„Vyjadřovací svoboda ve skladbách interpretovaných jazzovými muzikanty, ať už jsou jimi sóla určená k improvizaci v rámci melodie, harmonie, nebo volná improvizace v průběhu celé skladby, patří k tomu nejcennějšímu, co jazz poskytl západní hudbě dvacátého století. Volnost, kterou si nemohou dovolit na pódiu interpreti klasické hudby, závislí na notovém podkladu,“ píše Kouřil v úvodu své nové knihy Africké květiny: swingující samomluvy.
Africké květiny přinášejí širší zamyšlení nad jazzovou hudbou jako fenoménem, na němž stojí existence veškeré populární hudby. Autor připomíná také okolnosti vzniku a vývoje jazzu, rock‘n‘rollu a zabývá se hudební globalizací. Kniha ukazuje, co všechno se v souvislosti hlavně s jazzem, ale nakonec hudbou obecně, může honit v hlavě člověku, který s ní žije desítky let, je jejím náruživým posluchačem, propagátorem, hodně toho o ní ví a „něco“ si o ní také myslí.
Vladimír Kouřil patří k nejserióznějším hudebním publicistům a kritikům, kteří se jazzem dlouhá léta zabývají (mimo jiné Harmonie a UNI). Nejde tedy o „z vody vyvařenou“ dojmologii, nýbrž o soudy stojící na pevných nohou zvládnuté faktografie, mimořádné posluchačské zkušenosti a v neposlední řadě i značných mezioborových znalostí. Nejednou zde zabrousíme do literatury či výtvarného umění.
Titul knihy Africké květiny odkazuje na fakt, že cesta vývoje nejen jazzu, ale celé civilizace vyšla z lůna afrického kontinentu. Přímým podnětem pak byla jedna z nejkrásnějších skladeb Dukea Ellingtona Flaurette Africaine napsaná pod dojmem jeho pracovního pobytu v Paříži.
„Kniha Africké květiny Vladimíra Kouřila zaujímá v české hudební literatuře unikátní místo. Stojí za ní silná osobnost s velkou osobní historií, která dokáže svůj milovaný celoživotní obor zprostředkovat nejen na odborné výši, ale také velice působivě a čtenářsky vstřícně,“ napsal v recenzi na novou Kouřilovu knihu publicista Ondřej Bezr.
