Čtyři roky po živém albu Panenko skákavá vydalo Jan Spálený Trio další koncertní záznam, tentokrát z pozdně středověké tvrze Cuknštejna v Terčině udolí v Novohradských horách. Jestliže Skoky evokují poválečný odsun německého obyvatelstva a následné pustnutí pohraničí, s Terčiným údolím se pojí Spáleného osobní příběh. V bookletu alba zpěvák popisuje, jak v údolí u Nových Hradů trávil léto „s tátou, který se vrátil z Brity osvobozeného koncentráku“. I proto je možná nové album celkově osobnější než předchozí titul.
Obě nahrávky nespojuje pouze souvislost s poválečným obdobím a táž sestava muzikantů, ale také vkusná grafika s působivými fotografiemi hráčů i prostředí. A také fakt, že Jan Spálený volil to nejlepší ze svého rozsáhlého katalogu. O tom, že je z čeho vybírat, svědčí i to, že obě alba se neshodují ani v jedné skladbě. Jde tedy o jakési „best of“ na pokračování, přičemž v případě novinky zpěvák říká, že jde o cosi jako „summu“, za kterou si bez výhrad stojí. A dodává, že na album zařadil především texty lidí, kterých si nesmírně váží – Pavla Kopty, Pavla Vrby a dalších.
CD Terčino milé údolí je však nejen subjektivně sestavenou kompilací. Je také otiskem momentálního stavu dvougenerační kapely, která v komorním obsazení dokáže nabídnout nádherně zaranžované písně, kterým lze věřit. Skladby, které známe v podání Spáleného větší sestavy ASPM, zde sice postrádají některé barvy (vibrafon Radka Krampla), ale to nic neubírá na jejich naléhavosti a na jistotě, s jakou je pánové interpretují. Skupina hraje podle svého léty prověřeného schématu, přičemž oba „doprovodní“ instrumentalisté, Michal Gera ve výškách a Filip Spálený ve spodní části spektra, písňové příběhy na pomezí blues, tradičního jazzu a šansonu vkusně zdobí. Znalec Spáleného tvorby si může vychutnat rozvolněnější verzi Co by tomu řekli lidi nebo Už zrezly bezy s potlačeným funky rytmem (nicméně výrazná basa zůstala). Jan Spálený má ve svých 73 letech a při dlouhodobých zdravotních problémech možná problém se sytostí hlasu (sám o sobě říká, že spíš sípá, než zpívá), ale intonaci a především vypravěčskou důvěryhodnost by mu mohl leckterý mladší kolega závidět.
Vedle léty prověřených písní včetně téměř povinných trvalek Blues Nádržní ulice a Špitál u svatého Jakuba nebo nádherného Aviatika z 80. let se na album dostalo několik překvapivých momentů. Jedním z nich je hned úvodní skladba Příliš mlád, kterou si Spálený vypůjčil z repertoáru Nata Kinga Colea. Jak říká, píseň znával už v 50. letech, ale až dnes ji pochopil. A proto si troufl ji nazpívat. Ještě větším překvapením je možná Tereza od Suchého a Šlitra, krásný vtípek vzhledem k názvu údolí i alba. Spálený přiznává, že tato píseň byla pro něj „nejtěžším oříškem“ a že ji jako jedinou zařadil na přání místních lidí. Navzdory zpěvákovým obavám zvolněná verze Terezy s pěknou basovou linkou do kontextu alba skvěle zapadne.
Jestliže Spálený zdůrazňuje svou spolupráci s výbornými textaři, je třeba zmínit alespoň některá témata písní. Některá z nich se pojí se zpěvákovými koníčky a zájmy (Aviatik), k jiným mu až po letech musela pomoci najít klíč manželka (výborná Zahrada v dešti). Jsou tu příběhy lidí z nižších sociálních vrstev (Co by tomu řekli lidi) i písně o konci života (Blues o klamný naději), tedy bluesová témata par excellence, v nichž však v podání tohoto tria nenajdeme ani zrnko klišé. I proto je škoda, že se na album nedostaly písně ze Spáleného zatím posledního studiového alba Zpráva odeslána. Skladby jako Kdyby nebylo nebe, Rozmluva se psem nebo Máslo z hory by se sem nádherně hodily. Ale možná je to příslib nějakého pokračování. Třeba má Jan Spálený v záloze další magické místo, které se rozezní jeho možná sípavým, ale krásným a moudrým hlasem.
Jan Spálený – zpěv, piano, kornet, Michal Gera – trubka, křídlovka, zpěv, Filip Spálený – tuba, baskytara. Vydáno: 2016. TT: 74:38. 1 CD Warner Music 0190295921897.
