Slovenský pianista a skladatel Tibor Feledi získal za své debutové album Common Playgrounds prestižní cenu Radio_Head Award v kategorii Jazzová hudba. Album obsahuje Felediho autorské variace na dětské lidové písně jako Dínom Dánom, Prší prší, Kukulienka nebo Zlatá brána.
Co pro vás cena Radio_Head Award znamená? Cena byla obrovským překvapením pro celou naši kapelu. Už to, že jsme se dostali mezi pět nominovaných, jsme považovali za velký úspěch. Album navíc vyšlo až v prosinci, těsně před Vánocemi, takže bylo skvělé, že si jej porota vůbec všimla. Na předávání cen jsme šli hlavně proto, že jsme si jako pozvaní hosté chtěli užít ten večer. Asi nikdo z nás nečekal, že vyhrajeme. Já jsem ani neměl připravený žádný proslov. No, ale nakonec se to podařilo. Měl jsem z toho obrovskou radost. Je ale pravda, že od začátku jsem tomuto projektu věřil a věděl jsem, že jsme schopni to dotáhnout hodně daleko. Ale samotná cena je bezcenná, když se s ní dál nepracuje.
Album obsahuje sice vaše vlastní kompozice, ale jako inspiraci jste použil známé dětské lidové písně. Co bylo vlastně vaším záměrem? Má posluchač předlohu poznat? Cílů bylo víc, ale hlavní pointou bylo vyvolat návrat do dětství a vzpomínkami se vrátit do časů, kdy pro nás tyto písně byly aktuální. Na tom jsem všechny skladby vystavěl.
Common Playgrounds je váš dlouhohrající debut. Odkud se tedy Tibor Feledi jako autor a hudebník vzal? Vždy jsem měl rád počítačové hry. Přitom jsem si vždy velmi dobře pamatoval melodie z nich a přehrával jsem si je na malých klávesách. Můj otec si toho všiml a přihlásil mě do hodin klavíru. Bylo to relativně pozdě, až v nějakých deseti letech. Absolvoval jsem základní uměleckou školu a pak jsem ve studiu hudby pokračoval, až jsem nakonec vystudoval učitelství hudby na pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V té době už jsem sám také učil na ZUŠ. A právě tam jsem se dostal do intenzivního kontaktu s dětskými písněmi. Má profese učitele se tak propojila s mými vlastními vzpomínkami na dětství. Z improvizací a drobných nápadů začaly vznikat strukturované skladby. Celkově ten proces trval asi pět let.
Dá se vůbec propojit učitelství hudby na základní umělecké škole a jazz? U nás na Slovensku je jazz a improvizace na základním stupni bohužel stále ještě tabu. Ale jako člověka, kterého jazz zaujal, mě to k němu táhlo. Mám i klasické vzdělání, ale cítil jsem potřebu improvizace a nějaké kreativní činnosti při výuce. V současné době stále učím za ZUŠ, a přitom vystupuji s kvintetem. Také jsem se mezitím rozhodl pokračovat na pedagogické fakultě a nyní mám před sebou poslední rok doktorského studia. Můj výzkum se týká metodiky improvizace na klávesových nástrojích.
Vaše kapela, se kterou jste natočil album Common Playgrounds, se jmenuje Tibor Feledi Kairos Quintet. Jak vznikla? Sestavil jste ji ze svých přátel, nebo jste hledal hráče podle nástrojů? Album se mnou natočili mí blízcí přátelé – Juraj Dávid Raši na bicí, Michal Šelep na baskytaru a dechová sekce, kterou tvoří Lenka Molčányiová na altsaxofon a Matej Korbelič na trubku. Nástrojové obsazení bylo dáno předem – dlouhodobě mě fascinoval zvuk kvintetu, vždy jsem chtěl pracovat v pěti. O konkrétních hráčích jsem měl jasno asi během jednoho roku. Všechny spoluhráče znám z jam sessionů a různých workshopů. Skladby jsem měl delší dobu v hlavě a postupně se vytvářel obraz kapely. Oslovoval jsem tedy jednotlivé vytipované hráče a předkládal jim své nápady. Šlo mi o to, abychom se všichni cítili fajn, aby jednotlivé osobnosti dokázaly fungovat na úrovni hlubokého propojení mezi sebou lidsky i hudebně. Povedlo se to a už první setkání na zkoušce bylo velmi příjemné. Už tehdy jsem jim řekl, že nebudeme hrát lehké věci a že je třeba do toho jít naplno.
Toto je pouze ukázka, kompletní článek najdete v HARMONII 8/2019 (koupit)
