Počasí jako na objednávku a vytříbená dramaturgie přilákaly během čtyř dnů (4. – 7. července) do durynského Rudolstadtu přes pětaosmdesát tisíc návštěvníků. Doslova opulentní program ale nezakrývá dutá místa, naopak, je důvodné podezření, že pokud by to kapacita malého města dovolila, organizátoři by se rozmáchli ještě víc. V „roots, folk and world“ je podle nich totiž navzdory skeptikům stále co objevovat.
Takto koncipovaný festival se v Česku ještě dlouho – nejspíš ale nikdy – neuskuteční a to i kdyby byl zadarmo, to si přiznejme, ačkoliv se o to některé akce s většími či menšími úspěchy snaží. Brání tomu náš vrozený hudební konzervatismus a odlišné zvyky: například na rozdíl od nás není u německých sousedů exotická hudba předmětem tak hlubokého nezájmu.
Autora těchto řádků ani po patnácti letech, co do Rudolstadtu jezdí, nepřestává fascinovat, jakým vstřícným způsobem dokážou návštěvníci na koncertech, přednáškách, besedách nebo workshopech vstřebávat a vnímavě poslouchat hudbu a kulturu odlišných zemí, bezprostředně u toho dávat najevo své nadšení a vznášet spoustu doplňujících otázek. Pro organizátory je pak snadné vytahovat z rukávu esa, na která si troufnou jen úzce zaměřené festivaly nebo veletrhy world music jako Womex a Babel Med. V konkurenci hlasité taneční produkce má tak v Rudolstadtu rovnocennou šanci i tichá akustická hudba, umístěná bez problémů na venkovních scénách.
Koncert Sama Lee proto i přes občas projíždějící vlaky získal doslova komorní atmosféru přisuzovanou jinak pouze místnímu divadelnímu sálu a kostelu, před kterými se táhnou dlouhé fronty. Samova naprosto ojedinělá produkce představuje na scéně anglického folku svéráz: věnuje se výhradně okrajové hudbě britských Romů (gypsy travellers) a do kapely angažoval trumpetistu, cellistu, klavíristu, hráče na japonskou citeru koto, indická tabla a sám se vedle zpěvu doprovází na harmonium. Však také za debutové album Ground of It’s Own získal loni nominaci na Mercury Prize a spoustu dalších cen, podtrhujících Samovu výjimečnost.
LÁKADLA PRO NÁCTILETÉ
Ti, co zpochybňují snahu – u nás například festivalu Colours of Ostrava – prezentovat world music v balíčku s velkými hvězdami, by měli alespoň jednou přijet do Rudolstadtu. Ačkoliv jeho ředitel Bernhard Hanneken nemusí bojovat s takovými předsudky jako Zlata Holušová a spoléhat tím pádem i na mainstream, jemuž se Rudolstadt důsledně vyhýbá, mladou posluchačskou generaci láká na nehitparádovou hudbu podobným způsobem. Nenásilně ji přitom vzdělává, otevírá před ní nové hudební a kulturní obzory. Letos jí s obrovským úspěchem naservíroval rakouské beatboxery Bauchklang , divoké mexicko-argentinské cumbia punkerky Kumbia Queers , reggae kapelu Fat Freddy’s Drop z Nového Zélandu nebo aktuálně velmi uznávané a obdivované neofolkové hippíky Edward Sharpe and the Magnetic Zeros ze Spojených Států, jejichž vystoupení patřilo bez debat k vrcholům letošního ročníku.
Hanneken nechal teenagery vytancovat, užít si chvíle s důvěrně známými oblíbenci a pak jen pozoroval, jak namísto toho, aby odjeli domů nebo někde popíjeli, se zájmem nasávali poměrně náročnou hudbu, k jaké by se jinak těžko dostávali. Hanneken není idealista, nýbrž pragmatik: něco za něco, vzkazuje mladým, a tenhle obchod, dá-li se to tak nazvat, mu evidentně vychází. Náctiletí se tu s Hannekenem bez váhání vydávají na cestu kolem hudebního světa v pouhých čtyřech dnech.
Ředitel myslí i na starší ročníky: Blind Boys of Alabama , dnes už spíš regulérní skupina se třemi zpěváky než jako v minulosti sbor, proměnili festivalový park v nádhernou gospel-rockovou mši a nezapomněli ani na jeden ze svých dlouholetých hitů. Pamětníkům také ukápla slza při sólovém (jediném evropském) vystoupení famózního amerického kytaristy Davida Lindleyho střídajícího havajku s ukulele a prověřené skladby s vtipnými hláškami.
Některé skalní návštěvníky směřování Rudolstadtu k otevřenosti do jisté míry dráždí, na takové davy nebyli dříve přece jenom zvyklí a některá z výše uvedených jmen navíc považují za jistou zpronevěru folk-world ideálům. Zapomínají na to, že během dvaadvacetileté historie festivalu se v hudbě leccos změnilo a celá řada podobných akcí odmítajících programové ústupky nutně zkrachovala. A pokud by Hanneken a jeho tým na danou situaci nezareagovali, kdo ví, jestli bychom do Rudolstadtu ještě jezdili a dostalo se nám příležitosti setkat se s hudbou, na jakou jinde v Evropě prakticky nenarazíme. Proto klobouk dolů před pečlivě a cíleně vymyšlenou rudolstadtskou dramaturgií.
OBJEVY I ZKLAMÁNÍ
V Rudolstadtu každoročně doceníte zaměření na Magickou zemi (letos Itálie) a Magický nástroj . Za ten byla zvolena flétna a my měli příležitost slyšet její velké mistry: Alana Dohertyho z Irska, Kudsi Ergunera z Turecka nebo Ravichandra Kulura z Indie, nicméně značný kulturní šok nám připravilo trio Serendou .
Bretaňský flétnista Jean-Luc Thomas , fenomenální hráč na calabash (vysušená tykev s hutným basovým zvukem vytvářeným prsty a pěstí) Boubacar Souleyman a zpěvák a hráč na pasteveckou flétnu serendou Yacouba Moumouni dostali publikum do varu nejen hypnotickými rytmy, ale především souhrou dvou kulturně i konstrukčně odlišných nástrojů. Oba Afričané z pouštního Nigeru (mimochodem vůdcové slavné skupiny Mamar Kassey) naprosto lehce vplouvali do bretaňských melodií, které si ale okamžitě přebírali po svém, a naopak Thomas bez nutnosti triumfovat pentatoniku přirozeně zapadal do pouštního blues. V polovině koncertu, kdy už původně na trávě posedávající publikum tančilo jako o život, nastal nečekaný zlom vystřelující Serendou do další dimenze. Gavino Murgia , basový hlas sardského polyfonního kvarteta Tenore Goine Di Nuoro vkráčel na pódium a pasoval se do role svérázného beatboxera.
Sardové a Trio Rouge s okouzlující zpěvačkou Lucillou Galeazzi , tubistou Michelem Godardem a cellistou Vincentem Courtoisem v italské reprezentaci udivovali a strhli na sebe zaslouženou pozornost, zatímco velké ansámbly dost zklamaly. Saxofonista a zpěvák Enzo Avitabile s Bottari di Portico zřejmě rezignovali na novou tvorbu a obří dřevěné bubny rok od roku zmenšují, takže kdo je již viděl, odcházel neuspokojen. Saxofonista, skladatel a politický provokatér zappovského typu Daniele Sepe s la Brigada Internazionale na tom byli, alespoň podle doslechu zasvěcených, prý ještě hůř.
Světově proslulý smyčcový Balanescu Quartet , vedený rumunským houslistou a skladatelem Alexandrem Balanescu, v Rudolstadtu připomněl dvě významná výročí: v divadle, s unikátní videoprojekcí, zaujal instrumentálními verzemi písní legendární rumunské zpěvačky Marie Tanase, od jejíž smrti uplynulo pětadvacet let. Kvartet se tak ponořil do směsi romské hudby, tanga a klezmeru, zatímco na hradní terase, pod noční oblohou, zahrál průřez repertoárem své čtvrt století trvající kariéry, včetně skladeb z alba Possesed, na němž sofistikovaným způsobem přearanžovali elektronické Kraftwerk.
Podobně jako na pražském Respectu si i v Rudolstadtu okamžitě podmanila posluchače výtečná maďarská skupina virtuózů na loutny tanbury Söndörgő a obří energii do nich napumpovala také mladá kapela Mokoomba ze Zimbabwe. Ta se s druhým albem Rising Tide (jedním z nejlepších za loňský rok v Africe) těší momentálně z horečnatého světového ohlasu a vysoce zabodovala také na Womexu. Panafrická směs Mokoomby drtí popem, funky, rapem, konžským kytarovým soukous, reggae a dokonce latinou a k mohutnosti Salifa Keity se blížícím hlasem Mathiase Muzaza . O šestici mladíků je momentálně na festivalech velký zájem a na turné je tak může doprovázet i řízná norská dechová sekce, s níž právě natočili album.
Portugalská zpěvačka Carminho vyrůstala v rodině slavných fado zpěváků ve stejné lisabonské čtvrti Alfama jako Mariza, k níž je často přirovnávaná. To srovnání moc nesedí: ačkoliv i Carminho dokáže strhnout procítěným přednesem, nemá v sobě tolik šarmu a koketnosti. Jak navíc tlačí s emocemi až příliš na pilu, bylo znát za doprovodu početného rudolstadtského orchestru Thüringer Symphonikern. Vydařenější vystoupení proto předvedla už jen za doprovodu tradičního kytarového tria.
Akordeonistka Johanna Juhola hraje tango nuevo, u ní doma ve Finsku už sto let nesmírně populární styl. „My si mezi sebou neumíme říkat velká emocionální vyznání a na dramatická vyznání lásky si také nepotrpíme, namísto toho posloucháme a tančíme tango,“ vysvětlila kdysi její krajanka, neméně proslulá hráčka Maria Kalaniemi. Obě sledují linii tango nuevo Astora Piazzolly z Argentiny, nicméně nové vyznění mu dodávají záměnou akordeonu za pro tango typický bandoneon.
Juhola postoupila ještě o krok dál: v dravých i zasněných kompozicích slyšíme ozvěny finské tradiční hudby, jazzu a značnou dávku humorné nadsázky, vyjádřené jejím originálním účesem a barevným skřítkovským oblečením. Švih přitažlivých melodií se odvíjí také od složení kapely: dueta akordeonu s klavírem nebo harmoniem rytmicky drží nejen kontrabas, ale i vynalézavá elektronika.
NÁŘEK SIBIŘSKÝCH GULAGŮ
Zvládnout rudolstadtskou nabídku rozprostřenou po celém městě na šestnácti podiích není v lidských silách, takže musíte leccos oželet. Dopředu nastudovaný program ale občas odhalí i vaše osobní slabiny při odhadu toho či onoho umělce, přičemž až na místě se ukáže, že ne vždy vaší vinou. Velkolepý hudebně audiovizuální projekt Astar vynikající irské flétnistky a zpěvačky Nuala Kennedy předcházela pověst nevšedního zážitku. Problém nastal při zjištění, že z mimořádné mezinárodní sestavy, s níž Kennedy uhranula návštěvníky glasgowského festivalu Celtic Connection, vypadly skoro všechny instrumentální a vokální hvězdy, především charismatický americký písničkář Will Oldham (Bonnie ‚Prince‘ Billy). Jak se na hradním nádvoří ukázalo, v podstatě nenahraditelný. Astar v pozměněném „cestovním“ složení tak sklouzli do mírně vtíravé keltské show, sice neurážející, leč předvídatelné. Bez přidané Oldhamovy countryfolkové hodnoty totiž kapela pozbyla syrovějšího přesahu a nezachránila to ani opravdu výborná Kennedy.
Setkání s francouzskou zpěvačkou Noëmi Waysfeld a jejím triem Blik (kontrabas, akordeon, loutna oud) dopadlo naopak do puntíku podle očekávání. Osmatřicetiletá Pařížanka s židovskými a polskými kořeny bez přemíry přepjatosti odzpívala v jidiš a ruštině intimně něžné, hořkosladké i srdcervoucí písničky nesoucí neobyčejný příběh i hudební pestrost. Waysfeld osvěžujícím způsobem redefinuje vnímání klezmeru. Nesází na klišovitou trylkovitost (přestože spolupracuje s klarinetistou Davidem Krakauerem) a neupíná se k newyorskému experimentálnímu radikalismu. Směřuje k východoevropským shtetlům a dává jim jazzově předválečný kabaretní nádech s ozvěnami tanga, sefardštiny a portugalského fada. Když se Noëmi postaví na špičky, nasadí k dramatičtějšímu gestu a sametový alt nechá bluesově zhrubnout, nepadne na vás americký splín, ale přeběhne vám mráz po zádech, a to ten nejmrazivější: posloucháte totiž tesklivý nářek vězňů ze sibiřských gulagů.
Dina Vierny z moldavského Kišiněva – bohémka, modelka a umělecká múza francouzského sochaře Aristide Maillola stýkající se také s Picassem – patřila od 30. let minulého století také k významným galeristkám a sběratelkám umění. V roce 1959 odjela do Moskvy, i přes tuhý stalinismus rozhodnutá nakoupit obrazy zakázaných ruských malířů. Setkávala se tu i s propuštěnými vězni a disidenty a do Paříže propašovala sbírku písní, poezie, děsivých vyprávění a rané tvorby Vladimíra Vysockého. V roce 1975 Vierny skladby natočila na dnes takřka zapomenuté album Chants du goulag. Zmiňovaná Noëmi Waysfeld se k němu loni vrátila a převážnou část přezpívala na vlastním debutu Kalyma . Nelze než doporučit, stejně jako její koncert.
A vůbec příští návštěvu Rudolstadtu, kde se Magickou zemí stane Tanzánie a nástrojem basa tvrdící muziku.
