Skerik – saxofony, klávesové nástroje, Brad Houser – baskytara, barytonsaxofon, Mike Dillon – bicí, vibrafon, perkuse, vokál, host: Charlie Hunter – kytara. Vydáno: 2011. TT: 35:36. 1 CD The Royal Potato Family.
Trio, které již svým názvem vyhlašuje válku bezzubému popjazzu, založil v Seattlu věhlasný univerzální saxofonista Eric Walton alias Skerik společně se svým kolegou z formace Critters Buggin, Mikem Dillonem , již v roce 2004. Třetím členem nakonec zůstal baskytarista Brad Houser a teprve v loňském roce vyšlo debutové album Bewildered Herd . Studiová práce se ale kapele zřejmě zalíbila, a tak zde máme další titul, nabízející opět čerstvou dávku pestrobarevné nadžánrové hudby, kterou autoři skromně a s humorem sobě vlastním ukrývají pod škatulkou punk jazz . Jak je toto označení zavádějící, ukazuje hned úvodní kompozice Devil‘s Playground . Rozmarné rytmické unisono tu vyústí v hymnicky klenutou plochu, v níž se nad rockovým rytmem přelévají příjemné barvy Rhodes piána, hammondek, vibrafonu a saxofonu. Následující kus staví vedle sebe pro změnu balkánské či klezmerové inspirace s funkovými groovy, které zahustil i hostující kytarista Charlie Hunter. Svým soundem může místy připomenout třeba album Headhunters Herbieho Hancocka, satirickým názvem Black Truman (Harry The Hottentot) ale dodává i další rozměr. Název celého alba totiž odkazuje k údajným aktivitám amerických tajných služeb na přelomu čtyřicátých a padesátých let. V této době prý všemi možnými způsoby podporovaly západní abstraktní umění s účelem provokovat omezenou a konformní kulturní politiku Sovětského svazu. V současné době, kdy konzum a kulturní konformismus bují všude už bez ohledu na ideologie či hranice států, vyznívá titul alba zároveň jako závažný apel i jako sebeironický vtip.
Po zvukové stránce je Operation Long Leash oproti předešlé desce o něco jemnější. Skerik zde od oblíbeného drsného efektování svého nástroje buď ustoupil, nebo tak činí jen méně nápadně. Například skladba Luxury Problems tak sice vyznívá divoce díky extatické jazzrockové rytmice, ale Skerik nad ní saxofonem přirozeně vypráví o kontrastech mezi stylistikou amerického jazzu a melodiky Blízkého východu. Stylová příbuznost ke „klezmerojazzu“ Johna Zorna je zde tak mnohem čitelnější. Když je ale potřeba, umějí si stále The Dead Kenny G’s při zachování nadhledu multižánrových hudebníků i téměř hardcorově zaburácet, vždy to ale proloží bohatě aranžovanými a harmonicky nápaditými pasážemi. Do strhujícího groovu skladby Black Death si Mike Dillon i zarapoval.
V žádné z deseti šlapajících skladeb hráči zkrátka nenechají odpočinout posluchačově napjaté pozornosti a očekávání, že cokoliv se může naráz proměnit v cokoliv jiného, přestože náladu sterilního jazzového baru v závěrečném kousku příznačně pojmenovaném Jazz Milionaire skutečně nenaruší ani jedinou provokací. Je totiž zlomyslností sám o sobě. Dvě minuty mainstreamově jazzových klišé tak působí na závěr kolekce skutečně jako ta nejvtipnější možná třešnička na dortu. Ta však skrývá červíka, jenž posluchače donutí desku pustit znovu od začátku a opakovaně poslouchat tento strhující příběh o hledání a nalezení umělecké identity v současném multikulturním světě.
Body: 5 z 6
