Ke stereotypům barového prostředí patří kapelník, který hostům rád poví příběh o svém vznešeném původu a důkladném hudebním vzdělání. Fredy Cole je nightclubový entertainer, jenž zpravidla smyšlené stereotypy naplnil výjimečnou měrou. Je absolventem prestižních škol Julliard School of Music a New England Conservatory a v daném oboru (nightlclubové entertainerství) je spolu se svým zesnulým, o dvanáct roků starším bratrem Nat King Colem dědicem a spolumajitelem „královského“ témbru a projevu. V Lucerna Music Baru (22. 5.) jsme tak mohli vidět koncert interpreta, který je skutečně na dnešní scéně „jediný a jedinečný“ (čímž se naplnil obsahem další stereotyp).
Neskutečný zážitek byl snad trochu limitován ne nijak ideálním zvukem: potešilo dobré snímaní rytmiky, ale unikátní (a nutno konstatovat, že věkem někdy oslabený) hlas byl potlačený a zejména v rychlejších (a tím v backgroundu hlasitějších) skladbách se ztrácel. Výsledný dojem byl pro ctitele tohoto typu hudby však emocionálně natolik naléhavý, že jakákoliv výhrada připadá jako svatokrádež.
Cole své oblíbené prostředí milionářských hotelů a lodí častečně opustil až v pozdním věku v průběhu 90. let minulého století, a to i díky obnovenému intenzivnímu zájmu o hudbu svého bratra. Svůj akční rádius pak rozšířil též na koncerty, festivaly, jeho jméno se objevilo na prvních místech jazzových anket a jeho alba recenzují i světové deníky.
Bez těchto okolností bychom se s ním v Praze jen stěží setkali. V Lucerně (též o den dříve v hale Mercedes) Fredy Cole předvedl program většinou málo známých standardů, zároveň byl repertoár připomínkou jeho četných CD z posledních let. Kromě jiných postupně uvedl písně I‘l Remember You, Funny (z alba I‘m Not My Brother I‘m Me ), You‘re Sensational (Merry Go Round ), Manha de Carnival (A Circle of Love ), How Do You Say Aufwiedersehn (z dosud posledního a loni na Grammy nominovaného snímku Music Maestro Please ).
Cole mezi svými zpěváckými idoly neuvádí svého bratra. Nápadná podobnost zabarvení hlasu vznikla zřejmě shodným genetickým vybavením. Za své rané vzory, které až doposud poznamenaly jeho projev, považuje zejména Franka Sinatru, Billyho Eckstinea a Billie Holiday. Coleův projev je více zemitě jazzový, na rozdíl od bratra nepřešel na platformu sentimentální (i když vždy vkusné a muzikální) „sweet music“.
Zřejmě i proto se vyhýbá největším bratrovým hitům. Výjimku tvořila It‘s Only A Paper Moon , představující překvapivou reinkarnaci původního Nat King Coleova tria. Zvláštní zážitek znamenala pocta Billie Holidayové, a to pomocí známého standardu Easy Living a absolutní vrchol večera představovaly dvě písně francouzské provenience. Reinhardtova slavná skladba Nuages již dlouho volala po otextovaní; předpokládám (i když si tím nejsem jist), že Cole ji zpívá jako jediný. Další unikátní zážitek znamenala stylizace Bécaudova hitu Et maintenant (pod názvem What‘s Now My Love v 60. letech v angličtině často a většinou necitlivě interpretována), které Cole vtisknul novou dimenzi skvěle vygradovaného působivého jazzového standardu.
Pro doplnění dojmů z tohoto večera zbývá ještě vyzdvihnout instrumentální výkony. Pro fanoušky west coast jazzu mimořádný zážitek znamenal (relativně) mladý kytarista Randy Napoleon , a to zejména díky reminiscencím na styl Wese Montgomeryho. Kontrabas a bicí (Elias Bailey , Curtis Boyd ) swingovaly sice nenápadně, ale dokonale funkčně. Samotný Cole jako pianista neoslnil technikou, ale spíše nápaditou harmonizací (dnes skutečně zřídka lze slyšet blockchordy ve stylu Milta Bucknera) a citem pro gradaci, dynamické odstíny a kontrasty. Večer byl jedinečnou poctou garnituře velkých zpěváku amerického swingu minulých desetiletí, jejichž absenci postrádáme jako velký hiatus jednoho odvětví kultury a způsobu života.
