspořádal Německý ústav pro historii. Jejím předmětem bylo období socialismu. V Rakousku teď vyšla práce zhruba padesátiletých autorů, kteří se na základě dobových dokumentů a pamětnických svědectví pokoušejí rekonstruovat osudy swingových fanoušků za vlády nacismu.
V knize Im Swing gegen den Gleichschritt – Die Jugend, der Jazz und die Nazis je nejpodrobněji zachycena domácí rakouská a německá scéna, pro nás objevný může být obrázek okupované Francie, a 12 stránek je věnováno i českým potápkám . Práce sleduje zejména jak se swingoví hudebníci a fanoušci vyrovnávali s nacistickými zákazy, jak vytvářeli svébytné sociální skupiny, odlišující se oblékáním nebo způsobem chování, a do jaké míry lze jejich činnost považovat za součást aktivního protinacistického odboje. Hudbou, která tyto jevy vyvolávala, se autoři v podstatě nezabývají.
HISTORIE ZÁKAZŮ
Úvodní statě připomínají, že kořeny odporu k jazzu a moderním tancům sahají v Evropě (ale i v Americe) daleko před nástup totalitních režimů. Už od začátku 20. století narážela na podobný odpor avantgardní vážná hudba, pro kterou se v Německu už tehdy používal termín „rusko-židovská“, „mezinárodně židovská“, nebo (od 20. let) „židobolševická“. O něco později – ale stále ještě před nástupem nacismu – se objevil termín „entartete Musik“, pod který spadal jazz i většina hudební moderny. Za příznačný symbol ohrožení evropské (tehdy ještě ne „árijské“) kultury bylo považováno uvedení „jazzové“ opery Ernsta Krenka Jonny spielt auf roku 1928 ve Vídeňské státní opeře. V praktické sféře tu byl odpor výkonných hudebníků, motivovaný i ekonomicky: „jazzové soubory“ měly menší obsazení, a ubíraly tak tělesům salonního typu angažmá. Takové postoje nacházíme ostatně i v našich domácích pramenech.
Odpor k „moderním“ tancům dokumentuje už císařský rozkaz Wilhelma II. z roku 1913, který zakazuje příslušníkům branných sil tančit v uniformě tango, one-step nebo two-step. Publicistická kampaň pak vyvrcholila při evropských tanečních vystoupeních Josephiny Bakerové , opět roku 1928. Zřejmě právě proto umístil její fotografii jako frontispis do své pionýrské knížky Jazz u nás už roku 1927 E. F. Burian . Nacistická ideologie se tedy mohla opřít o nálady, které už měly v Evropě svou tradici a váhu.
Nástup nacizmu znamenal ovšem zintenzívnění boje proti jazzu. V 30. letech se swing stal generačním manifestem mladých prakticky v celé Evropě. Jeho fanouškové se od generace svých rodičů a učitelů a pochopitelně také od ideálu nacistické ideologie odlišovali do té míry, že si v jednotlivých zemích získávali zvláštní označení. V Rakousku se jim říkalo Schlurfs , v Německu prostě Swings nebo Swing Heinies , ve Francii Petit Swings nebo Zazous a u nás potápky . Autoři popisují jejich oblíbená centra, vedoucí postavy tohoto hnutí i jeho protivníků a různé způsoby, jak bylo možno nacistickým zákazům a nařízením čelit nebo je obcházet. Leccos známe z vlastní zkušenosti, v Německu a Rakousku však měli mladí swingaři přímé protivníky v organizacích Hitlerjugend, a otevřená střetnutí tak byla častější a výraznější. Pro nás zvlášť zajímavý je dopis Heinricha Himmlera, adresovaný roku 1942 Reinhardu Heydrichovi, podle něhož je třeba celé hnutí „totálně vykořenit“ a jeho příslušníky poslat nejméně na 2-3 roky do koncentračních táborů. „Musí být jasné, že už nikdy nebudou moci studovat.“
V Německu a Rakousku se jistá část swingových fanoušků připojila k protestním akcím proti antisemitským zákonům: mnozí z nich si sami připínali žluté hvězdy, aby vyjádřili solidaritu s oběťmi rasové diskriminace. Situace u nás byla přece jen trochu odlišná: odpor proti nacismu byl tak všeobecný a mocenské postihy v okupované zemi tak výrazné, že by bylo příliš jednostranné připisovat potápkám především vědomý antinacistický protest.
VĚDOMÝ ODBOJ?
Tady tkví stěžejní problém jinak záslužné práce, která se soustřeďuje především na společenské působení swingu v Evropě pod nacistickou vládou. Její hlavní téma – swing jako jeden z prostředků odporu proti nacisticky srovnanému kroku – tak nakonec vyústí v kontrapozici dvou protichůdných názorů: Mezi swingovými fanoušky v okupované Evropě byli mnozí, kteří se podíleli i na politicky vyhraněnějších akcích: nejen posloucháním „nepřátelského rozhlasu“ – to samo o sobě již bylo trestné, ale i vydáváním protinacistických letáků. Někteří za to zaplatili i svými životy. Většina swingařů se však nepovažovala za účastníky otevřeného odboje. Coco Schuman , jeden z protagonistů rakouských Schlurfs , říká otevřeně: „Odboj? Na to jsme vůbec nemysleli. Měli jsme jen tu nespoutanou lásku ke swingu.“ Ale autoři knihy citují také z knihy spisovatele Dorona Rabinovici Věčný odboj – o jednom sporném pojmu : „Odboj znamená něčemu odporovat, jednat vně stanoveného systému, ve jménu vyššího práva proti zákonům předepsaného systému a narušovat tak jeho zákony. Znamená to také přijímat všechny nevýhody, které takové narušení zákonů přináší.“
S takovou definicí souhlasí v závěrečném vyústění i oba autoři: „Právě to dělali swingoví fanoušci v Německu, Rakousku, ve Francii a v Čechách. Tihle mladí byli skutečně účastníky odboje, neboť odporovali perverzním omezením režimu, vytvořili si vlastní, nanejvýš původní formy opozice a tím – ať už jakkoliv účinně – přispěli k diskreditaci režimu, jehož nárok na moc znamenal ohrožení jen pro jednu stranu – pro tu, která na jeho zásady nechtěla věřit.“
Pochybuji, že by taková formulace uspěla v našich diskusích o třetím odboji –ale je zajímavé, že v zemích, které pro nás byly tehdy nositeli totalitárních tendencí, dnes zaznívá i v souvislostech s jevy, jaké našim historikům mohou připadat nepříliš podstatné.
Wolfgang Beyer, Monica Ladurner: Im Swing gegen den Gleichschritt – Die Jugend, der Jazz und die Nazis. 244 str. Residenz Verlag Vídeň, 2011.
