Otázka na navrátilce z festivalu v německém Rudolstadtu (3. – 5. 7.) se nemění: jaký letos byl? Zatímco u jiných akcí má spíš zdvořilostní charakter, u Rudolstadtu je spojena s podtextem: co jste letos objevili nového? Je totiž považován za významnou bránu world music do Evropy. Na minulost, kdy organizátoři vytvářeli doslova letecký most mezi durynským městem a Karibikem nebo Indonésií, sice můžeme hlavně v souvislosti s krizí zapomenout, i tak byl ale program zajímavý a TFF Rudolstadt své přirozené kouzlo nečekanosti neztratil.
To hlavní tedy zůstává: nebetyčně zajímavá unikátní hudba ze všech koutů světa. Zbytek prochází viditelnou obměnou; historický střed města se zbavuje exotických jídelen a prodejen nástrojů, pocitu cetkovitého jarmarku se proto nezbavíte. Otevírá se rovněž náruč „obyčejným návštěvníkům“ a výletnickým rodinám – obrovským lákadlem se stává nedělní Kinderfest a přibylo kempujících přátelských part opouštějících grily a basy piv pouze večer. Znamená to, že TFF směřuje do festivalového mainstreamu? To je pouze jeden úhel pohledu a neubráníte se mu ani na Africa Festivalu ve Würzburgu nebo jinde, nicméně druhý, daleko podstatnější, uklidňuje: hudební znalci si tu přijdou nadále na své, i když – a to není ke škodě věci – je nabídka koncertů a workshopů nenutí s jazykem na vestě stíhat nestíhatelné. Program totiž zeštíhlel, ale představa, že ho máte lidově řečeno v hrsti, zůstává pouze zbožným přáním. Také obvykle početná česká výprava se proto uchyluje k selekci a festivalovému itineráři, autora nevyjímaje.
Staří známí
Po zkušenostech odjinud bylo možné srovnávat a utvrdit se v letitém názoru, že tahle hudba je velmi výrazně závislá na prostředí a publiku. Na loňském podzimním WOMEXU, shromaždišti promotérů, publicistů a vydavatelů, například koncert slovinského písničkáře Magnifica vyšuměl do ztracena, nic na tom nezměnilo ani výtečné album Grande Finale. V rudolstadtském Haineparku i před některými našinci „slovinský kovbojec“, jak si říká, složil báječný reparát, vedle toho, že početné publikum doslova rozdováděl, aniž by se musel uchýlit k jakýmkoliv trikům.
Za doprovodu rockové kapely Turbolentza s dvěma hráči na otřískané trumpety, kteří navozovali dojem „dechovkového balkánství“, vlastně jenom s bezmeznou lehkostí a sympatickým nadhledem ono album přehrál a na povrch tak ještě víc vyšla Magnificova ironie, protinacionalisticky cílená provokace a nekompromisní parodie na turbofolk. On sám pak působil takřka neodolatelně: v růžové košili nás zdravil zásadně alelujá , boky kroutil jako laciná diskotéková hvězdička, šklebil se od ucha k uchu a svou kouzelně lámanou angličtinou a jistým hlasem vytáhl k černě humorné dokonalosti předělávku tradicionálu House Of The Rising Sun s refrénem: „Jugoslavia, land of champions“ . Naši promotéři by neměli zaváhat ani vteřinu: Magnifico alias Robert Pešut vás rozšklebí i utančí.
Tanečně-hudební ansámbl Kasai Allstars z Konga provází pověst se vším všudy syrového unikátu, o čemž se mohli přesvědčit na festivalu Respect i Češi. V Rudolstadtu se jim na rozdíl od Prahy dostalo většího prostoru, takže bylo zajímavé sledovat, co s Evropany udělá bezmála dvouhodinový transovní rituál, navíc v takřka tropickém vedru. Početný dav začal před podiem v parku postupně řídnout, ale zbytek tanečníků se po skončení zdál být viditelně hodně „mimo“, takže výsledná rekapitulace zní: ano, repetitivní, hypnotický souběh elektrických kytar, dřevených balafonů, obřího bubnu lokole, nejrůznějších perkusí a sólových i sborových vokálů z předměstí Kinshasy funguje jako ideální způsob, jak se alespoň na pár chvil rozloučit s tělem.
Nechte se rozložit na součástky
Změnu prostředí pocítila rovněž dánská folkrocková formace Valravn . Slyšel jsem ji až v horkém nedělním podvečeru na zámeckém nádvoří, kdy jí do očí pralo slunce, ale nadšení přátel, unešených ze sobotního koncertu jsem upřímně řečeno zas tolik nesdílel, i když přeslechnout kvalitu Dánů nešlo. Ukázalo se totiž, že valravnovský model folkrockového severského mysticismu dokonale zabírá až za tmy, v záři efektní světelné show. Elektronika, niněra, santur, obří bubny, loutny a housle s elektrickou kytarou se mísí s hlasem fantastické zpěvačky Anny Katrin Egilstrøð z Faerských ostrovů, jež vůbec nepřipomíná Björk. Řeklo by se, že na tomhle poli už snad ani nelze nic nového a originálního vymyslet – a exotické nástroje na tom v mnoha případech nic nezmění, naopak, spíš stvrdí bezradnost – ovšem Valravn se to skutečně podařilo. Jejich hudba má dar posluchače zaskočit a vtáhnout je do děje.
Do hola ostříhaná energická zpěvačka, hráčka na tamburíny a dudy Mercedes Peon nepředstavuje žádnou neznámou, nicméně co koncert to událost. Zatímco jindy hodně sází na akustičtější pojetí, v Rudolstadtu s vynikající skupinou, sboristkou a samply zaduněla s nečekanou intenzitou. Vesnickou hudbu ze španělské Galicie, vygradovanou tradicí ostře ječivých zpěvaček s tamburínami, kterým se říká pandereitas (podle stejnojmenné tamburíny, s níž ženy dokáží málokdy slyšené rytmické divy), proměnila v základ vlastních skladeb, a hlasem na samé hranici možností přítomné takřka rozložila na součástky.
Taneční elektroniku napojenou na exotiku reprezentovali v Rudolstadtu staří známí Transglobal Underground . Bez sitáristky Sheemy Mukherjee, zato s Natachou Atlas . Kupodivu značně nejistou a matnou, což sice neplatilo pro zbytek kapely, leč nic nového pod sluncem nepřevedla ani ta. Ovšem peruánský projekt Novalima naplnil veškerá očekávání. Recenzi na debutové album Coba Coba jsme přinesli v lednovém čísle, tak jen pro připomenutí: jedná se o sloučení čtyř programátorů, několika hráčů na cajon, perkusistů a výtečné zpěvačky Milagros Guerrero. Afroperuánská hudba, jejíž kořeny sahají stovky let nazpět, v podání Novalimy neztratila nic na své autentičnosti a elektronika ji víceméně dobarvuje, výsledný zvuk stojí a padá s excelentními autentickými peruánskými muzikanty.
Šamanství v ranní rose
Ačkoliv byl letošní Rudolstadt věnován coby „magické zemi“ Rusku a za magický nástroj zvolili organizátoři loutnu, největší pozornost na sebe upoutala koncentrace nevšedních zpěvaček.
Angličanky Rachel a Becky Unthank s Irkami Belindou O‘Hooley a Niophou Keegan zpívají v lokálním akcentu krvavé balady z Northumberlandu, severu Anglie hraničícího se Skotskem. Encyklopedie by je nepochybně zařadily do ranku ostrovních folkařek, a zdá se, že i správně, ale teprve na koncertě, kdy Belinda hraje na struny a desku klavíru a z pódia se ozývají minimalistické naříkající písně, vám dojde, že všechno je trochu jinak. Nevšedním zvukem totiž se vším všudy běžné folkaření přesahují: středně bouřícím, naprosto nefolkovým, až děsivě abstraktním klavírem, s oposlouchaností neslučitelným cellem, houslemi a dívčími hlasy, které Robert Wyatt, od něhož Rachel Unthank & The Winterset přebraly skladbu Sea Song , přirovnal k ranní rose. A dodal: „Ony snad ani samy netuší, jak jsou dobré.“
O americké písničkářce Lucindě Williams to sice všichni věděli předem, přesto i svým letitým fanouškům vyrazila dech: tak rockově tvrdě nekompromisní zvuk předpokládal málokdo. Šestapadesátiletá drobná legendární ikona americké hudby v sobě sice nezapřela manýry největší hvězdy festivalu (nechala na sebe dost dlouho čekat a publikum oslovila teprve po páté skladbě, aniž by předem alespoň pozdravila), ale jinak všechna čest. Hlas zvrásněný životem, unaveně zastřený a plný spodních sexy proudů doprovázeli tři kytaristé a rytmika. Zpěvačka pak publikum bez zaváhání převálcovala svým neskonalým charismatem a osobitou směsí rockabilly, blues, country, rock‘n‘rollu i nasládlých balad. Názor, že zámek Heidecksburg takový nápor ještě zřejmě nezažil, lze podepsat, stejně tak vyznání kolegy novináře, že takhle hlasitě ještě nikdy žádnou ženskou hrát neslyšel.
Kontrast k mučivému drivu Lucindy Williams tvořilo vokální eskamotérství famózní čínské zpěvačky a skladatelky Gongy Linna doprovázené akustickou skupinou hráčů na starobylé nástroje. Technicky naprosto výjimečná, přesto uvolněná a hravě nepředvídatelná drobná žena si pomáhá trhavými pohyby hlavy a rukou; na první moment vám to přijde afektované a se vším patosem komické asi jako čínské operní divadlo, netrvá ale dlouho, vše přestane rušit a vy se soustředíte výhradně na zpěvačku a její písně. Obrovský zážitek.
Když v 17. století do Jakutska (Sacha), největší z republik Ruské federace, vtrhly první kozácké hordy, patřili kočovní pastevci a lovci Sachové mezi kulturně nejvyspělejší sibiřské národy. Během násilné rusifikace, vrcholící ve 40. letech minulého století bezpříkladným stalinistickým terorem, došlo k postupnému a často nenávratnému mizení jejich původní kultury, jejíž samozřejmou součástí je tradiční šamanismus a dlouhé hrdinské eposy oloncho, zachycující historické události Sachů. Podobně jako západoafričtí grioti, také sibiřští olonchosuti dokázali po letech výuky zpaměti vyprávět mnoho hodin bez přestávky. Ovládali několik hlasových poloh a pěveckých technik, napodobovali zvuky přírody a zvířat a to vše je pasovalo mezi elitu národa. Esenci tohoto umění předvedla v Rudolstadtu trojice zpěvaček Ayarkhan , oblečená do nádherných kožených kostýmů zdobených kovovými náhrdelníky a šperky. Na první pohled šokující pastvu pro oči provází unikátní vokální technika, připomínající – pro zjednodušení – bulharské sbory, přestože to s nimi nemá naprosto nic společného. Doprovázejí se na khomus (brumle), s nímž jsou schopné docílit neuvěřitelných zvuků a dostat se kamsi ke třem oktávám, to když současně nevydávají z úst skřeky. Ayarkhan patří od roku 2002 k významným obrozenkyním jakutské kultury a tradice oloncho, která byla právem zařazena do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.